V roce 2019, kdy se narodilo mé třetí dítě, jsem se začala potýkat s klimatickou úzkostí. Stručně bych to popsala jako velmi nepříjemné paralyzující stavy spojené s klimatickými změnami. Začala jsem si uvědomovat vlastní odpovědnost a dostávala se do situací, kdy jsem stála v obchodě před regálem s balenou vodou, měla jsem žízeň, ale nedokázala jsem si ji koupit, protože bych přece uškodila přírodě. Ani dnes se tomu nesměju a je to pro mě stále dost závažné rozhodnutí. Mám tři děti a enormně mi záleží na tom, co bude. Kde budou žít. Jak.
Na konci roku 2019 přišel covid. Velmi bolestně na mě dopadla relativnost pojmu svoboda, osobní zodpovědnost, ale právě i priority a určitá nevyhnutelnost. V čase, kdy mělo být odzvoněno jednorázovým plastům, jsme byli nabádáni k užívání právě a jedině jednorázových pomůcek všeho druhu. Ukázala se i nesmyslná globalizace hnaná touhou po nižších nákladech, ale ani po letech plných důkazů, že bychom měli dávat přednost lokální či „lokálnější“ výrobě, žádné velké změny nepřišly.
Ukázalo se i názorové rozpolcení společnosti. Obrovská ochota věřit konspiračním teoriím, odmítat fakta, zneužívat, a přesto neposlouchat selský rozum. To se odrazilo i na politické scéně, kde sílí populistická hnutí, otevřeně se lže, povzbuzuje k nenávisti a vždycky za to může někdo jiný. Neděsilo mě, že takoví lidé v politice jsou. Děsilo mě, kolik lidí je volí a slepě jim věří. Děsí mě to stále. A pak válka na Ukrajině.
Předmětem hovoru s přáteli už nejsou ty klasické věci, jako jak děti zlobí, s kým se spustil kolega a jaký vůl je náš šéf. Často se alespoň na chvíli hovor stočí k tomu, co bude. A těch věcí, ve kterých musíme žít, ale nemáme možnost s tím cokoliv udělat, je nepřeberné množství. Vysoká nemocnost dětí, kdy už ani rýma není to, co bývala. Rostoucí ceny potravin. Propouštění. Stárnoucí rodiče. Umírající prarodiče. Věčné spory o ženské a mužské práce v českých domácnostech. Nekonečné diskuse s jinými generacemi o tom, co je v životě důležité, kde je pravda, kdo co způsobil. Korunu všemu pak nasadí nechutná prezidentská kampaň a člověk si uvědomí, že se ráno probouzí se sevřeným hrudníkem a náladou pod psa. Jak mít zase radost ze života?
Statečnost i beznaděj
„Ze své praxe mohu potvrdit, že strach a úzkost se teď mezi klienty vyskytují velmi často. Čistě pocitově to u mě činí nejméně 50 % případů,“ odpovídá na otázku, zda se aktuální situace už nějak promítla do duševního zdraví Čechů, psycholožka Aneta Langrová. Ta aktuálně působí na Farmaceutické fakultě Univerzity Karlovy jako odborná pomoc pro studenty. „Setkávám s velmi chytrými, uvědomělými mladými lidmi, kteří často strach a úzkost intenzivně prožívají. Cítí se zodpovědní za svoje rodiče, budoucí děti, partnery, ale i za to, jaký tvoří svět. Doléhají na ně války, environmentální krize, politické dění v různých zemích. Čelí strachu velmi statečně, ale mnohdy na ně dolehne bezvýchodnost či bezradnost,“ popisuje své obvyklé klienty.
Právě pocit beznaděje by podle Anety Langrové měl být takovým signálem k vyhledání odborné pomoci: „Pláč, sebelítost, vztek, odmítnutí i deprese k náročným obdobím či těžkým překážkám někdy patří. Nicméně toto období by mělo být ohraničené a člověk by měl cítit, že to takto nebude trvat věčně. K psychickému obratu, k přijetí, optimismu či naději někdy stačí podpora blízkých, někdy změna aktivit a někdy je potřeba psychoterapie.“
Proč já? Nestačilo by to už?
„Proč já? Nestačilo by to už?“ píše mi kamarádka, která je od září už po páté doma s nemocnými dětmi, za sebou má výlet sanitkou do nemocnice, umírá jí babička a v rodině se cítí tak nějak přehlížená, protože svět se aktuálně točí kolem vážně nemocné švagrové. „Já vím, že je skvělé, že mám dvě jinak zdravé děti, mám práci, hodného muže a mám se zkrátka dobře. Ale už nemůžu!“ líčí mi, jak prožívá pocit, že je svým kolegům na obtíž, jelikož v práci víc není, než je, jak se snaží jim na dálku připravovat podklady, ale má na to čas až večer, kdy se zas zlobí její muž, že přece není na práci po nocích zas tak dobře placená a že by to měl být čas pro rodinu a odpočinek. I když si opakuje, jak dobře se v porovnání s jinými lidmi má, na jejím vyčerpání a „depce“ to nic nemění.
Podle psycholožky Anety Langrové je zádrhel v tom, že se snažíme racionálně si argumentovat a přesvědčit samy sebe, že žádný problém přece nemáme. „Jenomže je to většinou i emocionální záležitost. Jste vyčerpaná, nestíháte, je toho moc. Potřebujete oddech, pochopení, podporu nebo prostě jen klid. To je regulérní potřeba. A pokud naše potřeby opomíjíme, kupí se uvnitř nás a páchají tam neplechu. Možná tedy o něco lepší strategií je se zastavit a namísto shazování vlastních přání si říct: Co bych teď potřebovala? Co by mi mohlo pomoct? Může to být drobnost (chvilka v parku, káva, horká vana…), která může hodně pomoci.“
V náročných obdobích je dobré pečovat o své psychické zdraví i preventivně. „Existují různé aktivity, kterými obecně můžeme snižovat stres. Sociální opora, humor, pohyb. Pomáhají činnosti, o kterých víme, že nám dělají dobře: Když cítím úzkost, zkusím malovat/běhat/vařit/boxovat. Něco, kde zaměstnám tělo a nechám úzkostné myšlenky jen tak proplout,“ vyjmenovává odbornice některé možnosti, jak sílu strachu oslabit. Mocným nástrojem je i práce s dechem, meditace nebo imaginace – je potřeba vyzkoušet, co pomáhá právě vám.
Tipy, jak na strach z krize
Nesoustřeďte se na to, co dělat nemůžete, hledejte naopak to, k čemu je teď nejlepší příležitost
Zkuste si před spaním vzpomenout na tři věci, které vám ten den udělaly dobře
Povídání s přáteli stejného ražení vás nabije, i když vaše problémy vyřešit nezvládnou
Když se necítíte dobře, zastavte se a zamyslete se, co by vám teď udělalo dobře
Na špatnou náladu má vliv i únava nebo bolest, spánek, vyvážený jídelníček a pohyb na čerstvém vzduchu by měly být základem
Dělání všechny smutky zahání
Pokud patříte mezi ty, kterých se také dotkl environmentální žal nebo jste možná jen našli zalíbení v budování komunit a sousedských tradic, asi jste už zaslechli i jméno Tomáše Hajzlera. Nelze ho asi popsat jinak než jako českého guru smysluplného života v tom nejlepším slova smyslu. Po vysoké škole nastoupil do velké firmy a budoval kariéru. Jenže po letech přišlo vyhoření a Tomáš si uvědomil, že ve svém životě potřebuje smysl, opravdovost a svobodu. O své hledání cesty se od té doby dělí a stojí za řadou zajímavých projektů, jako jsou organizace Slušná firma, hnutí Svoboda v práci nebo nakladatelství PeopleComm – to si mimochodem klade za cíl stát se nejekologičtějším nakladatelstvím v Evropě. Jak toho chce dosáhnout? Jednoduše tím, že bude vydávat pouze knihy, které samo považuje za hodné vydání a vidí v nich potenciál měnit svět k lepšímu.
Tomáš se z korporátu pustil na volnou nohu a stal se propagátorem komunitních projektů a lokálních zdrojů. V rámci svých přednášek a workshopů spojuje hledání smyslu života i s ekologií a etickými otázkami a jeho myšlenky oslovují mladé generace. Když jsem ho před lety oslovila s tématem klimatického žalu, čekala jsem vlastně nějaké „sluníčkové“ ujištění, že zase bude dobře.
Nic takového nepřišlo
Napsal mi tehdy: „Poslední dobou mám pocit regulérní deprese. Jako protijed chápu akci, která mi dodává naději. Dělání všechny smutky zahání, že jo? A tak dělám. Pro planetu nebo pro to, abychom na ní přežili? Vzdát to, co dělám, by znamenalo se zabít nebo začít fetovat. Já prostě žiju a dělám, co můžu, tak, jak tomu věřím. Jsem přesvědčený, že doba, kdy jsme si mohli každý hrát na svém písečku, skončila.“
To bylo před začátkem pandemie, dávno před válkou. Co se od té doby změnilo? „Mám pocit, že od roku 2019 uběhlo snad padesát let,“ směje se s poněkud trpkým podtónem. „Můj klimatický žal se stal jen kousíčkem z puzzle chronického smutku ze stavu světa, který latentně pociťuji tak jako dnes snad každý citlivý člověk, který si umí dát dvě a dvě dohromady. Z klimatického žalu mi pomohlo vědomí, že můj individuální dopad na globální klima je 0,0000nic,“ vysvětluje mi muž, který v roce 2021 vydal i čtenáři oceňovanou knihu Dobrý život ve stínu konzumní společnosti přesně na téma, jak žít s vědomím všech krizí lidské společnosti. „Má 630 stran a byl to projekt, který mě přinutil si konečně sednout a pospojovat si to, co jsem měl do té doby ještě nepospojované. Ujasnil jsem si především, že žijeme v systému, který stojí na komodifikaci, tj. zfinančňování mezilidských vztahů a přírody,“ přibližuje mi knihu a vysvětluje, že to, co naše strachy a úzkosti způsobuje, také sami podporujeme tím, že jsme ochotní vše směňovat za peníze a penězi měřit.
Když přijde řeč na to, jak se Tomášovi daří držet si zdravý rozum, prozradí mi svůj recept. „Kompletně přestat sledovat zprávy a obecně (mainstreamová) média. Kultivovat vděčnost a schopnost se radovat z běžného každodenního života. Dělání všechny smutky zahání. Být aktivní. Léčit vlastní rodinná traumata. Zdravé, blízké vztahy. Dobře jíst, dobře spát. Dýchat. Nic nedělat. Být venku, v přírodě. Žít celé tělo. Fyzicky pracovat. Pracovat. Vše s mírou.“
Poslední položkou mi nahrává: na podzim jsem se potkala se slečnou, která si procházela krizí. Žila asi měsíc sama v bytě po babičce, kde s ohledem na to, že byt byl majetkem její mámy a tety, na nic nesahala. Neměla práci, kvůli stěhování neměla poblíž ani přátele a v hlavě jí hlodalo, že v žádné práci nevydrží a nikam nezapadne. Během rozhovoru se ukázalo, že má vysokou školu, obor zoologie. Práci ale vždy hledala spíš jako pomocná síla, prodavačka, servírka. „A proč se nevěnuješ svému oboru?“ ptala jsem se překvapeně. Podívala se na mě a řekla: „Jenže Tomáš Hajzler říká, že si máme hledat práci poblíž, abychom nedojížděli.“
Trochu s obavami se na to Tomáše Hajzlera ptám. Tohle zřejmě sdělit nechtěl. Jak tedy neuvíznout v síti svých strachů a obav? „Považuji za klíčové se znovu napojit na sebe, na lidi okolo, na přírodu a na vlastní tvorbu. Pokud má náš druh přežít, potřebujeme znovu-lokalizovat naše životy, tj. to, co říkala ta slečna – žít tam, kde bydlíme. V naší části světa je ale lokální infrastruktura na většině míst natolik rozbitá, že to je zpravidla nemožné – práce, nákupy, vzdělání, doktoři… Je toho hodně, za čím dnes musíme odjíždět z domova pryč,“ vysvětluje své původní sdělení, které si slečna vzala až příliš doslovně.
Pokud by Tomáš Hajzler chtěl své příznivce k něčemu povzbudit, pak k tomu, aby se ptali, co oni sami potřebují, co chtějí, co je pro ně důležité a proč. „Čím lépe se člověk napojí na sebe, tím lépe uslyší svůj vnitřní hlas. A pak už bude jedno, co kdo radí,“ uzavírá naši diskusi Tomáš Hajzler.
ZDROJ: časopis Glanc
