Od parkoviště nás nejprve vyveze gondola Gletscherbus 1, na ni navazuje Gletscherbus 2 a Gletscherbus 3 nás dopraví až na vrchol, rozumějte do výšky 3250 m n. m. Je tu krásně, úplné „počasí pro influencery“ (zastarale „azuro“) – modré nebe bez mráčků a k tomu třpytící se bělostný sníh všude, kam oko dohlédne.
Právě tady, kousek od vrcholu, je vchod do ledovcové jeskyně Natur Eis Palast. Prohlídku máme domluvenou. A jelikož jdeme na čas, míříme hned k pokladně ukryté v kontejnerové budce. Když sympatický horal uvnitř zjistí, že jsme z Česka, přichází s nabídkou, která se neodmítá: „To já vám přidělím českého průvodce, jednoho tady mám.“ A tak se seznamujeme s Jirkou. Ten na Hintertuxu pracuje čtyři měsíce, v Rakousku ovšem žije už několik let. Nejdřív se staral o koně, mimo jiné v sídle někdejší legendy F1 Michaela Shumachera… Ale to by byl jiný příběh.
Jirka nám hlavně vysvětlí, že muž v pokladně byl sám Roman Erler, objevitel zdejšího jeskynního komplexu. V roce 2007 si všiml pukliny ve skoro kolmé ledové stěně. S pomocí cepínu díru zvětšil, aby do ní mohl nahlédnout. Zjistil, že pokračuje chodbou, která vede kamsi do temnoty. Pár dnů poté se vrátil s lepším vybavením a odvážil se jít dál. Tehdy si uvědomil, že nejde o obyčejnou trhlinu, ale o gigantický systém přírodních jeskyní.
Ledovec samozřejmě není Romanovým majetkem. Aby mohl Natur Eis Palast otevřít veřejnosti, musel u tyrolské samosprávy vyběhat spoustu povolení. O tom, že nešlo o formalitu, svědčí fakt, že součástí schvalování byla i protipožární kontrola.
Pod bodem mrazu
Prohlídková trasa vede tunelem vyloženým gumovými rohožkami a pohybuje se v několika úrovních, mezi nimiž se přechází po žebřících nebo schůdkách. Drtivá většina toho, co vidíte, je přírodní, jen na pár místech upravila práci přírody lidská ruka – hlavně proto, aby katakomby byly v pohodě průchozí.
Ovšem úplně sám Roman Erler vykutal šachtu, která je 52 metrů hluboká, a tím pádem nejhlubší svého druhu na světě. Nabízí jedinečné možnosti pro výzkum ledovce. Musím říct, že pohled do ní mi dobře nedělal. Nicméně kromě objevitele jeskyně jsou i jiní, kteří do šachty lezou, a dobrovolně – například Rakušan Christian Redl se zde v roce 2019 jako první člověk ponořil 23 metrů hluboko bez lahve se stlačeným vzduchem.
Další významnou zastávkou je jezírko o teplotě asi -0,6 °C. Na pobídku Jirky tipujeme, proč voda nezamrzá: „Je slaná!“ Ne, není. Voda nezamrzá, protože ledovec slouží jako filtr a voda v jezírku je díky tomu destilovaná, tím pádem má bod mrazu níž. I jezírko je výzvou pro dobrodruhy, několik borců se zde snažilo uplavat tzv. ledovou míli. Dlouhá léta byl rekordmanem „místňák“ Josef Köberl, ale v lednu 2022 ho předčil Polák Krzysztof Gajewski – ve zdejší vodě uplaval 2 kilometry, trvalo mu to mrazivých 43 minut.
Po jezírku se ovšem můžete i projet na paddleboardu nebo v raftu – to byla naše volba. Projížďka je to krátká, nicméně impozantní, chvílemi se připadáte jako uvnitř obrovské bílé velryby. Pohyb plavidla pak zajišťuje průvodce ručkováním po stěnách jeskyně.
Plavbou také naše výprava končí. Ještě před více než hodinou jsem nevěděla, co mě vlastně v Natur Eis Palast čeká. A teď vím, že kdybych tu nebyla, o moc bych přišla.
ZDROJ: časopis Glanc
