Většinou začínám cestu za novým dobrodružstvím na zastávce vlaku nebo autobusu, ale tentokrát jsem se vydala lodí.

Kapitán Stanislav Hampala brázdí vody Baťova kanálu už 25 let a vypráví mi o jeho historii: „Firma Baťa ho nechala vybudovat, protože potřebovala rychlé dopravní spojení. Zhruba od 50. let ale kanál pustnul, v korytě dokonce rostly stromy. Jsem moc rád, že se tahle vodní cesta obnovila,“ vzpomíná a já si prohlížím okolní krajinu. Padesátikilometrová trasa kanálu vede z Otrokovic do Skalice a cestou je řada zajímavých zastávek. Dejte si pauzu v Napajedlech, kde je barokní zámek s rozsáhlým zámeckým areálem nebo si půjčte kolo a šlápněte do pedálů – žádné krpály nečekejte, všechno pěkně po rovince.

Rybí hostina

Pokud máte rádi výlety po vlastní ose, pak se vám bude líbit přístaviště Na Rejdě ve Spytihněvi. Kotví tu lodě, loďky, a nejrůznější typy hausbótů. Od maličkatých, které jsou přesně akorát pro hodně sžitou dvojici, které nevadí, že se tísní v kajutě, až po velkorysé „koráby“ pro celou rodinu nebo partu kamarádů. Toulání na řece se dá zakončit stylově v restauraci Přístav u Starého Města. Sedíte na terase, zvenku příjemně profukuje, a když přivřete oči, tak se vám vybaví vzpomínky na moře. A můžete snít dál, protože to, co přistane na talíři, je opravdový gurmánský sen. Pstruzi, kapři nebo sumci jsou od místních rybářů. Nemůžete si vybrat? Mám pro vás řešení: dejte si mix od všeho a pochutná si i ten, kdo donedávna tvrdil, že ryby nikdy jíst nebude.

Pecen do ruky

Centrem Slovácka je Uherské Hradiště, které je pevně spjaté s vinařskou kulturou. Zastavte se nejdřív v Městském informačním centru, kde mají spoustu tipů na aktuální akce ve městě i po celém Slovácku. Když už budete uvnitř, nemůžete přehlédnout nabídku originálních suvenýrů. Na rozdíl od všelijakých tretek, které vídám jinde v infocentrech, tady si lze vybrat z regionálních výrobků. Moc pěkné jsou modrotiskové výrobky z rodinné dílny ve Strážnici, kde se toto řemeslo dědí již pátou generaci. O pár ulic dál je další rodinná firma, Pekárna u Jahodů. „Děláme hlavně kváskový chleba, o ten je největší zájem. Jezdí si pro něj zákazníci z celého Hradiště, ale i odjinud,“ říká majitel Pavel Franěk, který pracoval spoustu let v továrně, ale cesty osudu ho zavedly k pekařskému řemeslu. „Dnes těsto vykynulo rychle, ale ještě něco stihnete,“ vítá mě na ranní šichtě a já si prohlížím tři parní pece plné bochníků. Za necelou hodinu leží na regálech dozlatova propečené pecny a jeden si vezu s sebou na další výpravu, tentokrát po stopách hradišťských vinařů.

Vinařskou stezkou

Tři kilometry od centra Uherského Hradiště je Vinohradská ulice, kde si nejbohatší majitelé vinohradů nechali postavit honosné sklípky s pestrobarevnými fasádami. „Potřebovali nejen místo pro výrobu vína, ale také reprezentativní prostor, kde by mohli vítat zákazníky. Postupně se z toho stala velká móda. Každý bohatý vinař měl krásně zdobený dům nad sklepem, dnes mnohdy ani nepoznáte, že to bylo původně jen pro výrobu,“ říká Jan Káčer ze Slováckého muzea a zve mě s předstihem na vyhlášenou akci Putování Vinohradskou ulicí, která se koná na podzim a vždy přiláká milovníky vína ze všech koutů republiky. Můžete chodit od jednoho otevřeného sklípku ke druhému a degustovat. Pokud jste ale na komornější akce, pak se vám bude líbit Vinařství Medek, které vede Jaromír Dvořáček. Rodák z Brna se před lety přiženil na předměstí Uherského Hradiště a se svým tchánem organizuje prohlídky rodinného vinohradu a degustace (nejen) pro začátečníky.

Zážitek i pro abstinenty

Vždycky jsem se bála, že na degustaci budu za hlupáka, když nerozeznám jednotlivé odrůdy vína. Tady mám ale pocit, že žádná otázka není špatná. Jaromír právě vítá účastníky degustace a vše srozumitelně vysvětluje: „Pořádně tou skleničkou zatočte! Nebojte se, klidně můžete takhle kroužit na stole.“ Stačí málo a Jaromír je „pod palbou dotazů“. Zajímá nás, proč se sklenička drží právě takhle nebo jak se liší degustace vína venku a jak ve sklípku. Na poslední otázku je jasná odpověď, protože když sestoupíme do podzemí, je tu možná o dvacet stupňů méně než venku. „Teď si dejte naši paštiku s vínem. Jen to nezapíjejte najednou, nechte je hezky poválet na jazyku. A kdo chce degustovat a nechce polknout víno, ten může vyplivnout. My se nebudeme dívat,“ směje se vinař a já si říkám, že tady si na své přijde i ten, kdo před degustací rozlišoval leda bílé od červeného. Největší překvapení je ale na konec, kdy Jaromír vysvětluje, proč si degustaci nejvíc užije abstinent. „Dá si jen pár doušků a nepolkne je. Díky tomu se maximálně koncentruje na chuť v ústech.“

Pěkně postaru

Od požitků z regionu vinařů se další den vydávám do Slováckého muzea v Uherském Hradišti, kde je stálá expozice o místních tradicích. Ani nemusíte číst popisky, stačí, když se pokocháte kolekcí bohatě zdobených slováckých krojů. Jedna část expozice je věnovaná slavné Jízdě králů, která je zapsaná na seznamu UNESCO jako výjimečná folklorní slavnost.

Od muzejních vitrín se vydejte do městské části Mařatice, kde je skanzen Rochus – nejmladší muzeum v přírodě v Česku, které otevřelo před pěti lety. „Spoustu let tady byl vojenský prostor a pak se řešilo, jakou bude mít novou funkci. Já pracoval ve skanzenu ve Strážnici a vedení města mě přizvalo, abych tady vybudoval nový areál. Zatím máme tři obytné domy a dvě stodoly, ale postupně rozšiřujeme, chceme postavit větrný mlýn nebo sušárnu na ovoce,“ říká Jan Blahůšek, ředitel skanzenu, když mě provází areálem. Na kopci stojí vinařský domek, kde je domácnost z počátku minulého století. Duchny, kamna, vyšívaný ubrus. Už chybí jen babička, která nese na stůl dobroty.

Největší hit? Valcha!

Zdejší skanzen ale rozhodně není jen o „okukování“ domácností, návštěvníci si mohou ledacos vyzkoušet během komentovaných prohlídek. Dnes je tu pořádně živo, protože se koná akce pro děti. Na plotně bublá voda v konvici a „tetička“ alias lektorka kurzu pro děti chystá na stole bramborové šlíšky s mákem. „Co vás nejvíc baví?“ vyzvídám u malých strávníků. „Spaní na půdě!“ „Nééé, spaní na seně!“ A co budete dneska dělat? „Prát v neckách a na valše!“ Podle tetičky je právě tohle pro děti největší exotika. Většinou vůbec poprvé vidí, jak se hospodařilo v minulém století. Den pomalu končí a já se dívám od chalup směrem dolů, na malebné slovácké panorama a je mi jasné, že v tomhle kraji je rozhodně co objevovat. Je to podobné jako plavba na Baťově kanálu: můžete si užít poklidnou krajinu, a hlavně pohostinnost místních.

ZDROJ: časopis Glanc