Tělesná čistota je součástí civilizace. Snažíme se to dětem vštípit už odmalička, přestože hodně lidí si stále ještě nedokáže umýt cestou z toalety ruce. Nicméně i přesto byly dřívější hygienické návyky chmurné, a vlastně ještě poměrně nedávno.
Od starověku až po Krista
V dobách řecké, římské a egyptské éry význam hygieny vzkvétal. Lidé běžně užívali soukromé i veřejné lázně a záchodky, očista těla byla součástí životního stylu, budovaly se vodovody a kanalizace, uvědomovali si velmi dobře důležitost vypořádání se s lidskými exkrementy. Bohatí si v Římě dokonce platili soukromé vodárenské společnosti a z kohoutku jim tekla pitná voda, přestože nebyla o moc lepší než ta, která tekla z vodovodu obyčejným rolníkům. Umýt jste se běžně mohli i na místech, kde se cvičilo.
Hygiena byla mnohdy i významnou součástí víry. Izraelité se o čistotu velmi zajímali. Mojžíš jim dal podrobné zákony, jak s očistou nakládat. K mytí jim sloužil například olej smíchaný s popelem, čímž vzniknul jakýsi mycí gel. Důkazy o tomto ”mýdle” byly nalezeny i při vykopávkách v Babylonu či Egyptě. Podle dochovaných záznamů na papyrech je zřejmé, že se Egypťané koupali pravidelně. Kombinovali živočišné a rostlinné oleje s alkalickými solemi. Tato mýdlu podobná hmota se užívala k mytí i k léčbě kožních onemocnění.
Jak se přibližujeme ke Kristu, staří Řekové se zhruba 1200-200 př. n. l. koupali výhradně z estetických důvodů, ale ”mýdlo” zřejmě tolik nepoužívali. Místo toho si tělo čistili hliněnými bloky, pískem, pemzou a popelem. Poté se pomazali olejem a nečistoty z něj seškrábali kovovým nástrojem zvaným strigil. Těžko se představuje, že po takové proceduře vylezete z koupelny čistí a svěží.
A pozor, doba nahrávala i vzniku prvních ”utíracích technik”, které si zprvu mohli dovolit jen ti bohatší, ale krok kupředu to jistě byl. Užívala se vlna a růžová voda. Později začali běžně používat houbu namočenou ve slané vodě. S vyloženě prvním toaleťákem přišli až Číňané roku 1400.
Praní a dentální hygiena
Praní prádla už tak libově nezní. Staří Římané věřili, že nejlepší odstraňovač skvrn je moč. Proto k čištění oděvů až do středověku lidé používali louh vyrobený z moči a popela.
Když nevonělo oblečení, alespoň vonělo z úst. V Británii si chrup vyplachovali směsí octa a máty, používaly se také bobkové listy namočené ve vodě z pomerančových květů a jednotlivé zuby čistým hadříkem potírali. Časem se k čištění ústní dutiny používaly rozdrcené rybí kosti, prášek vypláchli směsí octa a kyseliny sírové. Ideální to nebylo, zato jste mohli okolo roku 1308 zajít k holiči i zubaři v jednom. Ano, existovala příručka, která učila holiče chirurgickým dovednostem. Anestezie možná tak rána kladivem.
S ústní hygienou se experimentovalo hodně. Běžně se zuby drhly popelem z rozmarýnu a prášek ze šalvěje sloužil k bělení. Ústní voda z octa a vína už také nezní tak strašně. Horší už bylo doporučení francouzského zubaře Foucharda, který k výplachu nabádal užít vlastní moč.
Středověk, doba špíny
Ačkoliv si středověk představujeme jako ráj špíny, i tehdy se lidé snažili v rámci možností dodržovat aspoň nějaké hygienické návyky. O vaně s horkou vodou si běžný člověk mohl nechat zdát, ale umývání rukou či obličeje, případně koupání v potoce bylo běžné, na každodenní bázi. Jinak to nešlo, když lidé dřeli na poli. Vlastně tak byli mnohdy čistější než kdejaký šlechtic. Znali i deodorant. Používali rýžový prášek, kořen kosatce nebo kalamusu. Do pudrů pak přidávali pro vůni lístky růže, levandule nebo hřebíčku.
Záchody se nesměly hloubit v těsné blízkosti studny a hrady disponovaly suchými toaletami. Ale všechny ty splašky pak tekly přímo do ulic, odkud se do vody stejně dostaly. Proto byl tyfus běžné onemocnění.
Čuňata s modrou krví
Skotský král Jakub VI. nosil stejné šaty po celé měsíce, dokonce v nich občas spal. Stejný klobouk měl také na hlavě 24 hodin denně, dokud se nerozpadl! Nekoupal se, protože si myslel, že to škodí jeho zdraví. Francouzský král Ludvík XIV. se prý za svůj dospělý život vykoupal pouze dvakrát - v obou případech mu to doporučili lékaři, protože trpěl bolestmi hlavy a oni se domnívali, že koupel pomůže. Nepomohla, a proto se už nikdy nekoupal. Ani ženy u dvora si na hygienu těla moc nepotrpěly. Jednoduše proto, že jejich róby byly tak komplikované na oblékání, že běžně konaly potřebu přímo pod sebe a služebníci za nimi pobíhali s lopatkou.
V roce 1700 se většina lidí z vyšších vrstev koupala jen výjimečně, pokud vůbec. Čistotu udržovali výměnou bílého prádla pod oblečením. Bylo to tak dané dobou. Běžný názor byl, že bílé plátěné oděvy, které nosili pod svrchním oblečením, absorbovaly nečistoty z těla a čistily tak pokožku. Až na konci 18. století získávalo koupání mezi šlechtici oblibu jako nová forma osobní péče.
19. století
Hygiena pořád měla velké mouchy, ale konečně se přišlo na důležitost mytí rukou ve spojitosti s přenosem nemocí. Přesto byla cesta k hygieně jak ji známe dnes ještě dlouhá. Příkladem je rok 1920, kdy se začal prodával přípravek Lysol jako desinfekční prostředek na genitálie i antikoncepční metoda v jednom. Ve skutečnosti to byla taková žíravina, že způsobovala popáleniny na kůži, otravu a z výplachu i smrt. Neskutečné, že si jej některé ženy aplikovaly na kůži tři dekády.
Zlatá hygiena ve viktoriánské éře, kdy se koupali v miskách octové vody. No ale vlasy si pro změnu myli čpavkem, který kůži moc nepřidal. Ale lupy a ekzémy zaručeny. Spodní prádlo pro jistotu postrádalo rozkrok a jelikož se ani moc nepralo, používaly se na zmírnění zápachu tzv. šatové štíty, tak ještěže fotky nepřenáší i pachovou stopu.
Zdroj: iGlanc.cz, Voa News, HLS
