Občas mám pocit, že ho už nemám ráda,“ posteskne si sedmatřicetiletá Klára a vzpomíná na chvíli, kdy na těhotenském testu objevila dvě čárky. Brala antikoncepci, o dítěti vůbec nepřemýšlela a vztah procházel krizí. Její partner byl ale zprávou naprosto nadšený, tak si vybalila tašky a zůstala. Krátce po porodu přišla i svatba, stěhování do většího luxusního bytu, druhé dítě… A zatímco Klára byla doma s dětmi, její manžel budoval kariéru a očekával servis.
Žít s ženou je jednodušší
Přišly spory o finance, o úklid, o péči o děti, o Klářin volný čas. A mužova reakce byla vždycky stejná: „Co ti chybí? Mám náročnou práci, přijdu domů a čeká mě druhá šichta? Proč mi nejsi větší oporou?“ Když Kláře navrhnul paní na úklid, protože nemá prostor se dělit o domácí práce, úleva stejně nepřišla. Pořádný úklid jednou za dva týdny je se dvěma malými dětmi obrovskou pomocí, ale na každodenních úkolech se příliš nepodepíše. A navíc měl manžel nový argument: Vždyť už doma ani neuklízíš! „Nedávno jsem přitom byla s kamarádkou a jejími dětmi na dovolené a bylo to super! Já vařila, ona vykoupala děti, já jim šla přečíst pohádku, ona uklidila. Nemusely jsme si říct ani slovo, prostě jsme viděly, kde je potřeba pomoc. Myslím, že žít s ženskou je mnohem jednodušší,“ vzdychne Klára.
Když žije holka s holkou…
Když příběh vyprávím Anetě a Janně, začnou se smát. „Myslím, že třeba naše hádky jsou na začátku mnohem emotivnější, protože jsme dvě ženské,“ směje se Janna. „Ale asi si pak dokážeme lépe uvědomit, co jsme řekly, co se té druhé mohlo dotknout, jak jsme to myslely. Chlapi jsou v tomhle trochu zabednění,“ doplňuje ji se smíchem Aneta. Příběhy ze života heterosexuálních párů slýchají od kamarádek i na kroužcích, kam s osmnáctiměsíční dcerou obě chodí. Péči o ni mají totiž rozdělenou na půl – Janna má flexibilní práci, Aneta studuje a hraje profesionálně hokej. „Je to skvělé a malé je tím pádem úplně jedno, která z nás s ní je, když jde spát nebo když je nemocná, něco ji bolí… Ale je jasné, že takhle to nemůže mít každý. My tu možnost měly. Akorát si teď tak říkáme, co jsme dělaly, když jsme neměly dítě a říkaly jsme, že nestíháme,“ smějí se holky.
Na dotaz, jak mají rozhozené domácí práce, odpovídají, že se to tak přirozeně rozdělilo. Janna ráda vaří, Aneta je specialistka na úklid. V tu chvíli se začnou pošťuchovat, že pokud Janna není doma, Aneta za několik dní ani nezapne myčku, protože s jídlem zaskočí babička. Její partnerka kontruje tím, že si za Janniny nepřítomnosti alespoň pořádně uklidí a že ona zas nikdy nedržela v ruce sekačku, a kdyby náhodou Aneta nebyla delší čas doma, zaroste dům džunglí.
Musím se zeptat, na čem se tak úplně neshodnou. „Tak třeba vybrat si, na co budeme večer koukat. To je prakticky nemožné. Mě baví sport, Aneta miluje telenovely a seriály jako Ordinace. Vybrat film je nadlidský úkol, tak většinou koukáme na to, co zrovna běží. A já si pak vezmu tablet a pustím si sport na něm,“ líčí mi Janna scénu, kterou dobře znám z domu i já sama, i když Anetin důvod je trochu jiný. Jako naše reprezentantka v hokeji má kvůli intenzivnímu tréninku sportu až po uši a ráda si odpočine u něčeho jiného.
Chceme si plnit sny
Ovšem jinak jsou holky víceméně sladěné. „Slíbily jsme si, že si i s dítětem budeme dál plnit sny, dávat si prostor. Já jsem tak mohla jet na olympiádu, Janna zase v mezičase rozjela nový projekt. Vždycky to pro tu druhou znamená, že chvíli bude všechno na ní, ale taková byla dohoda. Vím od kamarádek, že to není v soužití s muži úplně samozřejmé…“ přemýšlí Aneta a Janna na ni naváže. „Ono to asi souvisí s tím, že my jsme musely hodně věcí vyřešit před tím, než jsme dceru měly. Nechci tím říct, že heterosexuálové děti neplánují, ale přece jen je naše cesta komplikovanější,“ říká a dává příklad toho, co je potřeba vyřešit. Od financí před samotným těhotenstvím přes úřední záležitosti, protože české zákony na rozdíl třeba od německých stále neumožňují dětem mít dvě matky nebo dva otce, až po ty praktické, týkající se péče po porodu. „Tím určitě nechci říct, že se homosexuální páry nemohou rozejít i s dětmi, ale řekla bych, že se hodně třecích ploch objeví už při plánování,“ přemýšlí Janna.
Když žije kluk s klukem…
S tím souhlasí i Dominik Plíva, který s partnerem vychovává osmnáctiměsíčního syna Lukyho. Protože Dominik pracuje v letecké dopravě, byl hodně doma už kvůli koronaviru. Svou roli hrály samozřejmě i finance. „Když jsme se rozhodovali, řekl jsem, že doma budu rád, ale chci si zachovat alespoň ten čas na běhání,“ vypráví Dominik, který střípky z rodinného života sdílí i prostřednictvím instagramového profilu 3chlapi_vchalupě. V době, kdy spolu mluvíme, má za sebou i první měsíc od nástupu do práce. „Zkoušíme, jak to půjde. Pokud by to mělo jít na úkor rodiny, skončím. Pracuju na letišti pár hodin v noci, takže jdu spát s Lukym, vstávám kolem půl druhé a domů se vracím kolem šesté. Pak si chodím se synem lehnout po obědě. Takže vím, že ho nikam neodkládám, a zároveň se s partnerem doma jen nestřídáme,“ popisuje svůj pracovní režim.
Jako táta na plný úvazek je tím, kdo má doma na starosti většinu povinností. „Teď máme výpomoc na úklid, která sice říká, že tu není co uklízet, ale dělá ten detailní úklid, který by mě stál čas, co radši strávím s Lukym třeba venku,“ říká. S tím, aby si výpomoc najali, přišel jeho partner. „Zpočátku jsem moc nechtěl, říkal jsem si, že je to zbytečné, že to přece můžu udělat já, když jsem doma a měl bych to zvládat. Asi jsem se musel srovnat i s tím, co na to kdo řekne.“
I když je většina domácích povinností na něm jako na tom, kdo je doma, práce si oba muži přirozeně rozhodili ještě před příchodem syna. Dominik vaří, a jak říká, má větší dar kouknout do ledničky a uvařit, zatímco jeho partner spíš uklízí. Přestože občas mají doma dusno kvůli tomu, že pracující táta musí po příchodu z práce hlídat, aby si pečující táta mohl zaběhat, jsou věty, které u nich doma neuslyšíte. „Když nestíhám uvařit, nikdy se mě nezeptá, co bude k večeři. Ale vždycky jen: ‚Co si dáme?‘ A klidně něco připraví, i když to jsou třeba jen obložené chleby,“ zmiňuje Dominik větu, která v mnoha domácnostech působí jako roznětka.
Pokud se doma v něčem příliš neshodnou, je to volný čas. Po týdnu doma má pečující táta chuť vyrazit ven, něco podniknout, vypadnout ze stereotypu. Jeho muž by si zas raději odpočinul, udělal něco kolem domu. „Má to i své výhody. Když chci jít na drink s kamarádem nebo se něco děje tady ve vsi, vím, že budu moct jít a partner pohlídá,“ směje se. Dodává, že už sám také zapomněl, jaká je únava z celodenní práce, tak když jeho partner prosadí večerní sledování filmu, při kterém okamžitě usíná, nebere si to osobně.
Čím větší motivace, tím méně hádek
Dívat se na soužití dvou mužů nebo dvou žen jako na samospásnou idylu je příliš zjednodušující. Pořád jde o partnerství dvou samostatných jednotek. A pokud do rodiny přijde dítě, je to pro vztah stejný zátěžový test jako pro heterosexuální páry. „Pokud jde o krize spojené s identitou pečujícího rodiče, mám pocit, že ani homosexuálním párům se krize nevyhne. Velmi záleží na stadiu rodiny, protože je pravda, že zejména na začátku jsou stejnopohlavní rodiče, pokud tu možnost mají, velmi vděční za možnost mít společně dítě, jejich cesta k němu je mnohem složitější, jsou pak motivovanější,“ říká psychoterapeutka Jana Lesák Krištofová, která se specializuje na pomoc v krizových situacích. „Zažila jsem i rozchod lesbického páru, který byl stejně bouřlivý jako boj o dítě. Tam je situace stejnopohlavních párů opravdu nefér, protože z právního hlediska dítě připadá pouze jednomu z rodičů a ten druhý ztrácí veškerá práva. Dítě pak o jednoho z rodičů přichází,“ vysvětluje terapeutka, jaká rizika na stejnopohlavní pár číhají.
O životě rodin se dvěma mámami nebo dvěma táty se dnes mluví stále víc. Na Instagramu sdílejí fotky z každodenního života, vyvracejí předsudky o narušeném vývoji dětí, sdílejí běžné chvíle nerozeznatelné od těch z „normálních“ rodin. Jezdí na výlety, sportují, řeší noční vstávání, velké okamžiky svých dětí, rodinné oslavy a akce s přáteli. Jako kterákoli jiná rodina. Přesto mám pocit, že se v něčem liší. Jako by k sobě měli navzájem více respektu a neuštědřovali si fauly jako „jsi ženská/chlap, tak…“.
„Opírám se jen o své zkušenosti s homosexuálními páry, které chtějí přijmout ‚cizí‘ děti, a pro naše zájmy je velmi cenná jejich otevřenost k jinakosti,“ přemýšlí Martina Loutná z organizace Dobrá rodina. Ta se zabývá podporou náhradních rodin a profesionalizací péče o ohrožené děti. Přestože stejnopohlavní páry stojí papírově v hierarchii vhodných náhradních rodičů až za heterosexuály, v praxi úředníci spíše hledají vhodnou rodinu pro konkrétní dítě a místo orientace hodnotí spíš schopnost nabídnout dítěti hluboký vztah. „Ono v reálu není tolik lidí, kteří by byli ochotní přijmout jakékoli dítě, třeba odlišného etnika. Navíc dříve nebo později přijde čas, kdy by dítě mělo vědět, jak do rodiny přišlo, kdo jsou jeho skuteční rodiče. U homosexuálních párů je to velmi přirozený proces, protože je jasné, že někde musí být nějaká maminka nebo táta. Umějí o tom s dětmi lépe mluvit, nemají tendenci to tutlat a dají dětem pevný základ, který budou potřebovat, až jim někdo v okolí něco nešetrně sdělí,“ vysvětluje žena pracující s páry, které se chtějí stát dlouhodobými pěstouny nebo dítě adoptovat.
Dodává, že homosexuálové mají pro opuštěné děti velké pochopení, nepodléhají vlastním představám o dítěti a nemají tendenci ho vrátit, když je nenaplní. „Je potřeba dát dítěti najevo, že není nenormální. Protože toho normálního tyhle děti v životě moc neměly. Někteří homosexuálové tohle chápou víc než kdo jiný, a proto si někdy poradí i s dětmi, které heterosexuální pár nezvládne,“ přemýšlí Loutná.
Jak to souvisí s partnerským soužitím? Jednoduše. Pokud je skutečně něco v domácnosti dvou mužů nebo dvou žen lepší, pak je to právě respekt k jinakosti. Jejich rodičovské role nemohou tak snadno zredukovat jejich osobnost na pečující matku a živícího otce, protože tak je to správně, tak se to má, tak je to normální. Ačkoli jsou to stále běžné vztahy s běžnými spory dvou svobodných a rozdílných lidí, zdá se, že mají skutečně větší respekt k tomu, že ten druhý má stejné potřeby jako já a že stereotypy jsou někdy na obtíž. Někdy je normální nebýt normální a nastavit si život tak, jak to my dva potřebujeme. Ne jen tak, jak se to má.
Zdroj: časopis Glanc speciál, https://psychologiejlk.cz
