V rodinách se buďto o sexu nemluví vůbec, maximálně se koupí na dané téma kniha, anebo se o něm mluví zcela otevřeně. „Ten druhý přístup je ale stále spíše v minoritě,“ říká Dagmar Krišová, která pracuje jako metodička a lektorka pro Konsent. Tato organizace si v roce 2016, kdy vznikla, vytkla nemalý cíl: bořit v české společnosti mýty o sexuálním násilí. Zároveň se od té doby snaží šířit povědomí o tom, že „sex je fajn, ale až ve chvíli, kdy si ho užívají obě strany“. Jak toho docílit a jak děti připravit na všechny aspekty sexuálního života, se Konsent snaží pomocí workshopů pro učitele a taky pro rodiče.
Nazývat orgány pravými jmény
Pod pojmem sexuální výchova si mnozí představí debatu o antikoncepci či pohlavních chorobách. Se sexualitou ale souvisí i řada dalších témat, která se nekryjí jen s dobou, kdy máme doma děti v pubertě a mluvit o antikoncepci či pohlavních chorobách je „na pořadu dne“. Jako rodiče můžeme například správnou terminologií pojmenovávat pohlavní orgány a to už od útlého věku potomků. Jedna z variant je říkat zdrobněliny odvozené od správného pojmenování našich orgánů. „Pro ruku taky nemáme žádnou přezdívku. A pokud se okolo těchto věcí neučíme mluvit na rovinu, vytváříme tím určitou bariéru, která nás odděluje od reálného světa,“ vysvětluje Kristýna Bělíková, jedna z lektorek kurzů pro rodiče od Konsentu. Hůř se nám pak může na rovinu mluvit o sexu během dospívání a v dospělosti.
Naučit se říkat: NE
V dětech taky už od mala můžeme budovat pocit, že jejich tělo je jen jejich a že mají právo říct, když se jim něco nelíbí. Příkladem může být i to, že by se neměly bát odmítnout, když jim třeba babička či strejda chtějí dát pusu, ale ony zrovna žádnou pusu nechtějí. V tom nejširším slova smyslu má totiž sexuální výchova být budováním vědomí, že každý z nás má své hranice, ostatní je taky mají a je potřeba tyto hranice vzájemně respektovat a nepřekračovat. „Když se bavíme s dětmi ve škole, tak se často dostáváme k tomu, že by je v určitých situacích třeba ani nenapadlo říct ‚ne‘. My jim ale vysvětlujeme, že ‚ne‘ mohou říct kdykoli. Že když se s někým začnou líbat, neznamená to, že musejí nutně přejít do další fáze. Nemusejí,“ konstatuje Dagmar Krišová.
Podle ní je taky žádoucí, aby dítě, které nastupuje do první třídy, vědělo, jak vzniká dítě či jak vypadá porod. „Je dobré, pokud tuto informaci dostane od té nejdůvěryhodnější osoby, což je rodič,“ míní Krišová. Na prvním stupni základní školy už se totiž na toto téma mohou vrstevníci mezi sebou bavit a pak už jako rodiče nemáme pod kontrolou, v jaké formě se k našemu dítěti dané informace dostanou.
Duhové vztahy
Jak to ale udělat, aby debaty na toto téma nebyly moc šroubované, se ptám Dagmar Krišové. Anebo co když máme doma dítě, které s tímto tématem samo nikdy nezačne. Ano, jsou i takové, které se neptají, a není nutné toto téma tlačit do konverzace násilím, dozvídám se. V tomto případě můžeme nabídnout například knížku. Dnes jich je na trhu celá řada a mají tu přednost, že používají srozumitelný jazyk a využívají obrázky, které mohou debatu usnadnit. A pokud knížka dítě nezaujme, může zůstat v knihovně a třeba se dočká jeho zájmu později. Stejně tak lze využívat situací, které se okolo nás dějí. Například, když někdo z našich blízkých či přátel čeká dítě…
Sebevědomí a sex
Je tu ještě jedna věc, která se sexuální výchovou souvisí, byť se to tak na první pohled nemusí zdát – a to je vztah k vlastnímu tělu. Toto téma se povedlo ve veřejném prostoru dobře otevřít například díky podcastu Sádlo (autorská podcastová série zpěvačky Ridiny Ahmedové o společenském tlaku na ženský vzhled). Zároveň se ale ukazuje, že se to netýká výhradně žen. Jak ukázal jiný podcast nazvaný Hrana (podcastová série o mužské body imagi a soubojích s vlastním tělem), i mužům se stává, že se necítí dobře ve svém vlastním těle. Základní rada zní, abychom si dali jako rodiče pozor, jak se vyjadřujeme o vzhledu našich dětí. Tím se buduje (anebo nebuduje) jejich sebevědomí a přijetí sebe sama „A to pak může být mimo jiné i důvodem, proč si nedokážou užít ani sex,“ říká na závěr Dagmar Krišová.
Zůstaňme ještě u knih. Dnes existují i publikace, které ukazují dětem jiné než heterosexuální vztahy, což je také téma, které je dobré si jako rodič ohlídat. Minimálně proto, že nikdo z nás neví, zda právě jeho potomek nebude jinak než heterosexuálně orientovaný. Není tedy taktické takové lidi a priori hanit. „Když budeme od malička dětem ukazovat, že taková partnerství jsou možná, tak tím nezměníme jejich sexuální orientaci. Ve chvíli, kdy ji ale budou mít, tak budou vědět, že se nemusejí bát před námi udělat coming out,“ vysvětluje Dagmar Krišová.
Mezi knihami na toto téma najdeme pro nejmenší například cenami ověnčený titul „Tango. Skutečný příběh jedné tučňáčí rodiny“. Vychází ze skutečné události dvou klučičích tučňáků z newyorské zoologické zahrady, kteří tvořili pár a chtěli vysedět vejce, což jim jejich ošetřovatel umožnil a jedno opuštěné tučňáčí vejce jim do jejich hnízda, v němž se do té doby snažili vysedět kamínky, přinesl.
A zmiňme ještě jeden titul, a to z pera české spisovatelky Markéty Pilátové. V roce 2012 jí vyšla kniha „Jura a lama“ o malém chlapci ze statku v horách, který se stará o ovce, s lamami mluví indiánsky, plete šály, a když je třeba, vydává se na záchrannou výpravu. A k tomu má dvě mámy. Jde o první českou původní knihu o dítěti ze stejnopohlavní rodiny. Fakt, že Jura má dvě maminky, v knize ale zároveň není nijak problematizován ani zdůrazňován. Prostě to tak je.
Porno už na prvním stupni
Další z témat, která jsou důležitá a aktuální, ale rodiče možná nenapadne se o tom doma bavit, je porno. „Někdy mají dospělí představu, že když už o tom je třeba mluvit, tak až tak na druhém stupni základní školy. My ale máme od vyučujících informace, že už se s pornem setkávají žáci na prvním stupni, a to třeba i nechtěně,“ vysvětluje Dagmar Krišová.
Podle ní je třeba myslet na to, že pokud máte přístup k internetu, můžete prostě na takový obsah narazit. A nestačí se uklidnit tím, že jsme našemu dítěti na telefonu omezili přístup k takovému obsahu, protože si nemůžeme být stoprocentně jistí, že stejně zodpovědní byli i ostatní rodiče.
Zde se taky může ukázat, zda se nám podařilo s našimi dětmi vybudovat důvěrný vztah. Když nebudeme dělat ze sexu tabu a budeme odpovídat upřímně na otázky, které budou doma padat, bude náš potomek vědět, že se nás může ptát i dál, až bude starší. A pak je pravděpodobné, že když třeba – i jen náhodou – narazí na nějaký nevhodný obsah, svěří se nám s tím.
Porno se probírá nejen v rodičovském workshopu Konsentu, ale i v tom učitelském. Mimochodem, nedávno zveřejnil Konsent v rámci svého projektu Žádná tabu před tabulí lekce, které mají pomoct učitelům, kteří chtějí s dětmi sexuální výchovu probírat (témata lekcí jsou: Souhlas, Sexuální obtěžování, Mýty o pohlavních orgánech a sexu, Pornografie).
Všechno, co je třeba vědět
Ale zpět k rodičům. Někteří účastníci workshopů pro rodiče děti ještě nemají, ale vědí, že s nimi se doma o sexu nikdo nebavil, a chtějí se naučit, jak na to. Anebo jsou tu rodiče malých dětí, kteří se na debaty o sexu chtějí připravit, protože je brzy čekají. Někdy mají rodiče strach, že je něco špatně. „Například jim vysvětluji, že masturbace je častá už ve velice nízkém věku, ale že při ní malé děti nemají erotické fantazie. Ty přicházejí až v pubertě,“ říká Kristýna Bělíková.
Na kurzy se hlásí taky rodiče pubertálních dětí, kteří řeší, že se s nimi jejich náctiletí potomci bavit odmítají. Poslední situaci není jednoduché vyřešit. V pubertě už se více orientujete na vrstevníky, a pokud do této doby nebylo zvykem doma mluvit o takových věcech otevřeně, jen těžko se to dožene. Co s tím?
Podle Dagmar Krišové mohou rodiče v takové situaci sáhnout kromě kurzu taky po některé z knih, které jsou na trhu. Konsent doporučuje tu s titulem „Respekt“ a podtitulem „Všechno, co kluci potřebují vědět o sexu a lásce“. Kniha ale není jen pro kluky, stejně dobře poslouží i dívkám a taky rodičům. A ještě jednu radu Dagmar Krišová přidává: Pokud chceme doma se starším potomkem řešit něco ohledně sexu, je dobré ho na to předem upozornit, říct mu, o čem se s ním chceme bavit a domluvit si s ním, kdy si na to společně uděláme čas.
V tom nejširším slova smyslu má být sexuální výchova budováním vědomí, že každý z nás má své hranice, ostatní je taky mají a je potřeba tyto hranice vzájemně respektovat a nepřekračovat.
Fotky po síti
Nedávno zveřejnila britská nadace Internet Watch Foundation zprávu, v níž konstatuje, že během minulého roku zřejmě i vlivem lockdownů a delší doby strávené doba a u počítačů vzrostlo výrazně sexuální obtěžování dětí na internetu. Podle zjištění nadace (funguje od roku 1996) jsou čísla na historickém maximu. Podle IWF začali predátoři směřovat svou pozornost na stále mladší děti. Internetové zneužívání dětí ve věku sedm až deset let vzrostlo loni až trojnásobně. Největší ohroženou skupinou dětí ale stále zůstává věková kategorie jedenáct až třináct let.
I toto téma Konsent ve svých kurzech s rodiči i učiteli probírá – specializovaný kurz pro rodiče se jmenuje Jak mluvit s dětmi o kybernásilí. Mimo jiné se tam diskutuje o nastavování pravidel i sebereflexe (například jak můžu po dítěti chtít, aby nebylo stále na mobilu, když sám jsem na něm jako rodič stále) a potom jsou tam modelové situace, kde si dospělí zkoušejí, jak by danou situaci řešili.
S dětmi se o tom snaží bavit v tom duchu, že je třeba si dávat pozor, komu svoje fotky posíláme. Tedy, že bychom neměli posílat fotky nikomu, koho neznáme. Pokud se mezi sebou dotyční znají (například spolu chodí), tak zde naopak Konsent razí cestu, že nemá smysl něco zakazovat. V takovém případě je potřeba apelovat na ty, kteří fotky dostanou, aby je nešířili dál. Když nám totiž někdo dal takovou důvěru, neměli bychom ji porušit. Zároveň na školeních na téma pornografie pragmaticky zaznívá, že když už se někdo rozhodne takovou fotku poslat, vždycky to lze udělat tak, že nebude zřejmé, kdo na fotce je.
Někdy se diskuse stočí k tomu, zda by ten, který se rozhodne fotit, neměl počítat s tím, že se jeho fotka může dostat někam, kam nechce. Podle Konsentu je ale těžké mladým lidem zakazovat něco takového, jako je posílaní fotek. Taktické každopádně není vyčítat někomu, kdo fotku vytvořil a poslal a ona byla následně zneužita, že to neměl dělat a že si za to tak trochu může sám. „Zde je třeba si dávat pozor na sekundární viktimizaci. Ta se řeší i v souvislosti se znásilněním. Oběti, které prošly velkým traumatem, se dozvídají, že neměly s dotyčným chodit do bytu nebo pít alkohol,“ vysvětluje Dagmar Krišová.
Pokud jsme rodiče a dítě se nám s takovou věcí svěří, je dobré mu nevynadat, beztak se už dávno cítí špatně a přemýšlí, co mělo udělat jinak. Lepší je snažit se ho pochopit a společně s ním hledat řešení problému, třeba zařídit, aby se fotky stáhly, pokud jsou někde veřejně přístupné.
Zdroj: časopis Glanc