Tereza Valkounová vyrůstala ve velkoměstě, v Praze. Žít v betonu není žádná slast a její nejsilnější vzpomínky z dětství jsou z Vysočiny, kde trávila každé prázdniny u dědečka. „K výchově měl svérázný přístup, říkával: ‚Hlavně když se nají, vyspí a zbytek zvládne.‘ Takže jsem měla velikou svobodu a důvěru, běhala jsem s dětmi po lese, stavěly jsme bunkry, měly své zahrádky a nic nám nehrozilo. Když se nad tím zamyslím, tak tohle jsou moje nejsilnější vzpomínky na dětství, na Prahu si až tak moc nevzpomínám…“ pokyvuje hlavou Tereza. Dodává, že nejspíš právě vzpomínka na Vysočinu zasela u ní semínko touhy pomáhat přírodě a umožnit stejné dětství nejen svým dětem, ale i těm ostatním.
Venku celý den
Oba Terezini synové trávili odmalička, respektive od nosítka, co nejvíc času v přírodě: „Blízko nás je obora Hvězda, říkám jí Kouzelný les, protože je tam všechno, co od lesa potřebujeme – stromy, větve, kamení, voda, bláto… Byli jsme tam každý den.“ A jakmile kluci povyrostli, navštěvovali lesní školku, kterou v oboře založili. „Místo do tepla domečku jdeme s dětmi hned ráno ven,“ popisuje organizaci lesní školky Tereza. „A to ať prší, sněží, nebo padají trakaře!“ Děti z lesních školek tak nejsou žádné skleníkové kytičky, ale opravdoví zálesáci. Každá lesní školka má ovšem zázemí, například chatku, jurtu nebo maringotku, kde se podává teplé jídlo, je tam toaleta a menší děti se zde po obědě ukládají ke spánku. A když někomu promoknou kalhoty nebo je mu zima, vezme si v zázemí náhradní oblečení.
Příroda je bezpečná
Průvodci, jak se učitelkám v těchto mateřinkách říká, se většinou dostanou k práci s dětmi v lesních školkách přes své děti. U Terezy to ale bylo jinak. „Studovala jsem pedagogiku a ekologickou výchovu, a když jsem pak pokračovala v doktorském studiu v Německu, došlo mi, že nejlepším způsobem, jak se děti k ekologii dostanou, je být často venku. Po dlouhá staletí to pro ně bylo přirozené, v našem moderním světě je pak předškolní věk vzácným obdobím, kdy na to mají čas,“ vysvětluje Tereza, která ze zkušenosti ví, že dětem není třeba mnoho vysvětlovat, nejlepší je, když věci zažijí! A všemi svými smysly. První lesní školky u nás vznikly v roce 2008. Pár let na to založila Tereza spolu se třemi lesními školkami Asociaci lesních mateřských škol. A dnes jich je na dvě stě! „Na nějaký velký odpor proti tomuto typu školek jsme nenarazili, spíš jsem se setkávala s nadšením. Typickou reakcí bylo: ‚My jsme taky vyrostli venku a bylo to skvělé!‘Někdy mají rodiče o děti strach, aby se jim něco nestalo, v tom případě je třeba jim vysvětlit, jak práce s dětmi vypadá, jaké jsou podmínky, zázemí a podobně. Říkám jim: ‚Příroda je bezpečná, měkká, pro dítě je to přirozené prostředí,‘“ vysvětluje Tereza.
A jak to tam chodí?
V každé lesní školce je maximálně šestnáct dětí a dva průvodci. Děti jsou ve věku od tří do šesti sedmi let, což je při aktivitách, které na ně čekají, ideální – starší pomáhají nebo jsou vzorem mladším. „Menší skupina je podle mne jednou z největších výhod lesních školek – každému se můžeme věnovat, jak potřebuje. A mezi dětmi vznikají skutečně hluboká přátelství plná společných zážitků,“ říká Tereza. Protože jsou děti celoročně venku, základním požadavkem je, aby byly dobře oblečené. Po celý den mají nejen možnost volného pohybu, ale mohou i tvořit ze všeho, co kolem sebe najdou, čímž zapojují fantazii. „Vzpomínám si, jak jsem zaskakovala za jednu průvodkyni ve školce ve Hvězdě. Šli jsme na výpravu za medvědím česnekem, po čichu, protože je hodně cítit, a zkoumali, jestli už vylézá ze země. A tu jsme narazili na spadané kmeny stromů, které vytvářely dokonalou prolézačku. Samozřejmě jsme ji s kolegyní prověřily, než jsme na ni děti pustily, a pak jsme je odtamtud nemohly dostat. Nadšení neznalo mezí! A tak to v dětství má být.“
Zdroj: iGlanc.cz