Chcete zpevnit tělo? Zkuste chodit po laně! Jak to učí slacklinerka Ančí Hanuš Kuchařová

Slacklining je úplně něco jiného než chození po laně. Lano je pevnější, mnohem méně se hýbe a je ukotvené do stran. Slackline je napnutá od jednoho bodu k druhému, je jednodušší ji napnout a je snazší i jištění. Které je samozřejmě třeba pokud se ti nejlepší slacklineři pustí do highlingu, přecházení po lajně ve vysokých výškách, třeba mezi dvěma kopci, horami nebo i mrakodrapy. Mezi ně patří i Anna Hanuš Kuchařová, která chodila lajny, které měly pod sebou i pět set metrů hloubku! Highlining si zkusila nejen na první skalní highline na světě v Yosemitském parku, ale i na mnoha dalších atraktivních lokalitách v Evropě i v USA. Naposled zažila adrenalin v Jordánsku. A protože má bohaté zkušenosti a věnuje se i vyučování chůze po lajně, poprosila jsem ji, aby mi taje tohoto sportu přiblížila.

Trochu teorie

Slacklining je sport, při kterém si můžete užít spoustu zábavy. Pravděpodobně se totiž do něho nikdo nepouští sám, ale vyrazí do parku ve dvou nebo s kamarády. Na začátku není ani třeba nijak velká investice, jednoduchý set pořídíte pod patnáct set korun. Samozřejmě se předpokládá, že nemáte v úmyslu pochodovat v nijak závratných výškách, ale pouhých pár desítek centimetrů nad zemí. Chození po lajně je navíc pro tělo skvělým tréninkem, zpevňujete při něm stabilizační systém, vypracujete si nohy a zadeček, posilujete i záda a ramena. A také máte mnohem lepší stabilitu. Pokud se tedy rozhodnete začít, prozatím vám stačí pár metrů popruhu. Nejen proto, že se na něm nejspíš stěží udržíte, takže udělat pár pouhých pár kroků bude sám o sobě výkon, ale i proto, že čím delší lajna, tím víc se prověšuje, pokud je například popruh dlouhý sto metrů, může se prověsit až o osm metrů! Nemluvě o tom, že čím je lajna delší, tím obtížněji se po ní chodí, protože se celá třese. „Tělo si na vibraci lajny musí nejdříve zvyknout,“ tvrdí Anče. Začátečníci také mají tendenci vybírat si lajnu širší, ale to bývá spíš na obtíž; lajna má pak tendenci vytáčet se do strany a ten, kdo po ní jde, nedávat nohy rovnoběžně ale našikmo – čímž si vůbec nepomůže, naopak, snáz z ní spadne. A kratší lajna se dá napnout jako struna a pak se po ní i lépe chodí. I když…

První kroky

Zkusila jsem to sama a není to vůbec snadné. Tedy spíš se mi zdálo, že nemožné. Anče tvrdí, že chození po lajně je opravdu možné se naučit, stejně jako třeba jízdu na kole nebo plavání, nicméně v tomto případě platí víc než kdy jindy pořekadlo: Žádný učený z nebe nespad. „Z vlastní zkušenosti můžu říct, že každému, kdo na lajně začíná, trvá až hodinu, než udělá první souvislé kroky.“ A pak mi začala názorně předvádět a vysvětlovat, jak na to. „Balanc na lajně udržíte tak, že zatáhnete břicho, zpevníte záda a soustředíte se na vnitřní svaly. Způsob chození je trochu atypický, pochodujete s pokrčenými nohami, vypadá to trochu jako plížení. Celé tělo je v jedné rovině a vibrace, která prochází do těla, se vyrovnává rukama. Cílem slackiningu není lajnu uklidnit, ale jít po ní, přestože se vám klepe pod nohama. Důležité je klást nohy rovně na lajnu a nedívat se na ně, ale dívat se přímo před sebe. Jakmile se ohýbáte, ztratíte balanc, lepší je vybrat si před sebou pevný bod, na který se soustředíte. Chůze po lajně vlastně spočívá v tom, že váhu, kterou máte v kyčlích, posouváte před sebe dopředu. A pokud jde o ruce, je třeba je mít uvolněné a nad hlavou, nehledejte jimi oporu, jako když děláte holubičku, ani jimi nešermujte. Stejně jako naučit se stát na lajně je třeba naučit se pracovat s rukama.“

close

info

Se svolením Šárky Schmidtové

zoom_in

Tak tady já, autorka článku, na lajně. Pohotová musela být především Ančí, aby mě vyfotila v těch 3 vteřinách, kdy jsem se na popruhu udržela!

Vzhůru do cíle

Anče je nejen zkušenou slacklinerkou, ale i dobrou učitelkou. Chůzi po lajně už nějaký čas učí, takže ji umí vysvětlit krok po kroku. A taky má svatou trpělivost! Protože začátečník se zkrátka na tom vratkém, komíhající a klepajícím popruhu nemůže udržet! Když pozorujete borce, kteří po lajně chodí, přijde vám, že je to úplně jednoduché, když si na ni ale člověk stoupne sám…  Tak je to taky jednoduché! Pokud vás totiž někdo přidržuje za ruku. Tehdy mi to šlo docela dobře a naparovala jsem se, jak jsem skvělá, ale když jsem měla zůstat stát bez opory, v tu ránu jsem padala. Anče ale byla trpělivá a hodně mne chválila, a to mi dodávalo kuráž i chuť pokračovat. A pádů jsem se nebála, protože jsme dodrželi základní podmínku pro první kroky – nenapínat si lajnu vysoko, ale jen do výšky kolen. Na to prý musí začátečníci pamatovat, protože padat budou určitě a je třeba se toho nebát.

Bez nadšení to nejde

„Tělo zezačátku vůbec neví, co má dělat, co od něho chcete, možná jste si všimla, že na vás zkoušelo různé fígle, jak by vás donutilo k normální chůzi a tím pádem k pádu. Ale z toho si nic nedělejte, časem si zvykne,“ tvrdila Anče. „Že už jste si po těch několika přechodech všimla, že je to lepší a lepší?“ Motivovat mne tedy moje lektorka uměla. Když jsem ji za to pochválila, přiznala, že s motivací lidí musí hodně pracovat. „Téměř každý, kdo ke mně přijde na lekci, čeká, že si stoupne a půjde. A pokud se mu to po dvaceti minutách nepodaří, chce hodit flintu do žita. Přitom udělat první souvislé kroky trvá mnohem déle a bez opory to vůbec není hned. Každá vteřina, po kterou se člověk na lajně udrží, je důvod k radosti. A nemusí vůbec přejít, to přijde později, stejně jako nastupování na lajnu.“ Každý dobrý pokus namotivuje, čím víc energie a trpělivosti do učení člověk vložil, tím větší má pak radost, když se mu povede pár kroků. „Musíte mít trpělivost, ta je tady třeba víc než kdekoli jinde. Když jsem já sama chůzi po lajně zkoušela poprvé, vůbec mi to nešlo, a tak jsem to vzdala. Až za dva roky jsem udělala druhý pokus a dobře si pamatuju na ten adrenalin, když jsem konečně lajnu přešla. Za ten to stojí! Nikdo mi neradil, to, co naučím zájemce o slacklining za jednu lekci, jsem se učila čtrnáct dní. Takže sama vím, jak je to těžké – ale taky vím, že do cíle může dojít každý.“

ZDROJ: časopis Glanc