Velký podíl na její dobrodružné povaze, lásce k horám a touze po cestování mají Nicolettini rodiče. „Jako malou mě táta nosil v krosně po horách a už když mi byly dva tři roky, brali mě s sebou naši do zahraničí. Nejdříve to byly destinace jako Egypt, Chorvatsko, a když jsem povyrostla, tak i Venezuela nebo Thajsko,“ vypráví cestovatelka. A směje se, když se jí vybaví vzpomínka na cesty po Thajsku, které navštívila s rodiči několikrát. „Neleželi jsme na pláži, ale cestovali – úplně cítím ty pijavice, fuj! Jednu odtrhnete a druhá se přicucne! Nebo jednou jsme viděli ceduli: Pozor, aligátoři! Smáli jsme se tomu až do chvíle, kdy jsme potkali obrovského ještěra, který se slunil kousek od nás…“
Holka plná nápadů
Rodiče pro Nicolette byli a jsou velkou oporou, ve všem, co ji kdy napadlo, ji podpořili. A že toho bylo! „Jako holka jsem zkoušela kdeco a za chvíli mě to přestalo bavit. Vzpomínám si třeba na dívčí fotbal. Táta se trochu divil, no ale koupil mi kopačky. Měla jsem je nakonec na nohou třikrát. Nebo jsem si začala dělat potápěčskou licenci a nikdy jsem ji nedodělala. A pak, když jsem přišla s tím, že bych si chtěla postavit obytnou dodávku – v té době jsem studovala marketing v Anglii a bydlení tam je extrémně drahé – tak jsem od mámy vyslechla: ‚Ty zase vymýšlíš nějaké hlouposti!‘ Ale tátovi se to líbilo a prohlásil: ‚Oukej, pomůžeme ti, ale musíš to dotáhnout do konce!‘“ Nicolette nastudovala, co se dalo, udělala kalkulaci a šla do toho. Povedlo se a ona pak ve své obytné dodávce půl roku bydlela. Mimochodem – v létě 2019, během budování svého příbytku na kolečkách, se rozhodla absolvovat na sedm dní pobyt ve tmě. „Jsem přesvědčená, že mi to hodně dalo, právě tam jsem totiž vymyslela Istanbul,“ říká cestovatelka.
Do Istanbulu!
Musela ale ještě rok počkat, pak na rok studium přerušila a v červnu 2021 se vydala na cestu u Havířova přes Rumunsko a Bulharsko až do Turecka. „Chtěla jsem, aby měla moje cesta smysl nejen pro mě. Kontaktovala jsem proto Člověka v tísni a výsledkem byla sbírka na crowdfundingové platformě Donio pro lidi žijící v Banátu,“ prozrazuje Nicolette. Když se člověk vydává na cestu dlouhou 2025 kilometrů, je ideální mít tzv. ultralight vybavení. Nicolette se proto spojila s lidmi, kteří tomu rozumějí, a povedlo se jí dostat pod šest a půl kilogramu výbavy. Akorát s botami měla problém. „Nechtěla jsem jít v pohorkách, dálkové trasy se chodí v trialových běžeckých botách, a tak jsem napochodovala do specializované prodejny a nechala si poradit. Jenže hned zkraje cesty, na Slovensku, jsem chytla zánět achilovky, boty mě na tom místě tlačily, a tak jsem si nakonec koupila boty nové – do Istanbulu jsem došla ve dvou párech levných, ale stále sportovních, bot!“
Prvních 1000 kilometrů v nohách - někde v Rumunsku...
Samí milí lidé
Nicolettu bohužel cestou postihly zdravotní problémy, takže výpravu do Istanbulu musela na chvíli přerušit – odjet domů do Havířova, dát se do kupy a vrátit se zpátky. „I přes všechny překážky to byla zkušenost k nezaplacení. V přírodě jsem spala v tarpu – to je něco mezi stanem a přístřeškem – ve městech jsem musela vzít zavděk hostely. Během cesty jsem potkala spoustu skvělých lidí a všem, kteří byli přátelští či mi pomohli, jsem pak z Istanbulu poslala pohled.“ Nejsilnějším zážitkem pro ni bylo setkání s paní Annou na Slovensku. Když procházela jednou vesnicí, právě přemýšlela o tom, že by si ráda našla nějaké ubytování a dala sprchu. Oslovila Annu, která za plotem okopávala záhonek, jestli o něčem neví. „Nevěděla, ale řekla mi, že mě může vzít k sobě domů. To se docela často děje třeba na Balkáně, ale u nás jsou lidé až moc obezřetní. Vyprávěla mi pak o svém životě, o tom, že pracovala ve školní jídelně, o svých vnucích… Bylo to setkání, na které nikdy nezapomenu. Udělala mi večeři, a dokonce mi připravila příští den na cestu svačinu,“ prozrazuje cestovatelka. Podobně vzpomíná na rumunský Banát a setkání s tamními krajany. I na seznámení se svým čtyřnohým kamarádem Svilim, který se jmenuje podle města Svilengrad, kde se potkali. Nicolette si Svili nakonec tak zamilovala, že si ji přivezla domů… Zážitků ovšem bylo tolik, že o své cestě napsala knížku Pouť k branám Orientu.
Už na podzim Nicolette plánuje odjet do Jižní Ameriky a přejít ji z východu na západ – po trase Brazílie, Argentina, Paraguay a Chile. Měla by ujít neskutečných 3500 kilometrů! Tak držme palce, aby se jí to povedlo.
