Napsala jste knihu Cesta zpátky k sobě – pamatujete si na moment, kdy jste se na takovou cestu vydala?
Bylo to už v roce 2007, kdy jsem doslova z minuty na minutu vážně onemocněla. Během následujících dvou měsíců, kdy jsem musela ležet, jsem měla šanci přemýšlet. Do té doby jsem byla v jednom kole. Děti byly malé, rodina i práce v korporátu mě vyčerpávaly a ani manželství nebylo v pořádku. Tehdy jsem si uvědomila, že jsem na sebe úplně kašlala a dlouhodobě přehlížela své potřeby.
Udělala jste radikální řez? Sbalila děti a šla?
K takto zásadnímu rozhodnutí vedla několikaletá cesta. Ale nemoc byla důležitým momentem, který mě aktivoval a nasměroval k prvním krokům a postupným změnám v životě. Intuitivně jsem se zaměřila na posilování sebehodnoty. Vrátila jsem se také ke svým touhám. Začala jsem na vysoké škole studovat andragogiku, změnila pozici v práci. Ovšem to byl jen mezikrok, protože následovalo obrovské vyhoření, které vyústilo v rozhodnutí odejít po čtrnácti letech z práce. Přišly nové výzvy a s rostoucím sebevědomím a prvními profesními úspěchy se mi začalo bortit manželství. Agrese mého manžela se stupňovala. A já nakonec vyhodnotila, že nejsme schopni společně tvořit zdravé prostředí pro náš vztah a pro naše děti.
To chtělo velkou odvahu. Bála jste se budoucnosti? Hodilo se vám v hlavě: „Co když se to nepovede?“
Strach jsem měla. Jako mnoho jiných žen jsem si neuměla představit, že bych žila sama, na manželovi jsem byla do jisté míry závislá i finančně… Ale uvědomila jsem si, že vlastně přebírám model svých rodičů, a nechtěla jsem, aby jej do života převzaly i mé děti. To mi dodalo potřebnou sílu pro změnu.
Proč jste se rozhodla právě pro studium andragogiky?
Cítila jsem, že vzdělávaní dospělých a rozvoj potenciálu člověka mě nesmírně přitahuje. Vnímala jsem, že život má hlubší smysl – i že každý máme v sobě dary, které tu jsou pro druhé. To mě navedlo na cestu rozvoje dalších talentů v osobní i profesní sféře. Začala jsem psát, tvořit, zdokonalila se ve vedení týmu a založila Life Academy.
Mnoho žen je v jednom kole, jsou manželkami, matkami, pracují… Co mají od života chtít víc?
Nejde o to, nárokovat si něco od vnějšího světa – ale podívat se dovnitř a zeptat se sama sebe. Ujasnit si, co je pro mě v životě důležité a jak to zakomponovat do své každodenní reality. Život přirozeně přináší radost, pohodu, ale taky starosti. Jde o to, jak to všechno prožívám. Radikální řezy nemusí být správným řešením – daleko přínosnější je zamyslet se nad tím, co vlastně chci a co je pro mě, a případně také moje děti, nejlepší.
Když chce žena tzv. najít sama sebe, když upozadí třeba rodinu nebo manžela… nemůže si její okolí myslet, že je sobecká?
Je to přesně naopak. Krátkodobé „upozadění ostatních“ – a tím vytvoření prostoru pro úklid v sobě a nalezení balancu v životě – bude vašemu okolí prospěšné. Když totiž člověk nežije podle sebe, ale rozdává se, nedokáže sobě ani druhým dávat ze sebe to nejlepší.
Jak na změny, které jste udělala ve svém životě, nahlížela vaše rodina? Děti, rodiče?
Zpočátku to bylo velmi náročné. I když nejbližší věděli, že v našem manželství jsou problémy, nikdo netušil, jak velké byly. Snažila jsem se vše schovávat za zavřenými dveřmi, takže nejprve přišlo nepochopení. Připadala jsem si na vše sama. A přesto jsem vnitřně cítila, že rodina nakonec pochopí, proč bylo pro mě důležité tento krok udělat. Zpětně vnímám, že daleko těžší než vykročit do neznáma bylo pro mě vypořádání se s pocity viny, že vztah nevyšel. Náročné také bylo najít vnitřní sílu k tomu, abych všechno postupně ustála. Doslova jsem svůj život transformovala. Od vztahu sama k sobě přes partnerství, práci a finance. Postavila jsem se na vlastní nohy, změnila převzaté vzorce ze své původní rodiny a začala žít svoji pravou podstatu.
Někteří lidé žijí v nevyhovujícím vztahu, netěší se do práce, nemají radost ze života, jen tak přežívají… Co je kořením života?
Žila jsem podobně. Nepřipouštěla jsem si, že by moje dlouhodobá nespokojenost mohla mít zásadní následky na zdraví a kvalitu života. Proto chápu… Jako koření života nyní vnímám právě ty radosti, krásy a pocit štěstí, vděčnosti, klidu a naplnění, které život přináší, když jsme napojeni na sebe. Zodpovědnost za smysluplný a spokojený život neseme my sami, nemůžeme čekat, že to udělá někdo jiný.
Představte si, že k vám přijde žena, která žije s mužem, mají dítě, ale nefunguje to. Bojí se odejít, sníží se jí životní úroveň. Co jí poradíte?
V koučinkové praxi klientům neradíme, co přesně mají provést, ale pomáháme jim najít zdroj problému, ujasnit si, co chtějí změnit, a jaké překážky – strachy, obavy a nejistoty – jim stojí v cestě. S tím vším společně pracujeme. Klient si tak sám nastavuje svůj nejlepší životní směr, vnitřní změny i dílčí rozhodnutí.
Jaká je vůbec podle vás v dnešním partnerském životě role muže a ženy?
Vnímám, že principy role ženy a muže se v mnohém podobají, i naše touhy a potřeby ve vztazích. Jen forma vyjádření se mění. Každý si hledáme to své, a pak se to snažíme různě vyvážit. Hlavní zdroj partnerských nedorozumění, problémů a krizí tkví v tom, že nevíme, co sami chceme. A dožadujeme se toho od partnera. Vznikají tak tlaky, hádky a zbytečné rozchody. Bude se nám to opakovat i v dalších vztazích, dokud nezačneme sami u sebe a neujasníme si své hodnoty a přání, která si začneme sami plnit.
Můžeme říct, že na to, změnit svůj život, není nikdy pozdě?
Určitě. Vidím to nejen u svých klientů. I moje maminka ve svých sedmdesáti letech dokázala změnit život ke své spokojenosti. Žádný věk není důvod k tomu, abychom nezkusili dělat věci jinak a líp. Moje krédo zní: Jak se sami k sobě chováme, takový život máme!
Zdroj: časopis Glanc
