Ještě v padesátých letech minulého století bylo běžné, že v reklamách na cigarety vystupovaly lékařské kapacity a propagovaly kouření jako nevinnou slast. Herci ve filmech kouřili jednu za druhou, ženy s cigaretou byly považované za víc sexy a nikdo si nedělal se závislostí na nikotinu, ani s rakovinou plic, starosti. To se v průběhu desítek let změnilo a nemůžeme popřít, že cigarety škodí zdraví.
První zkušenosti s kouřením
Pamatuju si, jak jsme s holkama kradly rodičům z popelníku vajgly a na poli za sídlištěm si při prvních pokusech o kouření přišly děsně cool. Taky jsme bafaly suchá stébla trávy a jednou za čas si z kapesného koupily kusovku v trafice, o kterou jsme se potom podělily. A potom klasika, hodit do pusy žvýkačku, běžet domů, než rodiče přijdou z práce, vyčistit si zuby, vydrhnout ruce a dělat jakože nic. Když teď vím, jak silně to z kuřáka táhne, neříkejte mi, že to z nás nebylo cítit. Spíš podezírám naše, že jenom taktně mlčeli a raději se v našich pokusech o předčasnou dospělost nešťourali.
Když jde o zdraví, je to největší motivace
Po dvacátém roku života jsem běžně zvládla krabičku za noc. Kouřila jsem jako komín. Zákaz kouření v hospodách jsem brala jako omezování osobní svobody. Zapálila jsem si po snídani, cestou na zastávku, když měla tramvaj zpoždění, když jsem byla smutná nebo naopak měla radost, když jsem byla nervózní. Kouřila jsem mezi psaním článků a namlouvala si, že mi to pomáhá přemýšlet, když mám autorský blok. Chutnalo mi to. Odmítala jsem se svého zlozvyku vzdát a říkala, že jestli někdy přestanu kouřit, bude to proto, že chci já. Ne že mi to kážou ostatní.
Ta chvíle přišla, když se u mě projevily zdravotní problémy. Po roce obíhání lékařů, kteří si mě předávali jako horký brambor, můžu s čistým svědomím pronést, že můj zdravotní problém se netýkal cigaret, přesto jsem v jedné nešťastné chvíli doma navrhla, že by to asi nebylo špatný, přestat kouřit. Nikomu nepřeji zdravotní komplikace, ať už jsou způsobené čímkoliv, ale když jde do tuhého, zdraví je koneckonců nejlepší motivace, proč se rozhodnout nekouřit.
Pomůže parťák do nepohody
Měla jsem silnou motivaci a nebyla jsem na to sama, přidal se i můj tehdejší partner. Později jsem zjistila, jak to bylo důležité, proto doporučuju, ať jde do toho někdo blízký s vámi. V prvních týdnech odvykání kouření přijdou slabší chvilky, kdy je i silná motivace krátká. Nejdřív jsme čekali, kdy to poruší ten druhý, ať jakože neprohraju, ale potom si konečně budu moci zase zapálit. Po měsíci začalo jít do tuhého, oba jsme drželi. Po dvou, to už se mi zdály sny, jak jsem ho načapala s cigaretou. Po třech měsících, kdy nejhorší chutě pominuly, nám už začalo být líto do toho zase spadnout, když jsme tak dlouho vydrželi. Proto buďte silní, musíte vydržet a bude líp.
Nejhorší nebyla závislost na nikotinu, ale změnit stereotypy
Chutě byly nejsilnější ve chvíli, kdy jsem se ocitla v situaci ’dřív bych si teď zapálila’. Když je to možné, těmto chvílím se vyhněte nebo na ně buďte předem připravení. Mějte u sebe bonbon nebo žvýkačku. Proto lidi po vysazení cigaret přiberou, říkala jsem si. Začnou místo nich žrát! Zabavte ruce hračkou, telefonem, knížkou. Běžte to rozchodit. Další výzvě jsem čelila ve společnosti ostatních kuřáků a jak se člověk trochu napil alkoholu. V hospodách a barech, to jsou chvíle, kdy toho lidi prokouří nejvíc. Později mi hrál do karet zákaz kouření v restauracích. Jak jsem ho nejdřív nechtěla, teď jsem za něj byla vděčná.
Nic víc, nic míň
Tohle bylo vlastně vše.
- Měla jsem důvod, proč jsem se rozhodla přestat.
- Někoho, komu jsem chtěla dokázat, že nejsem břídil bez vůle.
- Zlozvyk (načas) nahradila pomocnými berličkami.
Obešlo se to bez nikotinových žvýkaček, náplastí, sprejů, elektronických cigaret - s těmi mám spíš opačné zkušenosti -, meditací, hypnózy a dalších, čímž nic z toho nechci zavrhovat, někomu to na jeho cestě jistě může pomoci. Přesto vidím největší sílu v tom, jak si to nastavíte v hlavě. Mě totiž nemotivovaly sebehnusnější obrázky na krabičkách, nebo: jen co peněz ušetřím, protože ty člověk stejně rozfofroval za něco jiného.
Jak jsem na tom dnes?
S kůží na trh. Po třech letech jsem se dostala do vypjaté životní situace a začala vědomě kouřit znovu. Nejdřív potají, protože jsem se za své selhání styděla. Chutě už jsem dávno neměla, ale bylo to období, kdy jsem si říkala jednoduše ’s*át na to’! Už jsem ale věděla, že když chci, jde to. Loni v létě mě opět cosi osvítilo a já se rozhodla na cigarety podruhé vykašlat. Dokonce jsem na tom tak, že si jednou za čas dám sváteční, z jakési nostalgie (myšleno opravdu třeba jednou za dva měsíce, možná ani to ne), protože nad svým zlozvykem cítím plnou kontrolu. Takže to každému nedoporučuji, moje mamka přestala kouřit snad před dvaceti lety a dodnes od ní slyším: „Já si nesmím ani potáhnout, jinak vím, že bych do toho zase spadla.”
Zdroj: iGlanc.cz
