To byl můj sen; vidět starobylou Petru či růžovou poušť Wádí Músa… A splnil se mi! Pokud se ale, jako já, předem nepodíváte na mapu, abyste přesně lokalizovali místo, kam letíte, budete se cítit trochu trapně, až vás bude poučovat váš soused v letadle. Jmenoval se Mohannad Ali a cestoval z USA přes Frankfurt a Istanbul domů do Aqaby. Prozradil mi, že je důstojník a že byl v Americe na dvouměsíčním výcviku, ale pssst! Víc neřekl a víc nevím. Zato neopomněl zdůraznit, že město Agaba, kam jsem právě směřovala, situované na Sinajském poloostrově, má vlastně tři přímé sousedy: Egypt, Saudskou Arábii a Izrael.
Dejte se do pohody
Aqaba, městečko, které bylo nedaleko našeho hotelu – ale zas dost daleko, abyste neměli na zápraží ulice, je poměrně moderní metropole a také jediný jordánský přístav. Najdete v něm všechno, po čem vaše srdce touží. Na zhýčkané Zápaďany, kteří se bojí jíst v místních restauracích, čeká McDonald a pokud chtějí nakupovat zboží západního charakteru, i luxusní obchody. Ti, kteří chtějí nasát atmosféru, mohou navštívit bazar, ve které kromě milionu cetek, oděvů, látek, nabízejí třeba i zeleninu, a dokonce i maso. Jedno vedle druhého – kecky vedle rajčat, trička hned u kuřat. A protože se tady chovají lamy, ovce a kozy, můžete vidět stánek, nad kterým visí v řadě deset stažených jehňat – ovšem i s chlupatou hlavičkou… Jako živé nevypadají, ale pohled pro mne, která nejím mláďátka, to byl neradostný. Nedaleko Aqaby, kam létají letadla s turisty, lačnými po slunění a koupání v moři, je tedy několik pěkných hotelů. Stejně jako v Egyptě, kam jsem kdysi zavítala, jde o komplexy, které jako by byly zasazeny přímo do pouště – z jedné strany pláž a moře, ze druhé silnice a hned hromady písku a pískovcových kopečků. Aqaba svou polohou nabízí turistům během dovolené poznat nejatraktivnější místa: skalní město Petru, poušť Wádí Rum, koupání v Mrtvém moři nebo potápění v korálovém Rudém moři. Na tomhle místě je třeba podotknout, že je třeba pořídit si kvalitní boty do vody – které zakoupíte za 10 dolarů i v hotelu – protože v Rudém moři je nebezpečí, že šlápnete na jedovatou rybu ropušnici, která se umí maskovat jako kámen. A polízanice je to prý pak převeliká. Na druhou stranu můžete do moře hupnout z mola a plavat hned ve větší hloubce.
Skalní nádhera
Jordánsko jsem měla v hledáčku už dlouho, protože miluji památky – hlavně ty hodně staré. Proto jsem s nadšením uvítala možnost vidět starobylé město Petra, ukryté ve větrné krajině jižního Jordánska. Patří k nejcennějším památkám chráněným UNESCO a v roce 2007 bylo laickým hlasováním přiřazeno k sedmi novodobým divům světa; nevím, proč novodobým, když se datuje do 4.století př.n. l…. Stejně jako jiné památky, po věky věků zapomenuté – patří k nim například kambodžská Angkor, kolumbijské Ztracené město či starořecká Trója – ji objevil jeden nadšenec, patřící k neúnavným badatelům, kteří se nebáli jít až za hranice svých možností. O Petře se tak trochu vědělo, protože beduíni odjížděli do pouště, kde se jakoby „ztráceli“. A pak, počátkem 19. století, se švýcarský badatel Buckhart, aby získal tak důvěru místních kmenů, převlékl za beduína, naučil místní nářečí a spolu s beduíny se do starobylého města dostal. Špionáž jako vyšitá, co říkáte?
Dnes je Petra tak hojně navštěvovaná turisty z celého světa, že z ní má stát nemalý příjem – vstupné totiž činí 75 dolarů! (Tak vysoké jsem ještě nikde nezažila!) Ještě před samotným vstupem je samozřejmě prostor pro restaurace, kavárny a desítky stánků se vším možný v návštěvnickém centru Wádí Músá. Teprve pak projdete turniketem a ocitněte se na cestě vedoucí ke vstupu do víc než kilometrové soutěsky zvané Sík. Cesta je tak důmyslně ukrytá mezi pískovcovými skalami, že ji mohli beduíni, kteří údolí Petry využívali, skutečně po celá staletí skrývat před světem. Během cesty se v úzké soutěsce budete muset vyhýbat vozíkům, taženými koňmi, ve kterých trůní turisté, znaveni pochodem.
Kdo chce vidět víc, pořádně se našlape!
Kdo chce vidět opravdu hodně, směl by si vzít pořádné boty, protože ho čeká opravdu dlouhá procházka!. Na konci cesty čeká první div, tzv Pokladnice, která byla vytesaná do pískovce cca 100 až 200 let př.n.l. Přestože jejím účelem byla hrobka nabatejského krále Aréta III., koluje fáma, že v ní jeden egyptský faraon ukryl poklad při pronásledování Izraelitů. Během staletí se mnozí pokoušeli poklad najít, ale nikomu se to nepodařilo. (Prý…) Mnoho turistů tady končí, protože jít dál se jim už nechce – a to je veliká škoda. Následují totiž hrobky, kterých je na čtyřicet, a také můžete obdivovat divadlo s řadami sedadel vytesaných do pískovce. Vybudovali ho před více než dvěma tisíci let Nabatejci a nikoli Římané, jak by se mohlo zdát. Následují Královské hrobky, Kolonádová ulice… a kdo má sílu a chuť, může vyšplhat po osmi stech schodech až ke klášteru. Patří k legendárním památkám Petry, podobá se Pokladnici, ale je mnohem větší a ačkoli je možné za 10 dolarů vystoupat k němu nahoru na oslíkovi (nebo se svést dolů), ne každý se ke klášteru vydá. Mimochodem, oslíky, kteří cupkali po vytesaných schodech, jsem obdivovala, a ty, co na nich seděli, ještě víc!
Kouzelné skalní útvary
Jak už jsem předeslala, na jihu Jordánska je k vidění ještě jedna atrakce, a sice růžová poušť Wádí Rum. Říká se jí také Měsíční údolí a je vlastně součástí Arabské pouště, která pokrývá většinu Saudské Arábie a část Jordánska. V údolí je jeden z nejrudějších pouštních písků a jeho duny se opírají o nádherné skalní útvary barevného pískovce, vytvořené staletími. Když zapojíte fantazii, uvidíte leccos: hlavy lidí, zvířat i příšer, zkamenělé květiny i obří houby. S pouští se pojí příběh britského historika Thomase Edwarda Lawrence, známého jako Lawrence z Arábie. Původně badatel se nakonec stal vojákem, i když nakonec odložil nenáviděnou uniformu a oblékl bílou arabskou róbu. Mluvil arabsky, ovládal několik nářečí, a nakonec to byl on, kdo osvobodil arabský národ a vyhrál Britům válku tím, že útok na Aqabu nevedl od moře, ale právě z pouště… Arabské jednotky sice dorazily podle Lawrencova plánu do města jako první, jejich vítězná euforie ale netrvala dlouho, Francie získala Sýrii a Libanon, Británie Palestinu a nově vytvořené státy Jordánsko a Irák. O svých dobrodružstvích na Blízkém Východě napsal Lawrence z Arábie knihu, kterou pojmenoval Pět pilířů moudrosti.
Stejný název nese skalní útvar, který se tyčí nad návštěvnickým centrem, kde objevování tohoto magického údolí začíná. Většinou vás posadí do džípu, který vás po poušti povozí, vysadí na několik místech – na můj vkus dost exponovaných, protože turistů je tady habaděj, a nakonec doveze na čaj k beduínům, kteří v poušti, mimochodem, skutečně dodnes žijí. Ovšem my jsme získali ještě něco navíc. Naše džípy nás vyložili nedaleko jednoho z pískovcových pahorků, na který jsme vyšplhali, abychom se pokochali úchvatným západem slunce! A pěší cesta na místo, kde jsme startovali – konečně vím, jaké to je pochodovat po dunách a bořit se se písku – také stála za to!
Zdroj: časopis Glanc
