Naposledy jsem vás viděla ve filmu Slovo, který mě silně zasáhl. Premiéru v Lucerně moderoval Ondřej Sokol, který ve Slově taky hraje. Několikrát vtipkoval, že režisérka Beata Parkanová je vlastně tyranka. Vás taky trápila?
Myslím, že někdy šlo o ego. Já žádný přebujelý ego nemám, s Beatou jsme si hned rozuměli, ale ona ta mužská ega s gustem sundává, takže někteří nejmenovaní kolegové mohli narazit. Měl jsem pár natáčecích dní, ale intenzivních. Beata je schopná vás několikrát vrátit, když se jí něco nezdá, ale je to pak vidět na výsledku. Strašně rád bych s ní točil hned něco dalšího, protože jsem přesvědčený, že se s ní můžu hodně naučit. Ale film si člověk nevybírá…
Ta vaše figura je hodně nepříjemná, neváhá používat ultimáta, když láme staršího váženého advokáta ke vstupu do strany. Jaký to byl chlápek z vašeho pohledu?
Myslím, že věřil tomu, co dělá. Stačí se podívat kolem sebe, čemu jsou lidi ochotní uvěřit, i když to popírá fakta. On je svině, ale sám o sobě je přesvědčený, že koná vše pro dobro systému, kterému věří. On chce vypadat nebezpečně, být důraznej, ale vnímá to jako svou povinnost. Takoví bývají někdy vrátní. Zeptáte se: „Prosím vás, kde je tady učebna číslo 114?“ Ten člověk tu budovu zná jako svý boty, mohl by vám v jedné větě odpovědět, ale radši štěkně: „Támhle je cedule, copak to nevidíte?!“
Byl jste někdy postavený před nějaké zásadní dilema?
Rozhodně ne jako filmový Václav, ale v menší míře mnohokrát. Člověk třeba pořád řeší, jestli vzít práci, u níž třeba není přesvědčený o kvalitě, ale potřebuje peníze. Jen čekat na kvalitní film, to bych taky mohl umřít hlady… Dilemata řeším, ale nejde o vstup do strany. A nejde o život. Taky rozhoduju v podstatě jen o sobě, nemám děti. A jde o věci, kterými nezatěžuju své svědomí. Na druhou stranu, všichni vidí, v čem jsem kdy vystupoval a hrál, ale už nevidí, co všechno jsem odmítnul. Proto se snažím lidi nesoudit, protože vidíme jen to, co vidět je. Lidi mají ke svým rozhodnutím důvody, o kterých nemáme ani páru. Obecně jsem ale hlavně šťastnej, že žiju v zemi, kde můžu volit, koho chci, nikdo mě do ničeho netlačí.
A ty děti byste měl rád?
Moc rád, po dětech toužím. V jednu chvíli jsem měl pocit, že bych se měl oženit, abych dokázal v životě něco změnit. Ale kamarádi mi řekli, že to je blbost, ať nic takového nedělám, jestli si myslím, že se tím něco spraví. Tak uvidíme, s čím ta změna přijde. Třeba s dětmi.
Určitě to člověku život promění, ale nikdy jsem nepřemýšlela o tom mít děti, abych v životě něco změnila.
Taky mi došlo, že to není dobrej důvod. Děti chci prostě proto, že chci být táta. A jsem přesvědčený, že mě bude bavit být táta. Takhle jednoduchý to je. A vím, že to bude i těžký. Ale těším se na to.
Co jste potřeboval změnit? Povedlo se vám to i bez ženění a bez dětí?
Myslím, že z velké části jo. Bylo to takový zvláštní období, měl jsem pocit, že se potřebuju zklidnit. A už jsem se stabilizoval, měním svůj život přirozeně… To ale neznamená, že nejspíš nezůstanu tím, kým jsem. Třeba do hospůdky za klukama asi jen tak chodit nepřestanu.
Měl jste období, kdy jste byl v té hospodě až moc?
Jsou to spíš vlny – někdy víc, někdy míň. Ale jo, přiznám se. Mám hrozně rád společnost. Však to mám i po kom mít, že? Nepotřebuju se s tím tajit, když bylo volno, šel jsem pařit, asi víc, než je zdrávo. A já teď nejsem zhroucenej, že by to všechno bylo špatně! Jen jsem si řekl, že se budu víc soustředit na sebe, že zkusím řešit svoje tělo. Uzdravit ho. Miluju posilovnu. Oprostím se tam od všeho ostatního. Pořád se učím nějaké texty, pořád se musím soustředit na to, co říkám a co dělám, v posilovně si čistím hlavu. Mám ve sluchátkách muziku, uzavřu se do své bubliny. Není tam žádný prostor pro improvizaci, má to jasný řád. Je to zklidnění uprostřed někdy opravdu zběsilýho tempa.
Něco jako meditace?
Svým způsobem. Relax pro mozek a záhul pro tělo. Covid mi dal zabrat asi jako mnoha jiným lidem, když jsme dali nohy nahoru a na všechno se tak nějak vykašlali, většina mých kamarádů přibrala a já k tomu měl už taky sklony. Když člověk začne popíjet doma pivka, je zle! Za covidu jsem pozval kamaráda Honzu Nedbala, ať přijde ke mně a že si dáme pivo. A on mi řekl: Ne, hlavně už žádný covidový pivo na gauči.
Vladimír Polívka
Ze hry Richard III.
Narodil se 5. 7. 1989 v Ženevě. Závodně se věnoval snowboardingu, zajímala ho výtvarná tvorba, studoval v Kanadě angličtinu, po návratu se rozhodl pro studium herectví na Katedře alternativního a loutkového divadla DAMU. V roce 2015 nastoupil do angažmá v Klicperově divadle v Hradci Králové, hraje v divadelní skupině 11:55, hostuje v Národním divadle, divadle Komediograf a Divadle Bolka Polívky. Od roku 2018 je členem hereckého souboru Dejvického divadla. Z jeho filmové a televizní tvorby jmenujme alespoň filmy Místa, Poupata, Svlíkání, Zločin v Polné, Monstrum, Ženy v běhu nebo seriály Bohéma a První republika. Za roli Lenského v Evženu Oněginovi byl nominován na Cenu Thálie.
Diváci vás také mohou vidět s Hynkem Čermákem v inscenaci Milión v Divadle Bez zábradlí. O tom, jak červotoč sežral jeviště a principál soukromého divadla shání peníze na nové… Trošku vás podezřívám, že jste si prostě s Hynkem chtěli udělat něco „svého“?
Máte pravdu, primárně to tak bylo. Nám to spolu pěkně hraje, slyšíme na sebe, chtěli jsme si zahrát spolu. Ta hra je zábavná, zároveň pojmenovává hodně věcí kolem současného divadla, trošku si tam můžeme zanadávat. Je to lehký, svižný… hodinu a čtvrt. Užíváme si to my dva a lidi to taky baví. Moc rádi bychom s tím vyjeli do regionů, po republice, trochu to decentralizovali. Mimo Prahu lidi taky mají rádi divadlo, ale je jim vzácnější, taky je vidět, jak vstřícně reagujou. Je dobrý vyjet za hranice Prahy… nebo Brna.
Jinak stále kotvíte v Dejvickém divadle?
A pořád to vnímám jako výzvu, určitou metu. A je to hezký. Lidi jsou si tam blízko i lidsky, osobní život proniká do divadelního. Už jsem tam osm let, ale pořád si živě vybavuju, jak mě dostal jejich vzájemný cynismus. Na to jsem nebyl připravený. Pak mi někdo řekl: „Dneska jsi to hrál z prdele, Polívka.“ Poprvé mě to zaskočilo, ale brzo mi došlo, že to nemusela být pravda, že jsou tam k sobě lidi nemilosrdně ironičtí, ale je to humor. Naopak, když někdo něco pokazí nebo mu něco nejde, konstruktivně to s váma probírají, umějí pomoct, poradit. Zásadní bylo, když mi řekli: „Ber vážně, co hrajem, ale ne sebe.“ Snažím se toho držet.
Dotýká se vás kritika?
Jo. Někdy bych nejradši napsal kritiku na kritiky, přijde mi, že je to často spíš osobní, že se někomu nelíbíte, tak o vás blbě píše. Ale bojuju s tím. Když bude u stolu patnáct lidí a jedinej si o mně bude myslet, že jsem blb, budu z toho špatnej. Trochu závidím lidem, kteří to mají nastavené tak, že i když si o nich u toho stolu čtrnáct lidí myslí, že jsou blbové, bude jim to jedno. Mě kritika ovlivňuje, přemýšlím nad tím, ale někdy asi až moc i nad něčím, čím bych se zabývat ani neměl. Nedávno mě jedna holka na Instagramu kritizovala, že pořád odpovídám to samé…
Jak to myslela?
Když na internetu zadáte moje jméno, co se dočtete? Čí jsem syn, že jsem závodil na snowboardu… Lidi se pořád ptají na to samý, mě to nebaví, tak odpovídám stejně.
Chápu. Mě by vlastně hlavně zajímalo, jestli to, že jste nabyl svého vlastního hereckého sebevědomí a setřásl ze sebe nános slavných rodičů, byl nějaký zlomový okamžik, nebo postupná evoluce.
Myslím, že neexistuje žádný zásadní zlom. Postupně. První děkovačka v Národním divadle. První role v Dejvickém divadle. Nominace na Thálii v Klicperově divadle. Jedno po druhým, pokaždé o kus… Člověk má ze sebe zase o kousek víc dobrý pocit. Ale trvalo to dlouho. Vydřel jsem si to, vydupal, poctivě jsem tím vším prošel.
Já vím, že ty otázky nemáte rád, chtěla jsem se tomu vyhnout, ale když jsem se na náš rozhovor připravovala, stejně mi pořád naskakovalo „Vladimírek“, protože jsem dospívala v době, kdy o vás tak vaši rodiče mluvili…
Rozumím. Ale mě už spíš otravuje opakování toho tématu. Všechny ty otázky pořád dokola vlastně vytvořily další dimenzi mýmu dětství… Nekomunikuju s bulvárem, nedávám jim vůbec nic. A jestli budu mít dítě, a doufám, že jo, tak mu tohle nikdy neudělám. I když budu sebepyšnější táta, z vlastní zkušenosti se budu spíš pokoušet toho člověka chránit. Od určitý chvíle to pro dítě může být prostě na obtíž. Na druhou stranu myslím, že tu zatáčku vlastně vybírám celkem dobře. Je mi třiatřicet, jsem dospělej chlap. Mám svoje neurózy, jako skoro každej, ale dobrý. Je to dobrý. Všechno, co mě štvalo a štve, je taky mojí součástí a k něčemu to bylo.
A to, že až v posledních letech jste s tátou ve stejném filmu, je taky asi důkaz té emancipace, ne? Až když jste sám za sebe, můžete hrát ve filmu, kde hraje i Bolek Polívka?
Mám to takhle nastavený. Jsou lidi, kteří mají slavný jména a točí se svýma slavnýma rodičema, vůbec je nesoudím, ale já to mám jinak. Šel jsem poctivě tou cestou. DAMU, studium v zahraničí, angažmá. Krok za krokem. Kolikrát mi řekli, že bych mohl roztočit něco s tátou, ale dlouho jsem to odmítal. Teď už ne.
V zákoutích vaší široké rodiny mě zaujal francouzský děda, renesanční bytost…
Už bohužel nežije. Ale on byl opravdu neuvěřitelný. Umělecký kovář, rybář, sochař, koňák, choval dvě pumy, měl ochočeného krkavce… a to ho vůbec neromantizuju, on takový byl. Vůbec ta moje francouzská rodina žije úplně jiný život. Bratranci a sestřenice mě zvou: „Přijeď za náma, budeme se plavit na jachtě po moři, bude to krásný!“ A já: „Hm, ve středu hraju v Dejvicích, čtvrtek pátek a o víkendu točím, v sobotu hraju v Bez zábradlí…“ Někdy tak zatoužím být víc pánem svého času. Mě to hraní k smrti baví, ale vím, že o spoustu věcí přicházím, že svět je větší než český divadlo.
A francouzské divadlo jste si nezkusil?
Měl jsem nějaké ambice, ale jak jsem nastoupil na DAMU, všechno už jelo nějak samospádem. Klicperák, Dejvice… pořád jsem objevoval nové světy i tady v Česku. Nikdy jsem ani nechtěl ven. Se snowboardem jsem musel, ale ne proto, že bych odsud utíkal. Jo, mohl bych se sbalit, vzít psa, možná přítelkyni, kdyby chtěla, a odjet. Francouzštinu mám plynulou, ale tak rok bych si stejně musel budovat správnej akcent, ale nemám puzení. Mám to tu moc rád, žije se mi tu hezky. Praha je krásný město a vlastně příjemná vesnice mezi jinými metropolemi. Neřešíme tak bolavý problémy jako ve Francii, kde je mocná ultrapravice.
Ale ty tendence tady sílí…
Ano, je to nebezpečný, vnímám to, vadí mi to. Vím, že jsou lidi naštvaní. Vím, proč jsou naštvaní ve Francii, vím, proč jsou naštvaní tady. Přemýšlím nad tím, ale je to komplikovaný a já mám možná moc malej mozek na to, abych to pobral. Bohužel to byl zrovna Mussolini, kdo řekl, že „lidi jsou unavení svobodou“. A je to pravda. Hrozná pravda. Dlouhodobě cítím, že se něco děje.
Vím, že rád píšete. Nemáte potřebu psát a vyjádřit se?
Chtěl bych psát. Už jsem měl i schůzku s člověkem z Albatrosu. Mám plnej šuplík poznámek a krátkých fejetonů, leccos by se dalo rozepsat a poskládat. Uvidíme, jak mi to půjde a jestli o to bude někdo stát. Jsem opatrný ve věcech, které neumím nebo které se učím. Svoje případné talenty si dlouho pěstuju, než s nimi jdu ven. Říkali mi třeba, proč nezpívám, když zpívám tak hezky. Jenže já vím, jak zpívá Vojta Dyk! Pokud něco dělám, musí to mít nějakou větší kvalitu, abych s tím šel ven.
Ale těch přidružených talentů je dost. Hrajete na basu, děláte plastiky, píšete fejetony…
Mám teď asi víc práce než cílů. Koncentrace se nedostává. Něco jsem si ale našetřil. A až na Primě dotočím seriál Dobré zprávy, naordinuju si volno, abych si mohl ty vydělaný peníze i užít. A abych se mohl věnovat těm dalším věcem. Nejsem nešikovnej, bylo by škoda basu nebo sochařinu nerozvíjet, bylo by i skvělý osahávat si nové věci, ale na druhou stranu mi bude po nějakou dobu i stačit rozvíjet ty stávající. Hlavně nezakrnět.
ZDROJ: časopis Glanc