V čem se Česko na grilu liší od předchozích kulinářských show, kterých jste se účastnil?
Česko na grilu je relativně velká produkce. Na pořadu pracovala spousta lidí a jde o opravdu hezky připravenou televizní show. Natáčeli jsme v krásné části Prahy 5, o jejíž existenci jsem do té doby neměl vůbec tušení. Nikdy by mě nenapadlo, že se v Praze nachází tak hezká lokalita.
V pořadu tentokrát vystupují dvojice. Je to z vašeho pohledu lepší, než když soutěží jednotlivec?
Díky dvojicím je pořad přece jen o něco akčnější. Pokud soutěží lidé, kteří se znají, jsou kamarádi, partneři či mezi sebou mají jiné rodinné vztahy, je zajímavé pozorovat, jak na ně soutěžní tlak působí a zasahuje do jejich spolupráce a komunikace. Měli jsme na place třeba syna s matkou, kde se zřejmě matka musela hodně držet, aby synovu přísnost absorbovala. Ale žádný rozkol, kvůli kterému by po sobě lidé začali něčím házet, jsme naštěstí nezažili.
Většinou vystupujete v roli přísného porotce. Je vám tato vlastnost blízká i v reálu?
Nemám problém být přísný na nikoho, a to jak v televizním, tak v běžném životě. I když člověk postupem času, čím je starší, přece jen trochu měkne. V Česku na grilu to bylo myslím tak akorát. Samozřejmě by se dalo vždycky přitvrdit, což by ale bylo v tomto případě asi zbytečné. Na druhé straně nejsme v porotě kvůli tomu, abychom si ze soutěžících dělali kamarády, ale abychom nějakým způsobem objektivně zhodnotili kvalitu jejich práce a konečného výrobku. Přísnost musí být, s tím se nedá nic dělat.
Jaký vztah máte ke grilování?
Baví mě, je příjemné grilovat venku na čerstvém vzduchu. Rozhodně se však nemusí jednat o nějakou obligátní grilovačku, během které se všichni zmrtví tunami jídla. Nepořádám žádné opulentní grilovací párty pro desítky lidí, ale rádi si u grilu posedíme a popovídáme. Dokonce si pamatuju, jak jsem si před mnoha a mnoha lety pořídil první gril. Víte, jak vypadal? Vzal jsem několik cihel, přes ně položil mřížku, pod níž se zapálil oheň, a fungovalo to také. Všichni byli rádi za kus masa. Tenkrát bylo v lecčems snazší lidi potěšit, nebyli tak vybíraví.
Přihlásil se vám někdy do pořadu člověk, který neuměl vařit?
Lidská drzost nemá hranic, to už jste určitě poznal také. Lidi jsou ochotní se zapojit do spousty věcí, které jim řečeno kulantně ne úplně jdou. Na druhé straně má každý právo se do pořadu nejen přihlásit, ale i se v něm zesměšnit nebo ukázat, co umí, a naopak. Jednou mě ale hodně překvapilo, když se s námi rozhodla soutěžit paní, která po covidu ztratila chuť. To jsem opravdu nepochopil.
Narazil jste někdy na soutěžícího, kterého byste chtěl zaměstnat?
Ne. Tyhle soutěže jsou o kuchařích „hobbících“, tedy lidech, pro které je kulinářství zálibou. Vaření doma – a to profesionální jsou úplně odlišné disciplíny. Umět doma připravit večeři pro čtyři lidi ještě zdaleka neznamená, že můžete uspět v džungli profesionální gastronomie. To je úplně jiný příběh. Doma si kolikrát také rád zazpíváte, ale neživil byste se tím profesionálně. U vaření to funguje stejně.
Jste soutěživý typ?
Ne. Znám ovšem kolegy, kteří se v kuchařských soutěžích vysloveně vyžívají. Dokonce Martin Svatek, druhý porotce v Česku na grilu, je skalní „soutěžák“. Mě ale tyhle věci moc nebaví, i když se na nějakou soutěž občas rád podívám. Na soutěži jsem byl myslím jednou v životě, a to ještě ve svých učednických letech.
Rád ale hrajete tenis, což je svým způsobem také soutěžní disciplína…
To ano, jenže ho dělám jen rekreačně, dvakrát týdně hodinku s trenérem. Už jsem se smířil i s tím, že se ho nikdy pořádně nenaučím, což je ve sportu myslím skvělý okamžik, jisté osvobození. Až pak vás začne skutečně bavit. Podobně jsem to měl i s golfem. U golfu a tenisu jsem tedy ve stavu, kdy mi moje výkonnost nedělá vůbec žádné starosti. Tenis, a ještě daleko víc golf jsou pro mě de facto i určitá společenská záležitost. V obou případech se mi líbí prostředí, kde se hraje, speciálně golf je velice příjemný. Navíc je to i docela dobrá cestovatelská aktivita. Můžete se sebrat a zajet si zahrát kamkoli. Poznáte nejrůznější golfová hřiště, která jsou krásná nejen ve světě, ale i u nás v Česku. Například nedávno jsme byli poprvé na Černém Mostě. Strávil jsem na tamním hřišti krásné čtyři hodiny, po skončení hry jsem si dal malé pivo, popovídal si s ostatními hráči a jel domů.
A teď jedna hádanka. Dokázal byste vyjmenovat pořady, které jste doposud natočil?
Snad ano. Moje první televizní vystoupení bylo tuším v pořadu Herci vaří. Už ani nevím, na jaké televizi běžel a jestli se jmenoval právě takhle, je to totiž už mnoho let… Produkoval ho Petr Novotný, to si vzpomínám přesně. Pracoval jsem na něm krátce poté, co jsem se vrátil z ciziny, tedy zhruba v půlce devadesátých let. V devadesátkách víceméně vařili jenom herci, byla to velká móda, každý druhý tenkrát vydával kuchařky. Ještě před tím jsem ale dělal krátký rozhovor v České televizi, což vím určitě, protože tam byla Marcela Augustová, která je s ní spojena celý život. Pak už vznikla první kuchařská show Mňam aneb Prima vařečka.
V té jste vystupoval také?
Jasně. Točili jsme ji v řeporyjské sokolovně. Pak se dlouho nic nedělo, až přišlo Ano, šéfe!, následovalo Na nože!, což byl pořad na způsob MasterChefa, Šéf na grilu, kterého jsme dělali spoustu let a vzniklo několik sérií, Šéfem za pár minut, Česko vaří živě, to byl pro změnu přímý přenos. Dělali jsme i menší formáty, jako byla za covidu První večeře, dále pořad Superšéf: 24 hodin do pekla a zpět, na Nově běžel Souboj restaurací a teď se na Primě vysílá Česko na grilu. Zdaleka jsem asi nevyjmenoval všechny, ale dal jsem jich dohromady celkem dost, nemyslíte?
To rozhodně! Přirostl vám některý z těchto pořadů k srdci více než ostatní?
Právě poslední formát Česko na grilu jsem dělal fakt rád. Byl mi příjemný, podobně bych mohl mluvit i o předchozím Souboji restaurací. Vlastně jsem měl rád i Na nože!, což ale bylo na druhé straně zároveň jedno z nejhorších natáčení, co jsem zažil. Točilo se totiž sedmadvacet dní v kuse uprostřed léta v šíleném vedru. Bylo to neskutečně fyzicky náročné. Nikdy jsem naštěstí nemusel dělat pořad, v němž bych byl vysloveně nerad. Vždycky jsem si totiž mohl vybrat, na čem chci nebo nechci pracovat. Některý z těch pořadů měl úspěch, některý obrovský a někdy byla odezva vlažnější. Každý zápas holt nejde vyhrát.
Zdroj: iGlanc.cz, časopis TV Pohoda
