Vaší dcerce bylo v noci špatně, tak nešla do školky. Někde jsem četla, že jediné, co vás zpomalí a co ohrozí vaši dobrou náladu je nevyspání. Po dnešní náročné noci nevypadáte ani zpomalená, ani ve špatné náladě.

Zatím je to dobré. Spíš jsem tím myslela, že nedostatek spánku mi posouvá hranice trpělivosti. Ne směrem ke kolegům nebo k novinářům, nebojte, ale bohužel tam, kde si to můžu trošku dovolit. Doma. Vůči dětem nebo muži, tam může být znát podráždění. Stačí málo, abych vybuchla. Kde jsou ty časy mezi dvacítkou a třicítkou, čtyři hodiny spánku a všechno v pohodě.

Zdroj: Youtube

Měla jste divoké dospívání a mládí?

Měla, v rozumných mezích. Byla jsem rebel, ale když „zakázané věci“, tak zodpovědně. Maminka byla samoživitelka, vnímala jsem moc dobře, jak to má těžké, snažila jsem se jí to svojí pubertou nezhoršit. Žádné výtržnictví, žádné ostudy, jen jsem občas přišla později, než jsem měla, to ano. Taková divoženka s kontrolkou. Byly jsme vychovávané na východním Slovensku, kde bylo gró chovat se slušně.

Však ona nějaká hlubší slušnost spočívá v něčem jiném, než že člověk nepoužije vulgarismus, ne?

Jasně. U nás v rodině znamenala slušnost například to, že nemáte dluhy, že držíte slovo, že nikomu nelžete do očí, že pomůžete slabším s taškou, pustíte starší sednout… Nebo že chcete raději někoho rozesmát než mu slovně naložit. A pamatuji si, že ten, kdo nastoupil do autobusu, pozdravil řidiče a ostatní.

To zní hezky. Ale zároveň se obávám, že když se vzpomíná, jak někde byli lidi strašně slušní, často se s tím pojí, že byli dost konzervativní v názorech na to, jak se „sluší“ žít. S tím jste se v dětství s maminkou samoživitelkou nepotýkaly?

Tak s tím se asi potýkal každý z naší generace. Obzvláště na vesnicích a malých městech se vždy všechno posuzovalo podle toho: „Co by na to řekli lidi?!“ Maminka byla nejen samoživitelka, ale i rozvedená. A na východním Slovensku hrála a možná stále ještě hraje roli i církev.

Maminka vás brala do kostela?

Nikdy nás k tomu nenutila, ale když jsem tam šla třeba s babičkou, vnímala jsem už jako malá zvláštní paradoxy. Na jednu stranu jsem slýchala, jak je Bůh všemilující a všeodpouštějící, ale na druhou běda, když nežijete podle církevních dogmat. Bůh nás potrestá a plameny pekelné nás neminou! Myslím si například, že Bůh nechce abychom žili v nefunkčních vztazích, abychom byli nešťastní. Bůh nás nerozdělí a ani nic nespojil. Všechno je naše svobodná volba.

Takže díky tomu, kde jsem vyrůstala, jsem se seznámila s Bohem, jsem za to vděčná, je mi na světě lehčeji, že o něm vím, ale povídám si s ním od mala po svém, kdekoliv a kdykoliv. A často mu děkuji. Bůh má neuvěřitelný smysl pro humor. I to máme po něm. Chce, abychom si radostně tvořili svoje životy a rozpamatovali se, kdo jsme. Vím, že nás všechny miluje, bezpodmínečně, jako matka svoje děti.

Jak se má vaše maminka? Máte hezký vztah?

Hezky se má. Máme krásný vztah, vždycky jsme měly. Od mala nás se sestrou respektovala takové, jaké jsme, a nejen toho si na ní nesmírně vážím. Jen si přála, abychom byly laskavé. V tom to se mnou bylo těžší, vždycky říkala: Zuzi, to, co říkáš, je důležité, ale ta forma! Moje maminka lidi neposuzuje, nehodnotí. V tom jsou si podobní s mým mužem.

Se svým mužem jste se potkali, když jste hrála ve Švandově divadle a on tam dělal mistra techniky. Sbalil on vás, nebo vy jeho?

On mě. Já kluky vědomě nikdy nebalila. A myslím, že to kouzlo, ta jiskra, tam pak zůstává, když muž sbalí ženu. Můj muž má zdravé sebevědomí a krásný smysl pro humor. Nejdřív dá prostor lidem, jako jsem já, těm hlučným, co je nás všude plno. Pak, až se dostane ke slovu, překvapí všechny. Roman je nesmírně laskavý člověk. Určitě laskavější než já. A trpělivější. I já mám v sobě soucit a něhu, ale jsem hromdopole, mám v sobě ohromnou energii, schovaný hrom, a to právě může někoho až vyděsit. Větší citlivosti a trpělivosti bych se měla naučit. Třeba mě nebaví, když někdo dlouho fňuká nad rozlitým mlíkem…

Chápu, chvíli je fajn si ulevit klidně pláčem, ale pak je lepší něco dělat, že?

Přesně. Já člověka polituju. Chvíli. Ale pak jsem spíš kouč. Pojďme to vyřešit. Můžeš si chvíli pobrečet, ale pak šup a něco s tím dělat.

Zuzana Zlatohlávková

Narodila se 10. 12. 1981 v Prešově. Vystudovala gymnázium v Bratislavě a poté herectví na DAMU. Účinkovala v Divadle v Celetné, v Arše, v divadle Ypsilon, pracovala s výraznými mladými režiséry, jako je Jiří Havelka, duo SKUTR či Daniel Špinar. V letech 2005–2010 byla v angažmá v Činoherním studiu v Ústí nad Labem. Televizní diváci ji mohou znát ze seriálu Redakce nebo Dobré ráno, Brno!, filmoví pak z kultovního generačního filmu Zoufalci. Loni v listopadu si vzala otce svých dětí. A ze Zuzany Onufrákové se stala Zlatohlávková. V legraci tvrdí, že se vdávala právě kvůli iniciálám ZZ.

Pořád chodíte uklízet?

Ano. Někteří lidi mi říkají: „To snad nemyslíš vážně! Uklízet?! To nemáš zapotřebí, taková šikovná herečka.“

Mně to přijde skvělý!

Mě to baví, jinak bych to nedělala. Fyzicky to zatím zvládám a baví mě i to, že se v domácnosti mé kamarádky, kde uklízím, můžu realizovat také kreativně. Třeba navrhnout nějaký úložný prostor, recyklací něco vytvořit. Mohla bych jako šikovná herečka sedět doma a čekat, až mi někdo zavolá a nabídne práci. Ale za prvé neumím moc vysedávat a za druhé nevím, proč by měl chodit do práce jenom můj muž, když i já můžu přispět do rozpočtu. To uklízení asi bude ještě dlouho žhavým tématem. Jako bych byla z cukru nebo anglická královna. A ještě mám dva nápady, co bych mohla dělat, ale nemusím všechno prozrazovat, že?

Jaké období teď jako herečka prožíváte? Záříte v seriálu Dobré ráno, Brno!, ale říkala jste mi, že v divadle teď hrajete zase jen párkrát do měsíce. Chybí vám více divadla, nebo je to záměr?

Jako herečka prožívám další krásné období. Jiné, ale krásné. Nemám na repertoáru deset či víc titulů, jak jsem byla zvyklá v divadlech mít, no a co. Mám štěstí a jsem vděčná, že po dvou mateřských a covidu vůbec hraju. Ve čtyřech inscenacích. Výrazně to neuživí, ale naplňuje. Že nejsem momentálně v angažmá, mi vlastně nevadí. Ještě se chci věnovat dětem. No a měla jsem neuvěřitelné štěstí, že mě po skutečně dlouhé předlouhé době pozval někdo na casting a že to klaplo, protože je „x“ skvělých hereček, na které se zapomnělo nebo o kterých se ani neví, a já tak zažila díky Dobré ráno, Brno! něco úžasného. Ta práce, jízda, výlet nebo co to bylo, byl nejkrásnější dárek ke čtyřicátinám. Před třicítkou to byl film Jitky Rudolfové Zoufalci, tak jsem zvědavá, jakou paní budu hrát v padesátce. Ty představy trochu zavání.

Je role střelené a kokainem nastřelené moderátorky Dobrého rána pro vás v něčem výjimečná?

Začnu takto: moje Radka je v první řadě žena po čtyřicítce, která podléhá pocitu, že jí coby herečce již dávno ujel vlak. Jako moderátorka prožívá také značnou nejistotu nejen kvůli Žabičce (přezdívka seriálové moderátorky počasí, pozn. red.), ale i kvůli jejich pořadu Dobré ráno, kterému hrozí v lepším případě výměna moderátorů. A do toho všeho žije, nebo spíše přežívá, v krachujícím manželství a neví, jestli zatáhnout za záchrannou brzdu, anebo z vlaku rovnou vyskočit. A proto Radka není střelená, jen se jí dějí střelené věci, protože má momentálně rozstřelený úplně celý život. Nestačí tohle všechno k tomu, aby byla občas nastřelená? Ač ten termín není zcela přesný. Nastřelit znamená aplikovat drogu jehlou. Radka je tedy našňupaná. Ale bulvár stejně napsal, že šňupu každé ráno já.

To je dost podpásovka.

No to teda. Dovolím si touto cestou obhajobu. Já ne! A i kdybych si moc chtěla devastovat každý den zdraví, musela bych uklízet každý den včetně víkendů, abych na to měla, anebo točit nekonečný seriál.

Hrajete ve Vile na Štvanici v inscenaci Daniely Špinar na motivy Dvořákovy Rusalky. Daniela Špinar mi říkala, že ten text kdysi začala psát a pak založila a našla teď, v době, kdy prochází tranzicí. Ta inscenace prý je hodně o hledání vlastní identity. Vy

Samozřejmě také o hledání vlastní identity. Jako herečka respektujete výklad, pojetí režisérky. V naší inscenaci hledají sami sebe, kromě Čarodějnice, všichni – Rusalka, Princ i Cizí Kněžna. Každý z jiného důvodu a každý podniká jinou cestu sebenacházení. Pro mě je toto dílo také o respektu jednoho ke druhému. Že stačí být člověkem. Respektujícím člověkem. Že stačí pouze milovat a jen tak být. A taky o tom, že kolem nás je a bude vždy spousta pokušení. Ten, kdo o sobě pochybuje, lehčeji pokušením podlehne. A snad to nejpodstatnější je, že lásku k sobě nenajdete přes vztahy s ostatními.

Jste maminkou dvou školkových dětí. Dá se herectví v mateřství nějak využít?

Nevím, jestli je to tím, že jsem někdy i herečkou, ale baví mě číst pohádky, jako bych měla dostat nějakou cenu. Měním ráda hlasy, vyrábím u všeho zvukovou kulisu, přeháním v dramatických pasážích. Využívám spíš svůj vztah k divadlu. Odmala jsme si s dětmi na něco hráli, vymýšleli jsme pohádky, vyráběli kostýmy, sháněli po bytě rekvizity, i vstupenky se malovaly, dokonce se vykazovalo z hlediště, když někdo přišel na gauč se svačinou. Možná i díky tomu si naše děti ve chvílích bez hraček vyhrají s obyčejným papírem. Pak už jen stačí vymyslet situaci.

V dětství a v dospívání jste hrála na velmi slušné úrovni tenis, říkala jste někdy, že jste lepší výsledky měla spíš ve čtyřhře než ve dvouhře, že jste týmový člověk. Jste i ráda sama?

Umím být sama, jsem ráda někdy sama. Je důležité umět být sám. Tehdy je příznivý čas pro rozhovor s Bohem, se sebou, se svými buňkami, subjektivně s kýmkoliv. Dva roky jsem žila sama v nezateplené chatce se suchým záchodem a sezonní vodou a bylo to jedno z nejkrásnějších samotářských období. Ale nejvíc ráda sama jsem až teď, co jsem maminkou. Někdy bych se nejraději zašila – jako se můj děda nebo strejda zašívali do svých kůlen a dílen – a byla tam sama v tichu, než mě někdo zavolá na oběd.

V nějakém rozhovoru jste řekla: „Moje největší štěstí je, že nemám strach. Z ničeho. Na svět přicházíme bez obav.“ Tohle by mě zajímalo, jak si to člověk nastaví… Já mám plno strachů, i když mě snad patologicky neomezují, ale mám je. To se dá vědomě odbou

Zažila jsem strach, znám tu emoci, ale v mém každodenním životě se strachem nezabývám. Nevěnuji mu pozornost. Možná se někomu ještě povede mě vystrašit, ale já to dopředu neočekávám. Proto nežiji ve strachu.

Z čeho teď máte největší radost? Na co se těšíte? Co vás čeká?

Radost mám zase jednou ze sebe, ze života na Zemi, že jsem zdravá, a největší radost mi samozřejmě dělá moje rodina. A těším se na všechno, co mě, nás, čeká.

ZDROJ: časopis Glanc