Veronika Arichteva: Máme Vilu Veroniku a hypotéku do konce života. Na Marbellu ani Bali to už nevidím

Herečka Veronika Arichteva poskytla Glancu rozsáhlý rozhovor. V této části se rozpovídala o herectví, manželství a budování rodinného hnízdečka. Jak se právě má a jak se mezi ní a jejím manželem rozhořela láska?

Váš manžel je režisér. Potkali jste se u seriálu Vyprávěj. Jak se změnil váš přístup, když se z kolegů stali partneři?

Když jsme spolu začínali při natáčení Vyprávěj randit, bývala jsem před kamerou hrozně nervózní. Nesla jsem tác s hrníčky, které o sebe tak mlátily, že to muselo být jasné celému štábu. Doma ale rádi na naše začátky vzpomínáme. Jako režiséra si Bisiho moc vážím a věřím mu, ale při práci na place se nám logicky do vztahu režisér-herec připlétá i to, že jsme manželé. Chováme se k sobě otevřeněji a příměji.

Necháváte si tedy od muže poradit?

Určitě. Dost často se ptám na jeho názor, jestli si třeba text vykládám správně a podobně. Ale nebavíme se jen o natáčení, ale řešíme spolu i spolupráce na instagramu nebo věci kolem kolekce 3v1. Někdy si nechám poradit ráda, jindy vůbec nechci, aby mi do toho mluvil, protože už to mám vymyšlené a špatně snáším změny. (úsměv)

Když hrajete svoji roli, proměníte se do ní i v soukromí, nebo to umíte vypustit?

Jsem velmi často obsazovaná do typově stejných rolí, jako jsem já sama, takže jsem nikdy nezažila ono „vystupování“ z role, když odjíždím z placu. Takovou roli bych si někdy chtěla zahrát.

Máte ve své profesi nějaký sen? Třeba se posadit na režisérské křeslo?

To by mě bavilo, ale bohužel tomu nerozumím. Práce režiséra není pouze o tom vést herce, ale řídit celý štáb. Musíte vědět, co chcete natáčením říct. Právě proto mě moc nebaví některé naše komerční seriály. Ale u Kukaček, které točil můj muž, jsem se chytila od první minuty. Hodně snů už jsem si splnila. Komediální nebo divadelní role, Shakespearovské slavnosti, StarDance, hlavní role v seriálech. Nemůžu si stěžovat. I proto jsme ostatně Luku měli až déle po svatbě.

Na sítích jsme sledovali rekonstrukci vašeho domu. Co vás na přestavbě nejvíce překvapilo?

Asi to, jak to bylo rychlé, i když je to tak velký dům. A finance, ale to asi také souvisí s velikostí domu a tím, že jako klasická ženská potřebuji všechno hned. Byly okamžiky, kdy jsme si říkali, že jsme si vzali příliš velké sousto, ale vzájemně jsme se podporovali, abychom nepropadali strachu. Jsem šťastná, že se dokázaly zachovat některé původní věci jako vstupní dveře, kamenný portál, kamenné schody nebo třešeň. Co nešlo, u toho se dělaly repliky. Náš dům je opravdu splněný sen a doufám, že to nevyzní špatně, když řeknu, že se sakra povedl.

Ještě vám něco ke kompletnímu hnízdečku chybí?

Zahrada, ale už tolik nespěcháme. V lednu jsem si představovala, že v srpnu už budu sedět v altánku a koukat, jak mi Luka míčem ničí vypěstovanou úrodu, ale teď vím, že všechno má svůj čas. Zahrada jednou bude. A krásná! Zarostlá. Snad podobná, jak byla, když jsme ten dům objevili.

Spousta osobností si kupuje nemovitosti v zahraničí. Chtěla byste i vy?

Kdo by nechtěl? Ale máme Vilu Veroniku a hypotéku do konce života. Na Marbellu ani Bali to už nevidím.

Zabýváte se mnoha aktivitami. Je ještě něco, co byste chtěla dělat? Třeba charitativní projekt?

Další dítě? (úsměv) Když mluvíte o charitě, ráda bych ale zmínila Dům Ronalda McDonalda, jehož jsem hrdou patronkou. Jsem vděčná, že tento projekt už funguje pár let i v České republice a pomáhá mnoha rodinám vážně nemocných dětí. Tým kolem Domu je plný skvělých lidí a já obdivuji, že to dokázali vybudovat.

Je to pro vás důležité téma?

Ano, když máte nemocné dítě, lékařská pomoc je podstatná, ale přítomnost rodiny po dobu léčby je pro úspěšné uzdravení stejně důležitá. Snad se nám co nejdříve povedou vybrat finance na druhý dům, který by měl být na Moravě.

Léto bylo plné festivalů a různých akcí. Je to pro vás spíše práce, nebo si užíváte i jako návštěvník?

Nejdříve práce, pak zábava. Tak to mám se vším. Na filmový festival jezdím ráda jak kvůli filmům, tak i přátelům, na které během roku není tolik času. Ale přiznám se, že když mám volno, tak jsem stejně nejradši doma.

Umíte vypnout?

Vypínat moc neumím. Manžel mi vyčítá, že skoro pořád pracuji, a má pravdu. Souvisí to s instagramem, kdy spoustu věcí vyřizuji z domova a věnuji se jim nejvíce večer, když Luka i Bisi usnou. V deset si sednu k počítači, nikdo nevolá ani nepíše a já se mohu soustředit na texty, merch, spolupráce a e-maily, aniž by mě někdo rušil. Do dvou mám vystaráno.

Chtěla byste to změnit?

Snažím se chodit dříve spát, ale jsem sova a rána jsou pro mě za trest.

U čeho načerpáte nejvíce energie?

Čerpám ji z těch momentů, které pro mě byly před narozením Luky samozřejmé. Zajít si do kina, na dobrou večeři, strávit den s kamarády, být v přírodě nebo v baru.