Existuje „dobrý“ a „špatný“ stres. Jak s nimi zacházet?

Záleží na tom, o jakou formu se jedná. Stres může být přínosný, pokud se s ním potkáváme ve správnou chvíli a na správném místě. Je to takový „kamarád“, který umí vybičovat i k vystupování z komfortní zóny a překonávání domnělých limitů. Jednou za čas člověku pomáhá být lepší verzí sebe sama (jde o eustres). Určitě ale nechcete – obrazně řečeno – překonávat sebe sama den co den, hodinu za hodinou. Člověk si na toto dokáže pocitově zvyknout a může mít dojem, že vše zvládá. Organismus ale žel není na dlouhodobé působení stresorů vybaven a na „vnitřní“ úrovni dochází k nepozorovatelným, leč dramatickým změnám, jež nás poškozují.

Existují projevy dlouhodobého stresu na tělo, podle nichž lze poznat: „mám dost“?

Asi každý zažil stav, kdy v důsledku stresu špatně tráví. V oblasti gastrointestinálního (žaludečně-střevního) traktu mohou jednotliví lidé na stres reagovat zcela odlišně. U někoho se působením stresorů zvýší produkce žaludeční kyseliny (HCL) a objeví se pálení žáhy, u jiného naopak dochází ke snížené produkci HCL v žaludku, což se také neobejde bez následků. Často jsou ony obtíže provázené nadýmáním, zrychleným průchodem tráveniny, horší využitelností živin až průjmy, nebo naopak zácpou. Při dlouhodobém nekompenzovaném stresu může toto v konečném důsledku vést k diagnóze IBS (syndromu dráždivého tračníku) nebo rozvoji idiopatických střevních zánětů, jako je Crohnova choroba či ulcerózní kolitida.

Ve stresu mívá člověk často chuť na sladké. Je správně si tak říkajíc „obalit nervy“?

Lidé vlivem stresu podvědomě inklinují ke konzumaci potravin, které jsou bohaté na cukry, případně tuky. Naopak se vyhýbají bílkovinám nebo „celistvým“ potravinám, jež jsou náročnější na trávení. To vede k mnoha dalším zdravotně nežádoucích efektům. Ve finálním důsledku dochází ke zvyšování hladiny glukózy v krvi, inzulínové rezistenci, ztrátě svalové hmoty a přibírání podkožního tuku. Při prolongovaném stresu se objevují problémy i na úrovni obranyschopnosti těla. Na jedné straně dochází k oslabení imunitního systému a zvýšené náchylnosti třeba k respiračním onemocněním, na druhé straně je to jeden z hlavních faktorů přispívajících k rozvoji autoimunitních onemocnění – tedy neadekvátní přehnané imunitní odpovědi. Pochopitelně dlouhodobý stres může mít negativní vliv i na reprodukční systém. Může snižovat sexuální apetit a u žen může mít výrazně devastační dopady na průběh menstruačního cyklu.

Pokud se stresem „rozhází“ tělo, zejména jeho zažívání, má to i dopad na vstřebávání vitaminů a minerálů?

V první řadě je potřeba zdůraznit, že vliv stresu na absorpci a spotřebu vitaminů, minerálních látek, ale i dalších mikroživin, je v současné době v odborných kruzích velké téma. Bohužel širokou veřejností je to téma stále hodně podceňované, respektive nedoceněné z hlediska dopadů na kvalitu života. Nemá smysl pokoušet se na tomto místě o kompletní výčet všech látek, jejichž plazmatické koncentrace a distribuci v těle ovlivňuje stres. Akutní zvýšení nebo chronická nadprodukce stresových hormonů ovlivňují prakticky všechny naše orgány. Je to jeden z důvodů, proč často upozorňuji na nutnost zvýšeného příjmu klíčových mikroživin oproti běžným referenčním dávkám pro zdravou populaci. Zvýšený stres prokazatelně přispívá k růstu zánětlivých markerů, oxidativnímu stresu, mitochondriálním poruchám, dysfunkci štítné žlázy a pohlavních hormonů. To vše zvyšuje nárok na příjem celé řady mikroživin, typicky například hořčíku a omega-3 mastných kyselin, ale i selenu, zinku, vitaminu D3, K2, některých vitaminů skupiny B a tak dále.

Co dělat, když dotyčný neumí sám stres jen tak odbourat nebo změnit prostředí?

Pokud bych se měl zaměřit čistě na to, co se dá dělat v oblasti nutriční strategie, je to právě navýšení látek, na které má organismus po vystavení stresu zvýšené nároky. Cíleně do svého jídelníčku zařazovat potraviny, které jsou bohatým zdrojem například hořčíku nebo omega-3 mastných kyselin, ale také selenu, zinku, vitaminů B-komplexu a podobně. Z hlediska úpravy dietních návyků je pak zcela zásadní vyvarovat se jídel a kombinací potravin zhoršujících využitelnost právě například zinku nebo DHA a EPA. Častou chybou je například nadměrný přísun omega-6 MK. Ty zhoršují celkový profil omega-3 indexu, respektive vychylují poměr mezi omega-3 a omega-6 směrem k patologickým hodnotám.

Je v takových případech vhodné sáhnout po doplňcích stravy?

V kontextu k západnímu způsobu života jednoznačně ano. Je potřeba přestat si nalhávat, že máme kvalitní potraviny, že našim babičkám fungovalo to a ono. Moderní člověk čelí celé řadě nových výzev, ke kterým je potřeba postavit se čelem a přestat se schovávat za principy odkazující na přirozené prostředí a moudra našich předků. Většina lidí nemá zvládnuté ani naprosté základy jako dostatek pohybu na přirozeném světle (to zvyšuje nároky na příjem vitaminu D 3), trpí spánkovou deprivací (to zvyšuje nároky na příjem hořčíku), nemá dostatek kvalitního pohybu (to zvyšuje nároky na příjem např. vitaminu K 2), je vystavena nadměrnému světelnému a akustickému smogu (to zvyšuje nároky na příjem antioxidantů), je zatížena řadou chemických látek, které se staly běžnou součástí našeho prostředí… Toto vše zatěžuje organismus, což pochopitelně vede ke zvýšené potřebě nejen výše zmíněných mikroživin.

Nechceme-li přesto suplementovat, ale živiny mít z jídla, po jaké kvalitě sáhnout, abychom potřebné hodnoty získali?

Nerad bych někoho zklamal, ale takové potraviny už nejsou běžně dostupné. Jejich podíl na trhu je řádově v jednotkách procent a dá sakra velkou práci se k nim dostat. Pro běžného spotřebitele není prakticky možné skutečně kvalitní potraviny sehnat. Diskutovat se dá možná už jen o tom, proč to tak je. Kvalitní potraviny s původním kompletním nutričním potenciálem budou během pár let dostupné možná jen v genetických bankách jako muzejní důkaz, že to tak někdy bylo. Staré, původní odrůdy zeleniny nebo ovoce byly smeteny genetickou erozí a nahrazeny hybridními, z nutričního hlediska invalidními druhy, které jsou jen trapnou atrapou původních hodnot. Občas se například na zahradách drobných pěstitelů poštěstí narazit na plody původních odrůd, ale rozhodně toto není standard dostupný pro každého. V živočišné výrobě je velkou proměnou krmivářský průmysl, jenž zásadním způsobem negativně ovlivnil kvalitu živočišných potravin. Málokdo si uvědomuje, co to pak znamená z hlediska dopadů na náš nutriční profil a zdravotní stav celé populace.

 Zdroj: iGlanc.cz, časopis Story, Jakub Přibyl, výživový specialista a produktový vývojář Trime