Moje děti vás pozdravují. Viděli jsme společně Ivetu a oni pak přehrávali pořád dokola scénu s lampou a „jelimánky“. Tedy remake slavného televizního „klipu“ Ivety Bartošové a Petra Sepešiho Knoflíky lásky. „Ty budeš lampa, já budu Jelimánek.“
Fakt? To jste mě potěšila. To je hezký.
Nějaký kamarád vám prý říkal: „Ten Sepeši tě ‚udělá‘.“ Udělal?
Jo. Sice jsem před tím pár věcí udělal, ale tohle bylo opravdu velký. V Arvédovi jsem měl taky velkou roli a točil jsem ho dřív, ale premiéru měl později. Iveta byla zlomová. Zatím největší i nejvýraznější příležitost.
A strhla docela lavinu zájmu, že? Gratuluju. Není to pravidlem, stává se, že herec nebo herečka zazáří a očekává se, kolik bude mít dalších příležitostí, ale neděje se nic…
Uvědomuju si to. Mám dobrý období a jsem fakt rád. Myslím, že to je dost tím, že si mě díky Ivetě všimnul Michal Reitler, umělecký šéf na Nově, a jsem v jeho okruhu.
Pustila jsem si nedávno film Banger. Přemýšlela jsem o tom, jestli takový film může mít nakonec třeba trochu potenciál před drogama varovat, nebo jestli zobrazuje to prostředí tak lákavě, že to zatouží zkusit i ti, kteří k tomu zatím nečuchli. Co myslíte?
To, co z toho filmu leze ven, je spíš odrazující, než že by to někdo chtěl, ne?
V mé generaci – dnes 40+ – moc knížek a filmů s tou tematikou nebylo, takže jsme skoro všichni četli Memento. Před lety jsem byla týden v komunitě odvykajících narkomanů na reportáži. A několik jich řeklo: „Memento? Ty jo, já to chtěl zažít!"
Aha. Nevím, i to je možný, to mě nenapadlo. Je fakt, že to prostředí možná může připadat mladým lidem cool. Ale já teda nemám chuť si po tom filmu něco takovýho dávat, ty lidi přece jen nevypadali dobře. Myslím, že ten film o mladé generaci hodně vypovídá. V mé bublině drogy frčí hodně, jede vlna… Kokain, extáze, MDMA… Pohybuju se v uměleckým prostředí, kde většina lidí nějakou takovou zkušenost má. A část lidí jsou aktivní uživatelé.
A vy?
Zkušenost mám.
Dá se tomu vyhnout?
Vždycky můžete říct Ne. Ale v tom prostředí je lidí, kteří si něco dávají třeba jen rekreačně, hodně. Takže se pak dá asi vnímat, že je to normální. Ten film o tom vypráví věrohodně i tím, jak lidi mluví, komunikujou. Drogy jsou aktuální věc, záležitost naší generace. Ale byly tady vždycky. Jen se o nich asi tak nemluvilo.
Jako boomer, tedy „Husákovo dítě“, které pořádně poznalo jen alkohol, koukám a říkám si: Ty jo! Uf. Ale promlouvalo to ke mně…
Je to silný a věrohodný. Nebo i děsivý?
Když si tam jako máma dosazuju svoje děti, tak trochu ano.
Kolem mě je to všude. A když to dělají „všichni“, tak těm dalším asi připadá, že to je v pohodě, že to můžou nebo měli by dělat taky. „Hele, ten v tom jede, ale vypadá dobře, zvládá to.“ Možná to působí jako logický argument pro většinu lidí, že je to v pohodě.
A máte kolem sebe lidi, kteří „v pohodě“ nejsou?
Mám. Někteří si to i přiznali, vědí, že mají problémy, u jiných to vidí okolí, ale oni sami ne. Myslím, že hranice je tenká. A nakonec je úplně jedno, jestli se bavíme o alkoholu nebo o kokainu.
Souhlasím… A nechci z toho alkohol vyčleňovat, taky umí svoje.
Dřív se možná víc chlastalo, teď se víc šňupe, nevím. Ale teda mezi mladýma se taky pije pořád hodně.
A jak je dnes vnímaný ten, kdo nepije?
Pořád stejný. Normální je pít, kdo nepije, je divnej, trochu vyčleněnej ze společnosti, není na stejné vlně. Teda, nechci mluvit za generaci, jen za svoji bublinu. Divadelní, hereckou… Držel jsem suchý únor, ale mezi lidi jsem chodil. Šlo to v pohodě, nevadilo mi to. Ale pokaždé se to začalo někdy kolem jedenácté hodiny lámat, pak mi opilí lidi začnou vadit. „Aha, takhle vypadám já? Takhle kecám blbě, když jsem ožralej? Dyť je to otravný!“ Ale když je člověk na vlně, tak mu to přijde v pohodě.
Když jsme do toho skočili tak trochu „generačně“, vnímáte, že vaše herecká generace je v něčem jiná, než byli lidi o dvacet třicet let starší?
V přístupu k práci určitě. Ne, že bychom byli míň profesionální, ale teď jede nadprodukce, seriály se sypou, s čímž je větší šance se dostat k televizní práci. Dva tři natáčecí dny získáte docela snadno. A když je větší šance si čuchnout k práci, možná je pak větší tendence si jí tolik nevážit. Když jde herec dělat seriál, kterým sám spíš předem trochu pohrdá, nebude tak připravenej, nedá tomu tolik, bude to nemastný, neslaný. Tohle se asi změnilo. Člověk do toho kolikrát není tolik položený ani to po něm nikdo nechce.
Cítíte to sám na sobě?
Trochu jo. Záleží opravdu na projektech a režisérech. U Arvéda jsem zažil týdenní intenzivní zkoušky, rok dva dopředu před natáčením, je asi logický, že angažovanost je jiná, než když jde o rychlý komerční seriál.
Slyšela jsem názory, zejména od starších herců, že těmi rychloobrátkovými seriály se člověk taky může zkazit. Co myslíte?
Zkazit asi ve smyslu přístupu k práci. Ale pokud má člověk pevně dané mantinely, tak by se to stát nemělo. Já bych nerad, aby to vypadalo, že touhle tvorbou opovrhuji. Je to oddechovka, a na tom není nic špatného.
Vy to tedy máte odstupňované? Něco trochu fabrika, něco víc umění, tam víc tvořím?
Asi jo. Budeme točit s Jirkou Mádlem film Vlny. Jirka to napsal, bude to režírovat a já tam mám hlavní roli, taky nás čekají nejdřív zkoušky, Jirka je velmi poctivej, připravenej, konkrétní. Ví, co chce. Učím se od něj a předává mi svoje zkušenosti. Těším se a cítím, že je to zlomový projekt.
V představení Krátké rozhovory s odpornými muži
To bude film o rozhlasácích a jejich roli v roce 1968? Vzpomínám, že mi před pár lety Jiří Mádl o svém záměru vyprávěl, byl tím tématem úplně pohlcený. Koho budete hrát?
Takovýho klučinu, řadovýho zaměstnance Československého rozhlasu, který se stará o mladšího bratra. Je z pochopitelných důvodů bojácný, nakonec se ale zlomí. Chodím kvůli němu cvičit a plavat. On je totiž rekreační plavec a má tam scény v bazénu.
A dělá vlny? Chlapec dělá vlny na vlnách rozhlasu i v bazénu?
Vlastně jo. Akorát jsme už nějaké předtáčky dělali, ale to jsem ještě neměl tak natrénováno, teď už vypadám líp, ale část už je bohužel natočená.
Á, to je smůla!
Je!
Tak můžete se tam ještě někde trochu obnažit do půl těla, ne?
Jasně… „Hej, počkej mi s tou kamerou, musím si svlíknout tričko!“ Každopádně jsem si na cvičení zvykl. Trochu se bojím, že až budeme točit, bude to hodně intenzivní, že se do posilovny nedostanu, jsem zvědavý, co to s tím tělem zase udělá.
Chápu, to by zamrzelo. Ještě mi řekněte, když jsme byli u těch různých typů seriálů, do jaké míry se můžete kriticky třeba vyjadřovat o projektech, které vám nakonec moc nesednou?
Někdy je i ve smlouvě, že nesmím některé věci pouštět ven. Ale já se nechci nikomu zavděčovat a popírat tím svůj vlastní názor. Někdy se ale samozřejmě musím trochu cenzurovat. Většinou je ale asi lepší do toho nezabrušovat, než lhát. Jsme malej rybníček. Logicky člověk nedělá jen věci, které jsou nakonec pecka. Něco je skvělý, něco dobrý, něco slabý. Ale musíte se uživit, tak děláte i ústupky.
Děláte ještě divadlo?
Opustit divadlo, to by byla zrada! Vždyť jsem to studoval na činohře, na DAMU. Mám to hluboce zakořeněný v srdci, takže divadlo chci dělat dál. Do angažmá teď nemůžu, ale hrát chci. Teď byla premiéra v divadle Palace Ráno poté, konverzační komedie, dobře napsaná, pěkně zrežírovaná, takový odlehčení. A na Fidlovačce v Kouři jsem DJ Arnoštek, v NoDu hraju v pornografické pohádce Tři heteráni.
Byla nějaká role, která vám dala nejvíc zabrat v tom, že pro vás bylo nejobtížnější pochopit člověka, kterého hrajete?
To byl asi ten Vlastík v Arvédovi. Nebylo to moc textový a bylo hodně těžký si ho najít. Ne, že bych byl úplně ztracenej, ale nevěděl jsem vůbec, jak na to.
Film jsem viděla, mně Arvéd uhranul. Ale člověk si pořád říkal, kdo to ten Vlastík, do kterého si promítá svou dávnou lásku, vlastně je…
My jsme si o něm pár věcí řekli. Jaké má rodinné zázemí, že asi žije s maminkou, tátu nemá. Dělali jsme si takový pavučiny vztahů a pyramidy životní… Dalo mi to nějakou představu, kdo to je, ale jinak nic… Vůbec jsem nevěděl, jak na to, čeho se u něj chytit. Měli jsme spoustu předtáček a zkoušek, pořád jsem nevěděl. Seděl jsem a poslouchal ty špalky textu Michala Kerna… Pak jsme měli první natáčecí den, kdy jsme dělali úvodní scénu se Sašou Rašilovem, nějak jsem to zahrál. Pak jsem si to nechal pustit a viděl jsem tam, co funguje, co spíš ne, od toho jsem se odrazil. Řekl jsem si, že nemusím „ukazovat“, ale stačí za postavu myslet. Že budu jen koukat a nechám se tím trochu vést. Vlastík je nakonec pokus omyl.
Zprvu nemastná neslaná figura, ze které se nakonec stane…
Hajzlík! To jsme taky řešili. Jestli se nechal zlomit kvůli mámě nebo proč? Protože možná není úplně zlej… Je homosexuál, nebo ne? Nebo je čistý prospěchář? Bylo to pořád otevřený…
Vojtěch Vodochodský
Vojtěch Vodochodský jako Petr Sepeši ze seriálu Iveta
Jeho otcem je herec Ivan Vodochodský. Vyrůstal v Hradci Králové. Vystudoval jazykové gymnázium a poté herectví na pražské DAMU, poté přešel na volnou nohu a hostoval v několika pražských divadlech. Ztvárnil menší role v seriálech Ohnivý kuře, Případ Roubal nebo Ochránce. V roce 2022 vstoupil do širšího povědomí rolí Petra Sepešiho v minisérii Iveta. Vojtěch a Anna Fialová (představitelka titulní hrdinky, zpěvačky Ivety Bartošové) zpívali veškeré party sami.
Někdy se s herci a herečkami bavím o tom, jestli je „výhoda“, že si sami v životě prošli nějakým těžkým obdobím a z pocitů pak mohou čerpat emoce pro nějakou roli. Jak to máte vy?
Myslím, že jsem si ničím takovým neprošel, že bych měl nějakou hodně těžkou zkušenost a čerpal z ní. Ale snad si ty emoce umím přivodit. Když jsme točili poslední scénu Petra Sepešiho, když se loučí se svým manažerem a odjíždí… spustil se mi přirozeně pláč. On v tu chvíli netuší, že se vidí naposledy, že to je obrazně loučení navždycky. Vlily se mi slzy do očí, ani jsem si na nic nevzpomínal. Přišlo to samo, dojalo mě to.
Myslím, že možná ani není zdravý vracet se k osobním věcem a propojovat je s rolí, pokud to spolu opravdu úzce nesouvisí.
Já spíš jen občas pozoruju, co se děje s mým tělem v nějakých situacích, když něco prožívám. Jak funguje psychosomatika. Co se mnou dělá, když pláču? Když mám radost? Co to dělá s mým tělem. Stane se mi, že jsem z něčeho smutnej, tak se zastavím a sleduju, jak se hýbu, co to se mnou dělá, jak držím tělo, jakou mám energii. Tohle si můžu lehce zmapovat, zafixovat a pak to vytáhnout, bez toho, abych si musel vzpomenout přímo na to, proč jsem byl smutný.
Někdy pomůže si jen tak polozívnout, spustí to slzy. Technická berlička, ale proč ne. To je méně náročná cesta než se trýznit. A důležitý je dýchání. Dech dělá hodně, dá se to využít v kterékoliv emoci. Jen se sledovat. Obecně ale nejsem zastáncem obecného sebeprožívání v herectví. Emoce by měla vycházet z konkrétního motivu.
Hezký. Mimochodem, když je řeč o emocích. Zachytila jsem ve zprávách o Českých lvech, že jste zamilovaný. Poměrně čerstvě a hodně.
To jo!
Takže tyhle emoce teď studujete?
A rozdejchávám. Ale vážně. Jo, je to čerstvý, hezký, ještě jsem nezažil takhle hezkej začátek vztahu. Nikdy. Jak se někdy říká, že je dobrý najít si pro život nejen lásku, ale i „parťáka“, tak Marie je obojí. Jsme ve spojení a strašně si rozumíme.
Takže se občas zastavíte a pozorujete se, co to s váma dělá?
Asi bych měl. Kdybych hrál zamilovanou postavu, tak už vím, jak na to!
Takže už přemýšlíte i o budoucnosti?
Ano, a jsme v tomhle na stejné vlně.
Vaše slečna není herečka, že?
Momentálně nehraje, ale k herectví má blízko, k filmu celkově. Teď dělá modeling, skončila druhá na Miss Global. Bude reprezentovat Českou republiku na Miss Global ve Vietnamu.
Jak jste se potkali?
Věděli jsme o sobě přes naši sociální bublinu. Napsali jsme si a šli do kina. Víly z Inisherinu. Mimochodem úžasnej film.
Přeju hodně štěstí. A to vy snad i máte. Prý máte velké zkušenosti s hraním online pokeru…
Jednu dobu jsem hrál hodně. Že bych se tím živil, to by bylo silný slovo, ale hrál jsem dřív hodně intenzivně. Dodnes mě to baví, před týdnem jsem si zahrál turnaj. Ale poker není jen o štěstí. Je v tom hlavně matematika a počítání pravděpodobnosti, schopnost rychlé analýzy a taky nějaká psychologie.
Jednou jste prý vyhrál docela velkou částku.
Hned jak jsem začal, někdy v osmnácti. Vyhrál jsem tři sta tisíc, což teda bylo pro kluka, co chodí na brigádu do Cinestaru za pade na hodinu, hodně.
Co jste si koupil?
Něco jsem si nechal na další hraní, zbytek jsem utratil, ani nevím jak. Zval jsem kamarády a za půl roku jsem neměl nic. Pak jsem hrál i během DAMU na koleji. Dohromady jsem takhle vyhrál třeba milion.
A prohrál?
Byl jsem vždycky v plusu, měl jsem záznamy a dá se to i dohledat ve statistikách pod mým nickem.
Vím, že to není čistý hazard, ale i tahle hra může člověka pohltit a zavařit mu…
Myslíte gambling? Jistě, tam je tenká hranice. Ale neměl jsem nikdy problém se udržet za ní. Neprohrál jsem velký peníze, dělal jsem to vždycky s rozumem. Mě to baví. Člověk hraje proti člověku, ne proti počítači nebo proti automatu nebo kasinu. Lidi dělají chyby, počítáte si pravděpodobnost. Je v tom matika. I to štěstí samozřejmě.
Co jste v tom multikině tehdy dělal? U pokladny? Nebo pražil popcorn?
Spíš jsem ten popcorn zametal zpod sedaček a vyhazoval odpadky, co tam ty čuňata nechaly…
Vidíte, a teď do sebe ta „čuňata“ hází popcorn a dívají se na vás na plátně!
Přesně. Splnil se mi sen. V těch osmnácti jsem se už zajímal o herectví, i když na DAMU jsem se tehdy ještě nehlásil. A v tom multikině jsem si říkal, že třeba někdy budu na tom plátně. A jsem!
Zdroj: iGlanc.cz
