O adopci přemýšlela od mládí, akorát na to dlouho neměla odvahu a ani čas zjistit si více informací. A tak to stále odkládala. „Vždycky se mi líbila představa, že bych mohla dát někomu šanci prožít dětství stejné, jako mají ostatní děti,“ říká mi v polovině července u kávy v centru Prahy třiačtyřicetiletá Marta (celé své jméno si nepřála zveřejnit s ohledem na svoji adoptivní dceru).
Život tomu chtěl, že nakonec nepotkala nikoho, s kým by měla vlastní děti. A náhoda tomu chtěla, že před pěti lety potkala na fotografickém workshopu, který vedla, třináctiletou dívku z dětského domova. „Bylo vidět, že hledá rodinu, u které by mohla žít. Jelikož jsme si padly do oka, začala jsem zjišťovat, zda bych ji mohla adoptovat,“ vypráví Marta.
Stát se náhradním rodičem je dřina
Záhy zjistila, že to není možné, protože její biologičtí rodiče se nevzdali rodičovského práva a ani soud jim ho neodebral. V takovém případě dítě může pouze do pěstounské péče. (Biologická rodina má i nadále právo své dítě vídat, pokud o to projeví zájem, má taky možnost získat ho zpět, to se ale téměř vůbec nestává.)
Marta se tedy rozhodla stát se pěstounkou. Než se tak ale stalo, dívku svěřili jiné pěstounce, která už měla na rozdíl od Marty všechno vyřízené a prošla přípravami. Když už se ovšem Marta odhodlala stát se náhradním rodičem, všechny potřebné formality a školení si i tak dodělala.
Zájemci o adopci a pěstounství musí vyplnit řadu formulářů včetně například informací o svém zdravotním stavu. Následuje pohovor s psycholožkou a psychologické testy. Na to pak navazuje školení, respektive přípravy, které čítají celkem 48 hodin.
Jaké dítě chcete?
Marta absolvovala přípravy v Praze, kam chodili zájemci o adopci společně s budoucími přechodnými i dlouhodobými pěstouny. (Přechodní pěstouni jsou tzv. první pomocí, jsou tedy připraveni si vzít dítě hned. Starají se o ně ale maximálně rok, během něhož sociální pracovníci řeší, zda se dítě může vrátit zpátky do biologické rodiny nebo zda jsou někde nějací příbuzní, kteří by si ho vzali. Pokud ne, připadají v úvahu dlouhodobí pěstouni, u nichž je dítě až do plnoletosti, anebo adopce).
Výhodou příprav, kde jsou zájemci všech variant náhradní péče spolu, tkví v tom, že můžete změnit svoje rozhodnutí, pokud zjistíte, že by vám jiná forma náhradního rodičovství vyhovovala víc – například zájemci o adopci zjistí, že jim nevadí varianta stát se pěstouny. „Se mnou do příprav chodilo i několik párů, které to nakonec vzdaly. Pouštěli nám tam videa z kojeneckých ústavů, vyprávěli nám reálné příběhy o traumatech, která děti mohou mít. Chtěli, abychom měli reálnou představu, co může obnášet starat se o dítě, které zažilo něco těžkého,“ popisuje Marta, která se nakonec vrátila ke svému původnímu plánu – stát se adoptivním rodičem. „Během příprav single matkám doporučovali, abychom zvolili raději adopci, protože někdy je pro pěstouny kontakt s biologickou rodinou náročný. Není jednoduché to ustát, pokud je člověk sám,“ vysvětluje.
Další dítě musíte pořádně zvážit
To ale nemusí platit pro každého. Záleží na tom, v jaké životní fázi se zrovna nacházíte. Pokud člověk nemá vlastní dítě, je adopce logickým řešením. Mezi single náhradními matkami je ale taky hodně těch, které mají svoje vlastní děti odrostlé a v pozdějším věku se rozhodnou „změnit kariéru“ a stát se (nejčastěji) přechodnými pěstouny. Výhodou je, jak už bylo řečeno, že v přechodné péči máte dítě maximálně rok, což znamená, že můžete vždy po kratším časovém úseku zvážit, zda máte ještě energii, sílu či pevné zdraví na to, pokračovat a vzít si další dítě.
Ale zpět k příběhu Marty. Po absolvování všeho povinného zamíří zájemce na krajský úřad (v Praze na magistrát), kde vyplní dotazník, jaké dítě chce. „Chápu třeba, že nemůžete mít dítě na vozíku, když nemáte bezbariérový byt, ale jinak mi takové vybírání přišlo zvláštní,“ míní Marta.
Ona sama nechtěla dítě těžce postižené, protože s ním by musela být doma a neuživila by se. „Byla jsem tolerantní k etniku i k mírnému handicapu, třeba tupozrakosti či mírné nedoslýchavosti. Pohlaví jsem taky neřešila. Pak si můžete vybrat, jestli chcete dítě z porodnice nebo z kojeneckého ústavu či dětského domova nebo jen od přechodných pěstounů. Já jsem chtěla dítě do šesti let, a aby bylo právně volné, tedy k adopci. Nic víc.“
Paní přede mnou řekla, že se na to necítí
Do půl roku se jí ozval magistrát, že mají právně volnou holčičku a že se na ni může přijít podívat. „Bylo jí jedenáct měsíců a byla jsem druhá v pořadí. Paní přede mnou ale řekla, že se na to necítí,“ pokračuje ve vyprávění Marta. Anička (jméno je změněno), je poloviční Romka, její biologická matka ji hned v porodnici dala k osvojení a Anička šla k přechodným pěstounům. Po pár týdnech, během nichž se Marta a Anička seznamovaly, se začala plánovat takzvaná předadopční péče – to znamená, že se o dítě na vlastní náklady starají půl roku adoptivní rodič/rodiče, a to pod dohledem orgánu sociálně-právní ochrany dětí (OSPOD). Po půl roce pak putuje k soudu žádost o svěření do péče.
Jenže. Týden před požádáním o předadopční péči se ozval sociálce Aniččin otec s tím, že o dceři nevěděl a že ji chce do péče. Sociálka mu sice už předtím dávala vědět, jenže na to on nereagoval. Nyní požádal o testy otcovství, čímž se celý proces adopce zastavil. „Mně bylo sice původně řečeno, že je právně volná, otec se ozval až po zákonné lhůtě, soud mu ale i přesto dal šanci,“ konstatuje Marta.
Biologický otec nebyl k sehnání
To bylo v létě 2019. Do konce téhož roku už se otec znovu neozval, se soudem nekomunikoval a holčička byla v mezičase stále u přechodné pěstounky… Situaci zdržoval i fakt, že otec byl cizinec a vše se muselo řešit přes Úřad pro mezinárodně právní ochranu dětí. „Já jsem s ní naopak neměla v této době oprávnění udržovat kontakt, protože nebyl důvod k adopci. Vyhledala jsem si ale právničku, a jelikož se otec přestal ozývat a nebyl k sehnání, dávala jsem k soudu návrhy na svěření do péče. A soud v lednu dalšího roku nakonec dítě svěřil mně,“ uzavírá tuto etapu Marta, která se po mnoha měsících čekání stala adoptivní mámou. Tehdy byly Aničce skoro dva roky.
„Brala jsem to jako test mého odhodlání. Rozhodla jsem se, že o ni budu bojovat. A to ani ne tak kvůli sobě, ale hlavně kvůli ní, protože ona byla sama a neměla nikoho, kdo by se jí zastal,“ dodává Marta.
Náhradní rodiče mají právo na rodičovský příspěvek
Její přátelé se prý divili, jak je možné, aby single matka měla adoptované dítě. „Chtěli vědět, jak jsem to udělala a jestli jsem třeba lhala,“ vzpomíná Marta na dobu před adopcí. Mě zase zajímalo, zda někdo zjišťoval, zda má jako matka-samoživitelka vyřešenou finanční situaci. „U soudu dáváte potvrzení o průměrném platu, a řeší se tam, jak jste na tom ekonomicky, zda to finančně zvládnete. OSPOD pak zjišťuje, jaké máte bytové podmínky,“ odpovídá Marta s tím, že v přípravách s ní byly ženy, které říkaly, že mají naspořeno, nebo měly povolání, které šlo skloubit s malým dítětem. Podle ní je také dobré opakovat, že náhradní rodiče mají právo na rodičovský příspěvek, pokud si berou malé dítě. „Ani to se moc neví,“ dodává.
Aničce jsou dnes čtyři roky a společně s Martou ji v nadcházejících měsících čeká vyprávění o tom, že její máma není její biologická máma. „Může se to dělat formou takové pohádky, kdy dítěti vyprávíte, že se miminko u někoho objeví v bříšku, ale u někoho jiného je pak v jeho srdci,“ popisuje Marta. Později má taky v plánu začít Aničce vysvětlovat, že je její biologická máma Romka, aby znala svůj etnický původ.
Když jste tolerantní, dlouho nečekáte
Zákon říká, že žadateli o náhradní rodinnou péči mohou být buď manželé anebo samožadatelé. Část ze samožadatelů žije v partnerství. Pak je to obvykle tak, že přípravami procházejí oba dva partneři, po právní stránce se ale adoptivním rodičem či pěstounem stává jen jeden z nich (v tomto ohledu je taky málo známý fakt, že samožadateli mohou být, a taky reálně jsou, i stejnopohlavní páry). Další možností je, že samožadateli jsou lidé bez partnera (obvykle to bývají ženy).
Zájemců o adopci je hodně, jenže právně volných dětí tolik není. Čekací doba proto bývá v tomto případě delší. Dětí, které mohou jít k pěstounům, je naopak více a doba čekání bývá proto kratší. „Šance získat dítě do adopce, když jste single, není menší, než když jste v páru. O čase, za jak dlouho dítě dostanete, spíše rozhoduje, jak moc jste tolerantní. Pokud chcete malé, bílé, zdravé dítě, čekáte vždycky déle,“ konstatuje Alena Svobodová, která v Praze školí náhradní rodiče a zároveň pracuje pro Nadaci J&T podporující náhradní rodičovství a transformaci systému péče o ohrožené děti.
Biologická matka má právo změnit názor
Jak dlouho se čeká, nelze říct přesně – je to kraj od kraje jiné, a jak už bylo řečeno, záleží na míře tolerance. „Minulý rok jsem měla v přípravě pět tolerantních párů – zájemců o adopci. V říjnu byli zařazeni do evidence a do března měli všichni děti,“ říká Alena Svobodová s tím, že tolerantní neznamená jen s ohledem na etnikum, ale taky s ohledem na handicap, věk anebo anamnézu biologických rodičů, pokud trpí třeba psychickými nemocemi. „Nedávno jsem měla v přípravách jeden pár, který se po dvou letech dočkal malého bílého dítěte z porodnice. Ale tam zase riskovali v jiném ohledu,“ zmiňuje další příklad Alena Svobodová. Může se jim totiž stát, že během následujících několika měsíců jim dítě vezmou. Biologická matka má totiž právo změnit názor a dítě chtít zpět (jsou stanovené zákonné lhůty, do kdy může rodič svolení k adopci odvolat). „To je velká nejistota,“ dodává Svobodová.
V přípravách, které Alena Svobodová vede, se single rodiči řeší zejména to, zda mají kolem sebe síť přátel nebo příbuzných, kteří jim mohou pomoct, když by bylo třeba. Za poslední dobu měla v přípravách tři ženy, dvě byly vdovy a jedna po rozvodu. Jednu z nich podporovaly její dospělé dcery a chtěly jí pomáhat, další trávila hodně času na své chalupě, kde měla přátele. „Žádná další specifika v tom nejsou,“ uzavírá Alena Svobodová.
Devět dětí za devět let
Přechodnou pěstounku Alenu Benešovou můžete potkat často v pražských Emauzích, kde společně s druhou pěstounkou otevřela sklad pro pěstouny. Ti si zde mohou vzít oblečení ve velikosti, kterou zrovna pro své děti potřebují (toto místo využívají například přechodní pěstouni, kteří se starají o děti různého věku).
Alena se stala přechodnou pěstounkou v roce 2013, tehdy jí bylo padesát let. „Na začátku prosince mě schválili a na konci prosince už jsem měla holčičku. Teď mám u sebe v pořadí deváté dítě,“ shrnuje.
Finanční ohodnocení
Do roku 2021 přechodní pěstouni dostávali 20 000 Kč hrubého. Pak se částka nově navázala na minimální mzdu (s růstem minimální mzdy bude tedy automaticky růst i odměna pro pěstouny), nyní přechodní pěstouni dostávají 29 160 Kč hrubého (dlouhodobí pěstouni dostávají méně). Zároveň dostávají i příspěvek na úhradu potřeb dítěte (do věku šesti let dítěte činí 4950 Kč, s věkem částka mírně narůstá).
Jak vás napadlo stát se přechodnou pěstounkou? ptám se. „Navedla mě na to moje dobrá přítelkyně, která celý život dělala dlouhodobou pěstounkou a pak se stala přechodnou pěstounkou. Říkala, že kdyby si měla představit někoho, kdo by to mohl dělat, tak jsem to já. Já jsem se v té době rozváděla, byla to těžká doba a rozhodla jsem se, že se přechodnou pěstounkou stanu,“ odpovídá Alena, která je profesí dámská krejčová, později, když měla své děti, podnikala a naposledy pracovala jako fakturantka.
Ptala jsem se svých dětí, jestli jim to nebude vadit
Přiznává, že se trochu obávala, aby nebyl problém v tom, že je rozvedená. Nikdo z úředníků se nad tím ale nepozastavoval. „Ptala jsem se taky svých dětí, zda jim to nebude vadit, protože tehdy se mnou ještě bydlely. A co se týče peněz, tak jsem tehdy šla dolů asi o tři tisíce na hrubé mzdě, což až tolik nevadilo. Velkou výhodou pro mě byla časová flexibilita, kterou jsem tím získala,“ konstatuje Alena, která se potřebuje starat o rodiče, což by v práci „od–do“ šlo špatně.
Za komplikaci považuje jen to, že vždycky nesežene hlídání, pokud si potřebuje něco zařídit – třeba jít k doktorovi. Naposledy jí pomohla její doprovodná organizace, když na hlídání sehnala dobrovolnici. (Každý pěstoun musí mít ze zákona svou doprovodnou organizaci, která pěstounům nabízí různou podporu: pěstouni zde absolvují v průběhu let povinná školení, organizace taky pomáhají při kontaktu pěstouna s biologickou rodinou).
Až se zruší kojenecké ústavy...
Zrušení kojeneckých ústavů
Od roku 2025 začne platit zákaz umísťování dětí mladších tří let do ústavní péče, vyjma dětí s postižením a velkých sourozeneckých skupin. Česko je poslední zemí ve vyspělém světě, která tyto ústavy má. Například na Slovensku se žádné dítě do sedmi let věku nedostane do ústavní péče, místo toho jsou tyto děti u pěstounů. Díky tlaku neziskových organizací a zájmu části Poslanecké sněmovny o změnu se v roce 2021 povedlo po letech diskusí a marných snah prosadit, aby nejmenší děti vyrůstaly doma.
Před dvěma roky Alena zvažovala, že pěstounství budu muset nechat, protože už to neutáhne (viz. box). „Pak přišlo finanční navýšení a to pomohlo. Nyní je to ale opět komplikované kvůli zdražování energií a inflaci,“ konstatuje Alena. Podle ní je chybou, že se v sociálních službách obecně platí málo. „Navíc až se zruší kojenecké ústavy, bude potřeba sehnat víc pěstounů a je škoda, pokud do toho zájemci nebudou moct jít jen proto, že by tím nepokryli náklady na život,“ konstatuje závěrem Alena.
ZDROJ: časopis Glanc
