Jako malá jsem po skončení školy hodila tašku do kouta a šla „za barák“ hrát si s kamarády. Nijak jsme se nedomlouvali, ani nebylo jak, vždycky tam někdo z party byl nebo jsme na sebe zazvonili: „Čus, jdeš ven?“ Naším nejoblíbenějším místem byly keříčky mezi domy. Hráli jsme mezi nimi na schovku, na válku, dělali si bunkry, zakopávali poklady a bílé kuličky z keře používali jako náboje do foukaček. Později jsme tam zkoušeli první cigarety a hráli flašku o první pusy. Anebo jsme si hráli na parkovišti, které na začátku 90. let bylo většinou poloprázdné, a i travnaté plochy kolem domů skýtaly spoustu prostoru pro naše řádění. Doma jsme měli být buď „do tmy“, nebo se parta postupně rozpadla, když první z rodičů z okna zařval: Domů, večeře!

Nic z toho mé děti nezažívají. Hrát si chodíme do parku, kolem domu není kde. Všude stojí auta, občas i na chodníku, z druhé strany domu vede rušná čtyřproudá silnice. A tak o víkendu na výletě nebo na chalupě doháníme, co jsme zameškali přes týden, kdy jsme venku tak hodinu, max. dvě, a někdy vůbec.

Do přírody na sedm minut

To odpovídá i závěrům výzkumu Nadace Proměny Karla Komárka z roku 2016, který ukázal, že dnešní děti ve věku 6 až 15 let tráví denně venku zhruba 1 hodinu 40 minut, o víkendu o hodinu déle, z toho v přírodě (lesy, louky, pole) jen 7 minut ve všední den a 45 minut o víkendu. Mobilu, internetu a dalším digitálním technologiím věnují času dvakrát více Celosvětově, alespoň co se vyspělých zemí týče, se také výrazně zkrátila vzdálenost od domu, ve které se děti běžně pohybují. „Generace našich prarodičů měla rozsah volného pohybu mezi 10 až 15 kilometry, naši rodiče v 50. až 70. letech minulého století se ve svých devíti letech mohli pohybovat sami do vzdálenosti kolem tří kilometrů. Dnešní devítileté dítě se může samostatně pohybovat tak na konec své ulice,“ poukazuje na data urbanistů, kteří se zabývají plánováním měst, architektka Mirjana Petrik z iniciativy Město přátelské dětem. „Ještě před pětadvaceti lety bylo zcela běžné potkávat hrající si děti na ulici před domem, na náměstí, v parku, bez doprovodu rodičů. Dnes ale ulice ztratila v životě dětí svůj význam,“ všímá si architektka a zároveň pedagožka vyučující na ČVUT. Dnes se pobyt dětí ve městě omezuje na místa předem určená pro hru a rekreaci a oddělená zdí nebo plotem – hřiště, školy, družiny, kroužky, sportoviště.

Rodiče, nebojte se

Důvodů, proč děti zmizely z ulic, je několik. Ten hlavní je jasný – auta a hustý provoz. „Auta města doslova obsadila, volné plochy se zastavují, rodiny se stěhují do satelitů na okraje měst. S většími vzdálenostmi od centra se zvětšuje i závislost na autě, a naopak snižuje míra času, který trávíme venku,“ podotýká architektka.

Nejsou to ale jen auta a nedostatek volných prostranství, co vyhnalo děti z ulic. Svůj podíl mají i úzkostní rodiče. Jejich děti vyrůstají v nejbezpečnější době, jak ukazují různá data, například čísla o únosech dětí neznámými lidmi, která jsou na historickém minimu. Rodiče ale potomky střeží jak oko v hlavě a moderní technologie jim to velmi ulehčují. Do školy vozí dítka autem a vybavují je chytrými telefony a hodinkami, aby věděli „kde zrovna lítá“, a pomalu se bojí poslat je samotné do krámu na konci ulice.

A ani na venkově není situace o mnoho lepší. Děti tam sice častěji mají k dispozici zahradu, na kterou mohou vyběhnout a pohrát si, mimo svůj domov si už ale také hrají méně než dřív, podle Petrik dokonce ještě méně než městské děti.

Děti se zkrátka přesunuly z plácků a volných prostranství do interiérů. Je to špatně? Nebo jen pouhý důsledek pozvolné změny životního stylu, kdy se z člověka agrárního, žijícího na venkově a pracujícího v zemědělství, stal člověk městský (podle OSN k tomu došlo kolem roku 2009, kdy ve městech začala žít více než polovina světové populace)?

Pro vývoj mláďat savců včetně těch lidských je podle vědců velice důležitá volná hra. Jenže ta se odehrává venku, v divočině, ne v pelechu. Mláďata se hrou učí – jak přežít, jak se chovat v tlupě, získávají a vybrušují motorické schopnosti i sociální dovednosti. „Díky volné hře nespoutané pravidly dospělých se rozvíjí vnitřní fungování některých částí mozku, které umožňuje lepší soustředění a rozhodování, stejně jako zralé emoční a sociální chování,“ píše environmentální pedagog Petr Daniš ve své publikaci Děti venku v přírodě: Ohrožený druh?, kde shrnuje výsledky více než 130 vědeckých studií, článků a knih. Mj. z nich vychází, že děti, které tráví více času nestrukturovanými aktivitami (tj. volnou hrou), si lépe stanovují cíle a cesty k jejich naplnění, což jsou klíčové schopnosti pro úspěch v dalším životě. „Svobodná hra je podle vědců mechanismem, kterým nás vybavila příroda a který slouží k přirozenému a zdravému rozvoji mozku, k rozvoji pohybových, emočních, kognitivních i sociálních dovedností, a tedy k plnému rozvoji potenciálu člověka,“ píše Daniš.

Kouzlu svobodné hry děti mnohem snáze propadají venku, ideálně v přírodě nebo alespoň v městské zeleni. Každopádně někde, kde mohou uniknout ostřížímu zraku ustaraných rodičů. Proč je to pro rozvoj dětí důležité, vysvětlovala před lety v časopisu Kondice odbornice na předškolní pedagogiku Eva Opravilová z PedF UK. Při hře venku, na ulici, za domem se tvořily neformální skupiny, party dětí z různých prostředí, různého založení a věku. Děti si tam musely vydobýt své místo, naučit se vycházet s ostatními, zakoušely půtky a šarvátky. „To kroužek nenahradí. Děti dnes ztrácejí příležitost navazovat přirozené vztahy a běžně v nich fungovat, bez dozoru dospělých, kteří se snaží takové konflikty dopředu eliminovat. Děti pak neumějí běžné sociální situace řešit.“

Zeleň jako lék

Nedostatek pobytu a pohybu venku, v městské zeleni nebo nejlépe v přírodě má i další důsledky – na naše zdraví, psychickou pohodu, intelektuální schopnosti. Podrobně se jim věnuje zmiňovaná publikace Dítě v přírodě. Ohrožený druh? Mimochodem, přijde vám její název přitažený za vlasy? Z minisčítání Českého statistického úřadu z roku 2018 vyšlo, že necelá dvě procenta dětí ze čtvrtých až devátých tříd nikdy v životě nebyla v lese.

„V posledních několika desítkách let došlo u dětí v zemích ‚bohatého Severu‘ k výraznému nárůstu některých fyzických i duševních chorob. Stalo se tak navzdory neustálým pokrokům v medicíně a zlepšující se zdravotní péči,“ začíná Daniš svoji knihu a upozorňuje na strmý nárůst dětské obezity, cukrovky 2. typu a poruch učení a osobnosti. „Velká část lidí, kteří se zabývají tímto tématem, tvrdí, že mezi hlavní podezřelé patří mj. nedostatek kontaktu s přírodou. Podle nich nám, a především našim dětem chybí příroda,“ shrnuje autor jednou větou výsledky oněch 130 studií a knih.

Někteří odborníci pak užívají termín „porucha osobnosti z nedostatku přírody“. Jako první s ním přišel Američan Richard Louv v knize Poslední dítě v lese (2005). Ta se stala bestsellerem a spustila celospolečenskou debatu o tom, co s námi dělá nedostatek kontaktu s přírodou. „Příroda na lidské zdraví funguje jako určitý, dosud neobjevený vitamin. Jolanda Maas z Amsterodamské univerzity ho neváhá nazvat vitaminem G13 a Richard Louv vitaminem N jako nature – příroda,“ píše Daniš.

Zmíněná Jolanda Mass z Amsterodamské univerzity se svým týmem prošla lékařské záznamy více než 345 000 lidí a zjistila, že u těch, kteří žijí ve větším množství zeleně, byl statisticky významně nižší výskyt patnácti ze čtyřiadvaceti zkoumaných kategorií nemocí. A žádná ze sledovaných potíží se u nich nevyskytovala ve větší míře než u lidí žijících v méně zeleném prostředí. „Rozdíl ve výskytu některých nemocí byl markantní, například migrénami trpělo o pětinu více lidí, infekcemi horních cest dýchacích téměř o čtvrtinu více lidí a vážnými bolestmi zad dokonce o polovinu více lidí žijících v malém množství zeleně,“ podotýká Daniš.

Další studie svým dílčím výsledkem – procházka parkem zklidní děti s ADHD více než procházka centrem města – nepřekvapí, za pozornost ale stojí fakt, že pohyb v zeleni děti zklidnil stejnou měrou jako léky, které na nemoc užívají. Někteří lékaři se tak nyní snaží přijít na to, jak místo drog ordinovat přírodu a zeleň.

Učit se venku

Příroda a zeleň mají příznivý vliv nejen na fyzické a psychické zdraví, ale i na kognitivní funkce, intelekt. Vědecké práce, které Daniš zmiňuje, například tvrdí, že odpočinek v přírodě, i pouhý výhled na zeleň obnovuje pozornost a zlepšuje soustředění. „Přestávky v přírodním prostředí a zeleň ve školách posilují paměť a vedou ke zlepšení vzdělávacích výsledků. Výuka v přírodě přináší celou řadu pozitivních efektů – ubývají kázeňské problémy, je méně absencí, roste zájem dětí o učení a zlepšují se jejich studijní výsledky napříč předměty – ve čtení, psaní, matematice, přírodních i sociálních vědách,“ shrnuje autor. I proto se venkovní učení stalo v zemích, jako je Skotsko, Kalifornie, Švédsko a Norsko systematickou součástí školního vzdělávání.

Usilují o to i moderní čeští pedagogové a pomáhá jim neziskovka Tereza pod vedením zmiňovaného Petra Daniše. Zájem o jejich služby stoupá. „Nezvládáme nasytit poptávku po seminářích pro učitele, vzdělávacího kurzu na jaře se účastnilo přes dva tisíce zájemců,“ tvrdí ředitel Terezy. O to, jak s dětmi trávit čas venku, se stále více zajímají i rodiče, pro které neziskovka spravuje web a FB Ucimesevenku.cz a Jdeteven.cz.

I přístup radnic k rozvoji a plánování měst se postupně lepší, myslí si Mirjana Petrik z Města přátelského k dětem: „V Praze je v současnosti několik městských částí s velmi osvíceným vedením, spolupracovali jsme například s Prahou 3 a 7 a aktuálně s městem Jihlava.“ Konkrétně Praha 7 na základě doporučení architektů například zpřehlednila některé problematické křižovatky a přechody v blízkosti škol a chystá se vybudovat nový park zohledňující potřeby dětí různých věkových kategorií.

A co můžeme udělat my rodiče? Polevit s naším „ochranářstvím“ a nechat děti se umazat, poškrábat i si trochu natlouct – i to ke hře patří. A alespoň o víkendech je vyhnat do přírody. „Ale ne na naučnou stezku, kde mají zase plnit nějaké úkoly. Pedagogických podnětů se jim dostává ze všech stran až moc. Prostě volně vypustit, ať si lítají,“ radí pedagožka Opravilová. Nenechte se přitom odradit prvotním kňouráním, že se dítě nudí. „Může se stát, že ze začátku děti nebudou vědět, co mají v lese dělat,“ ví Opravilová od učitelek, které s dětmi jezdí na školy v přírodě. Ale i gaučová dítka přijdou brzy na to, že nejlepší hračkou je klacek a že šiškami se dá skvěle házet.

Zdroj: iGlanc.cz, časopis Glanc, časopis Kondice, www.nadace-promeny.cz, dspace.cvut.cz, Petr Daniš: Děti venku v přírodě: Ohrožený druh?, Richard Louv: Poslední dítě v lese