Maruška se loni v září do první třídy těšila. Už v dubnu se ale věci změnily. Čas od času dostala z matematiky špatnou známku, což ji o nadšení postupně připravilo. Z každého testu, který se jí nepovedl, a kde se červenala trojka v rohu papíru, odtrhávala roh, aby známku nikdo neviděl. „Vše vyvrcholilo, když dostala z jednoho testu pětku,“ vypráví Maruščina máma. Nakonec se ukázalo, že dané příklady z testu nejsou v učebnici a že Maruška kvůli třítýdenní absenci neměla možnost probrat látku ve třídě. Učitelka následně chybu uznala, pětku smazala, ale Maruščin názor na matematiku to už nezměnilo.
Několik následujících týdnů těžce nesla, když jakýkoli příklad špatně spočítala a začala dělat chyby i v tom, co už uměla. „Pláč střídal vztek, a i když jsme s matematikou nakonec dokázaly uzavřít křehké příměří, Maruška od té doby prohlašuje, že matematiku nesnáší,“ dodává její máma.
Hodnocení jako bič
Ministerstvo školství už nějakou dobu debatuje s odborníky a školami o změně vzdělávacího programu pro základní školy. Platit má začít za dva roky. Mimo jiné se otevřela i debata o způsobu hodnocení žáků. Konkrétně se mluví o tom, zda by se nemělo zrušit tradiční známkování, které by se nahradilo slovním hodnocením. Taková debata je důležitá, ale je potřeba ji vzít víc ze široka.
„Ideální hodnocení je zejména promyšlené,“ konstatuje učitelka s patnáctiletou praxí Petra Mazancová z Gymnázia Josefa Jungmanna v Litoměřicích, která zároveň stojí v čele Učitelské platformy – profesního sdružení učitelek a učitelů, které má za cíl zlepšit podmínky učitelské práce a kvality výuky. Hodnocení by podle Petry Mazancové nikdy nemělo být bičem, nástrojem, kterého se děti bojí. „Často slýchám argument, že děti se učí právě z obav z testu… Přitom je už mnoho let známo, že děti se nejlépe učí v bezpečném prostředí, kde mohou rozvinout své schopnosti a nebojí se udělat chybu,“ vysvětluje Mazancová.
Zkoušíme různé metody známkování
Podobný pohled má i Markéta Vokurková, učitelka s dvacetiletou praxí. V současné době působí v pražské Základní škole Kunratice – zde učí děti od první do třetí třídy. „Když jsem začínala učit, bylo to na malé moravské malotřídce, už tehdy paní ředitelka chtěla, abychom kombinovali známky a slovní hodnocení,“ vzpomíná. Už tenkrát měli taky třídní schůzky v takzvaných triádách, což se ve větší míře rozšířilo na školách až v posledních letech. Triáda znamená, že se schází trojice ve složení učitel, dítě a rodič, kde dostává slovo i žák – aby řekl, co se mu ve škole daří a co méně.
Když se Markéta Vokurková následně přestěhovala do Prahy, učila na škole, kde se klasicky známkovalo. Tady si uvědomila, jaký vliv má na žáka hodnocení. Po mateřské pak nastoupila do Kunratic. Tato progresivní pražská škola, která má ambici učit podle nejmodernějších trendů, se snaží přijít i na to, jak má hodnocení nejlépe vypadat. „Zkoušíme s kolegy různé metody a dlouze o tom diskutujeme,“ říká Markéta Vokurková.
Některé děti nesou špatně i jedničky
Na jednom se s ostatními kolegy ze školy shodují: žáci musejí rozumět tomu, co dělají, musejí vědět, co se po nich chce a sami by měli umět poznat chybu. „Pokud tomu všemu rozumějí, už je jedno, zda dostanou známku nebo slovní hodnocení,“ je přesvědčená Markéta Vokurková. Podle ní nemusí být ani slovní hodnocení ideální, pokud mu dítě nebo rodiče nerozumějí a stejně tak některé děti paradoxně nesou špatně i situaci, kdy dostávají samé jedničky „zadarmo“.
„Najít tu nejvhodnější metodu, která vyhovuje dětem i učiteli, je alchymie,“ poznamenává Markéta Vokurková. Jí samotné a jejím kolegům pomáhají týdenní plány. Předem si stanoví, co je cílem učení, jakou dovednost by měl každý žák během pěti dnů zvládnout. Na konci týdne přichází vyhodnocení – každé dítě samo řekne, zda došlo ke stanovenému cíli. „Učíme je, že ne vždy každý k cíli dojde, že je normální, když ve všem nejsme stoprocentní a že právě tak vypadá proces učení. To, že chyba není nepřítel, je naše hlavní sdělení, které dětem chceme předat,“ zdůrazňuje učitelka.
Zajímavé je nahlédnout do toho, jak to ve třídě Markéty Vokurkové vypadá. I tady se píšou testy a i tady se hodnotí. Markéta Vokurková ale nebere do ruky červenou tužku, aby potrhala všechny chyby a nakonec napsala výslednou známku. Místo toho říká svým žákům, kde udělali chybu (třeba na jakém řádku), a chce po nich, ať si ji najdou sami. Nebo jim jen na konec testu napíše počet chyb. Nebo když učí prvňáčky psát, děti pak samy berou do ruky zelenou tužku, aby si zakroužkovaly písmena, která se jim povedla. „Největší hřích je stránka hustě popsaná červenou propiskou od paní učitelky,“ míní Markéta Vokurková.
Když známka bere motivaci
Letos publikovaná studie think-tanku IDEA při Národohospodářském ústavu Akademie věd ČR přišla s tím, že přísné školní známkování zmenšuje ambice dětí ve škole i později v jejich pracovní kariéře. Hodnocení stejných výsledků se mezi českými školami podle studie liší v průměru až o jeden klasifikační stupeň. Výzkumníci taky upozornili, že učitelé při známkování přistupují k dětem rozdílně podle pohlaví a socioekonomického postavení jejich rodin. Za stejný matematický výsledek dostávají dívky v průměru o třetinu lepší známku než chlapci. U žáků z lépe postavených rodin představuje tento rozdíl zhruba čtvrtinu klasifikačního stupně.
Dívky a žáci z bohatších rodin mají tak podle nich větší zájem o studium na vysoké škole než chlapci a děti z chudšího prostředí – a to i přesto, že jejich úroveň matematických dovedností je totožná.
Známkování se používá ve většině českých škol, ministerská vyhláška o kvalifikaci jim ale v tomto ohledu ponechává velkou autonomii – pokud chtějí, známkovat nemusejí. K tomu, aby školy před známkami upřednostnily slovní hodnocení, vyzývalo ministerstvo školství v době pandemie a výuky na dálku. Podle České školní inspekce loni v pololetí využila slovní či kombinované hodnocení alespoň v některých třídách zhruba čtvrtina škol.
Komunikace s rodiči je důležitá
Petra Mazancová je v tomto nekompromisní. Je přesvědčená, že známky nejsou ideální téměř pro žádné dítě, ale stávající systém je tak většinově nastaven a děti velmi brzo dojdou k tomu, že známky jsou důležité (pro učitele, pro rodiče, a tudíž i pro samotné děti). „Vazbou na vnější motivaci známkami bereme dětem jednu z nejcennějších věcí – učení se pro radost z poznání, zvídavost a objevování světa,“ je přesvědčená litoměřická učitelka.
Co zjistila Česká školní inspekce
Podle zjištění České školní inspekce, která tuto problematiku v českých školách sleduje, stále dominuje hodnocení známkou. Podíl škol, které známku kombinují se slovním komentářem nebo které využívají přímo slovní hodnocení, se ale meziročně zvyšuje. Dlouhodobě využívá výlučně slovní hodnocení cca 7 % základních škol, ale cca 30 % procent základních škol má se slovním hodnocením nějakou zkušenost. „Byť v těchto školách převažují známky, některé žáky hodnotí slovně, například na prvním stupni, případně žáky se speciálními vzdělávacími potřebami. Mají tedy se slovním hodnocením pozitivní zkušenost a evidentně se jim alespoň v některých případech osvědčuje,“ uvedla na dotaz redakce tisková mluvčí ministerstva školství Aneta Lednová.
Každý učitel by se podle ní měl neustále ptát: „Je to, co učím, smysluplné?“ Nezabíjejme vnitřní motivaci dětí tím, že jim už od první třídy představíme jednoduchý svět, kde se učíme pro známky, a ne proto, že nám to dává smysl?
I Petra Mazancová ale k takovému postoji musela dospět. Hned po odpromování v roce 2000 prý způsoby hodnocení příliš neřešila. Když nastoupila do své první školy, v podstatě okopírovala způsob hodnocení tak, jak byla kdysi ve škole hodnocena ona. „Až časem jsem začala přemýšlet o tom, že každé dítě je v jiném výchozím bodě, každé má svou cestu k osvojení si znalostí a dovedností. Zkoušela jsem a pořád zkouším hledat cesty, jak hodnotit pokrok každého jednotlivého žáka,“ popisuje styl své práce Petra Mazancová, která na gymnáziu vyučuje angličtinu a základy společenských věd.
Sama známky nepotřebuji
„Výchozí bod dítěte třeba z bilingvní rodiny nebo dobrého socioekonomického prostředí, kde nebyl pro rodiče problém dítě ve výuce jazyka podpořit, bude úplně jiný než dítěte, kterému se podpory nedostalo a mělo třeba i smůlu na angličtináře v přechozím vzdělávacím cyklu,“ vysvětluje.
Nejdůležitější pro ni je, aby děti pochopily, že reflektuje jejich posun a že se snaží, aby samy na sobě mohly pozorovat, jak se zlepšují. V angličtině tak třeba se svými studenty dělá nahrávky rozhovoru na začátku a konci školního roku – každému je hned poslechově jasné, jaký pokrok udělal či neudělal. Zásadní zlepšení, které žák slyší, ho může výrazně nakopnout směrem k další radosti z angličtiny a mluvení vůbec. „Sama známky nepotřebuji, a i když jsem systémem donucena jimi hodnotit, chci, aby děti pochopily, že vnitřní motivace je dovede nejdál, a také, aby si angličtinu zamilovaly. Protože i když se třeba nenaučí všechno perfektně, ale budou mít jazyk rády, dříve nebo později si ho v životě najdou a budou jím mluvit,“ dodává učitelka.
Učitelé používají známky jako bič z nouze
Podle Petry Mazancové je největší dluh ve vzdělávání učitelů, a to nejen těch budoucích, ale i těch stávajících, kteří už v praxi nějakou dobu působí. „Myslím si, že často učitelé používají známky jako bič z nouze a proto, že jim nikdo neukázal nic lepšího a smysluplnějšího. Hodně také záleží na ředitelích v tom, jaký systém hodnocení na škole nastaví,“ míní. A taky se domnívá, že je potřeba mluvit o možnostech hodnocení i s rodiči, kteří vyrostli výhradně ve známkovacím systému. Mnohdy si proto neumějí nic jiného představit a nevěří, že by hodnocení bez známek mohlo být efektivní a užitečné.
ZDROJ: časopis Glanc