Ještě před vydáním knihy Devadesátky, jste si v roce 2017 založila instagramový profil Pure devadesátky. Jak vás to napadlo?
Někde jsem tehdy zahlédla tiskovou zprávu k výročí pětadvaceti let McDonald’s v Česku. Zaujala mě fotka, na které byla zachycená Dáda Patrasová, Felix Slováček a další lidé, kteří sedí v McDonald’s, jsou slavnostně oblečení a pijí šampaňské. Přišlo mi to bizarní a taky neopakovatelné svou atmosférou. Ještě ten den jsem si založila profil Pure devadesátky začala sbírat a zveřejňovat devadesátkové bizáry.
Jak to pokračovalo?
Přibývalo fotek i fanoušků. K fotkám jsem ale stále častěji psala delší popisky, protože kontext mi často připadal stejně zajímavý jako samotné fotky. Pak mě napadlo napsat o tom knihu. Začala jsem si dělat rešerše a taky jsem postupně oslovovala lidi, kteří v té době byli známí – s dotazem, zda by mi napsali svou vzpomínku z té doby. V Devadesátkách tak mají svou vzpomínku třeba moderátoři Slávek Boura a Pavlína Wolfová, spisovatel Ondřej Neff, publicistka Jana Patočková nebo herec Michal Nesvadba.
Pracujete v marketingu. Pociťujete v tom při psaní nějakou výhodu?
Přistupuju ke knize tak, že chci, aby byla zábavná, protože z marketingu jsem zvyklá dělat zábavný obsah. Taky chci, aby to bavilo i lidi, které knihy obvykle nebaví. Zároveň vím, že napsáním knihy to nekončí, naopak, tím to začíná. Pak o knize musíte dát vědět.
Což se vám povedlo, první kniha už měla čtyři dotisky.
Ano, prodalo se kolem dvanácti tisíc kusů, což je na naše poměry dobré. Nad deset tisíc se kniha považuje za bestseller.
Jaké jsou reakce?
Hodně lidí píše, že je to vrací zpátky do devadesátek. Negativní reakce se týkají toho, že nemám právo psát o devadesátkách, když jsem je prožila jako dítě. Ale to se právě snažím vybalancovat vzpomínkami osobností dané doby. V mých knihách promlouvá i starší generace, než jsem já – třeba Jan Hřebejk, Ladislav Špaček, Jitka Schneiderová nebo Jan Vodňanský.
Nedávno vyšel druhý díl, Milénium.
Já vlastně nemám ráda pokračování, v seriálech ani ve filmech. Ale na Facebooku i Instagramu jsem začala přidávat i mileniální fotky, protože devadesátky jsem postupně vyčerpala. V 90. letech to byly opravdu bizáry a fotky k pousmání. Třeba Karel Gott v Discolandu Sylvie, podniku, kam chodilo pražské podsvětí. U fotek z milénia už to bylo víc o zajímavých příbězích a fenoménech.
Například?
Třeba jak se na český trh dostal Harry Potter. Na to v knize vzpomíná Ondřej Müller, programový ředitel nakladatelství Albatros. Vypráví, jak jel frankfurtským metrem z knižního veletrhu, to bylo v roce 1998, a všiml si dívky s anglickým paperbackem v ruce, na obálce bylo Harry Potter and… Nakonec získal licenci pro Česko a 29. února 2000 vyšel první díl této světově úspěšné série.
Johana Fundová
Johana Fundová, autorka knih Devadesátky a Milénium
Narodila se v Praze a vystudovala žurnalistiku na Univerzitě Karlově. V roce 2017 založila a spravuje profil Pure devadesátky & milénium na FB a Instagramu, kde se věnuje popkulturním fenoménům. V roce 2019 jí vyšla prvotina Devadesátky a na podzim 2022 pokračovaní Milénium. Pro fanoušky založila tematický e-shop s vlastním merchem – vytvořila edici oblečení, která odkazuje k oblíbeným zálibám posledních dekád. V roce 2021 ji vyšel román Hezký, ale narovnej se!
V knize píšete taky o pořadu SuperStar, který se tu poprvé vysílal v roce 2004. Muzikant Ondřej Hejma, tehdejší porotce, v knize vzpomíná, jak se mu přiznal Václav Havel i Václav Klaus, že se na pěveckou soutěž dívají.
Ano, je pravda, že na SuperStar se dívalo opravdu hodně lidí, sledovaly ji i čtyři miliony. To už by se dneska nestalo.
V knize jsou ale i smutné vzpomínky, například od Petra Fejka, tehdejšího ředitele pražské zoo…
To je pro mě jedna z nejsmutnějších vzpomínek. Petr Fejk popisuje, že to byl vlastně velký paradox. Povodeň totiž nakonec hodně pomohla, mnoho pavilonů bylo starých a po té katastrofě se postavily nové, moderní. Šest let po povodni označil americký magazín Forbes pražskou zoo za sedmou nejlepší zoo světa. Když se ale kohokoli v zoo zeptáte, tak vám řekne, že to byla noční můra a že by to už nikdy nechtěli zažít znovu.
Máte tam i pasáž o sportovcích. Zaujal mě tehdejší akrobatický lyžař Aleš Valenta, který popisuje vtipné detaily ze svého vítězství na olympijských hrách v Salt Like City v roce 2002.
Musel na dopingovou kontrolu hned po závodu, ale jak byl předtím nervózní, nic nepil a musel tam tedy dlouho čekat, než dokázal odevzdat vzorek. Málem kvůli tomu nestihl vyhlašování vítězů.
Je něco, co máte v první knize, ale do druhé už se to nedostalo, protože už to bylo passé?
Gastronomii. V devadesátkách to byly kuřecí plátky s broskví a sýrem, nově otevřený McDonald’s a KFC, menu v kožených deskách, tajemství šéfkuchaře jako častý název všemožných jídel. V miléniu už kapitola o gastronomii není. Nepřišlo mi, že by tady v tu dobu bylo něco tak signifikantního.
A co do Milénia naopak přibylo?
Kapitola o technologiích se v druhé knize dost rozšířila. V první mapuji úplné začátky internetu, ale v druhé už je toho víc. Kolem roku 2001 se začalo zrychlovat připojení, pak vzniklo ADSL. Nastal boom, kdy se k internetu začaly ve velkém připojovat domácnosti. Vznikaly první webové stránky jako Libimseti.cz, Alík.cz, Spolužáci.cz.
Libimseti.cz byla seznamka...
Ano, založená na tom, že člověk hodnotil fotky ostatních známkami od jedné do deseti. A to hodnocení všichni viděli! To mi přijde drsné. Zajímavé je, že ten samý člověk, který založil Libimseti.cz, založil i stránky Pismak.cz, kam mohli lidé posílat svoje povídky a básně, což mi naopak přijde romantické. Bavilo mě pátrat po technologických nadšencích, kteří v té době zkoušeli všechno možné.
Tehdy vznikla také chatovací platforma Xchat.cz.
Tam byly různé chatovací skupiny, některé otevřené, jiné uzavřené, kde se mohlo sejít třeba i tři sta lidí najednou a diskutovat v reálném čase. Pavel Francírek, zakladatel Xchatu, v Miléniu vzpomíná, že ověřovali reálnost uživatelů tím, že jim každý musel poslat čestné prohlášení, což zní dneska hodně absurdně.
Milénium, to je taky éra televizních reality show, konkrétně pořadů VyVolení a BigBrother. Skupina lidí se nechala žít ve vile prošpikované kamerami, odkud nemohli odejít a diváci sledovali jejich soužití.
Televize Prima i Nova ohlásily ve stejnou dobu, že budou reality show vysílat, měly je odstartovat v podobný čas. Pak ale Prima ve zprávách oznámila, že VyVolení začínají už ten den večer. Nasadili je o pár dnů dřív, než původně avizovali. A to stačilo, aby je BigBrother nikdy nedohnal.
To bylo trochu podlé.
Já bych řekla, že spíš geniální.
Opomenout jste nemohla ani soutěž SuperStar, kterou už jsme zmiňovali. To byl velký televizní hit. V knize máte vzpomínku Šárky Vaňkové, které se ve finále utkala s Anetou Langerovou. Anetu jste nesháněla?
Přiznám se, že ne. Aneta je známá, k soutěži se mnohokrát vyjadřovala. Mě víc zajímala Šárka, která v té době byla ještě mladší než Aneta, bylo jí šestnáct. Natáčení pro ni bylo náročné, protože nebydlela v Praze, rodiče ji vozili sem a po natáčení zase zpátky, aby mohla druhý den do školy.
V knize vypráví, jak jim vždycky řekli, jaké písničky mají na výběr, jenže oni je často vůbec neznali…
… a největší internetový server na sdílení videí YouTube v té době ještě neexistoval, vznikl až o rok později, v roce 2005. Což je taky důvod, proč kniha Milénium mapuje jen dobu od roku 2000 do roku 2005. V dalších letech už začaly vznikat sociální sítě, které známe dnes. Přišlo mi, že pak už se doba tolik neliší od toho, co žijeme dnes.
Máte v plánu napsat ještě další pokračování?
Určitě ho nechci psát v nejbližší době. Abyste mohla popsat nějakou dobu, musí uběhnout dostatek času – musí vykrystalizovat, co je ten skutečný fenomén.
A co jít nazpátek v čase a zkusit osmdesátky?
To by mě asi nebavilo.
Nedávno jsem se s dětmi dívala na Nekonečný příběh, který se natočil v roce 1983. Myslím, že příběh toho filmu by se vám líbil. Autor knižní předlohy byl tak naštvaný ze scénáře, že se s producenty soudil a není ani v závěrečných titulcích, protože tam bý
Zajímavé, už jsem tenhle film dlouho neviděla, musím se na něj znovu podívat. Každopádně přemýšlím o tom, že bych se v další knize opět věnovala pop-kulturním fenoménům, ovšem nikoli v čase, ale z nějaké určité oblasti, třeba televize. Opět bych to chtěla pojmout multižánrově, tedy včetně fotek i vzpomínek. Myslím, že kniha nemusí být zastaralé médium, pokud se pojme zajímavě.
Před rokem a půl jste stihla vydat i román. Jmenuje se Hezký, ale narovnej se! O čem je?
První půlka knihy se odehrává v roce 2000 na základní škole, druhá je ze současnosti, když mají spolužáci sraz po dvacet letech. Mimo jiné tam řeším i fenomén Instagramu. Dnes má kvůli němu mnoho z nás pocit, že ostatní lidé žijí skvělý život. Realita ale bývá úplně jiná.
Mně přijde zajímavé, že přestože všichni víme, že to není vždy tak zalité sluncem, jak se může na Instagramu zdát, stejně se při koukání na fotky ostatních neubráníme pocitu, že my žijeme hůř, nebo alespoň nudněji.
To je stejné jako v Nekonečném příběhu, když umírá v bažinách ten kůň. Sice víte, že ve skutečnosti nezemře, ale stejně je vám z toho smutno.
Máte něco rozepsaného?
Mám v hlavě námět na scénář. Je to takový rodinný vícegenerační road trip, během kterého se střetávají pohledy na život různých generací. Ale žádný scénář jsem nikdy nepsala… Faktem ale je, že před Devadesátkami jsem taky žádnou knihu nenapsala, tak si říkám, proč to nezkusit.
Zdroj: časopis Glanc