V roce 2021 jsi byla patronkou výzvy Suchej únor. Držela jsi ho taky?

Vlastně ne. Jsem totiž úplný abstinent. Co jsou děti na světě, nikdy jsem se neopila a před zhruba dvěma lety jsem si řekla, že už nebudu pít vůbec. Tou dobou jsem si stejně občas dala skleničku jen proto, aby ostatní neměli pocit, že se nad ně nějak povyšuju. Pak mi došlo, že postoj úplné abstinence neboli „straight edge“ může být pro spoustu lidí inspirující.

Zdroj: Youtube

Dostáváš na téma své abstinence hodně šťouravých dotazů?

Ani ne. Mám hodně straight edge kamarádů a ti berou střízlivost jako samozřejmost. Pořád se pohybuju v subkulturách a tam jsou lidi tolerantní.

Odmítavý přístup k alkoholu jsi měla vždy? Protože k uměleckému světu alkohol a drogy podle hojně rozšířeného názoru patří.

Jsem příkladem toho, že když dítě dostane dobrý základ, může se dostat do jakéhokoli prostředí a své zásady si uchová. Naši mě v tomhle vychovali dobře. Ochránilo mě i to, že jsem si jako docela chytré a nadané dítě uvědomovala, že drogy jsou špatné. A v neposlední řadě – vždy jsem měla tak bohatou fantazii a vnitřní život, že jsem žádné omamné látky nepotřebovala.

Přesto spousta lidí stále považuje alkohol a drogy za zdroj inspirace.

Myslím, že to je spíš přežívající mýtus romantického pojetí umělce z 19. století. Představa osamělého génia, který za tvoření musel zaplatit šťastným životem.

Tobě inspirace vždycky fungovala i bez pomoci zvenčí?

Jasně, já jsem tvořivá od malička, vymýšlím příběhy, kreslím si… V žádném životním období nehrály drogy v mém umění roli. Cítím i jistou zodpovědnost k rodičům a společnosti za to, co jsem dostala. Zodpovědnost vůči svému daru. Bylo by mi hrozně hloupé netvořit střízlivá.

Je takových umělců hodně?

Podle mě většina. Navzdory tomu, jak je společnost vnímá, jsou skoro všichni umělci, které znám, tvrdě pracující, zapálení lidi. Žádní šílenci ani bohémové.

Ty jsi také striktní veganka. Dospěla jsi k tomu podobně jako u pití?

Maso nejím mnohem déle. Už na základce jsem měla problém jíst zvíře. Nikdy jsem si nedokázala oddělit masný produkt a živého tvora, ze kterého vznikl. V té době to samozřejmě nebylo veganství, rodiče nám maso dávali, ale atraktivní pro mě nikdy nebylo. Kuře mi třeba hrozně připomínala kočku nebo psa, vždyť ty nohy jsou podobné. Dokázala jsem sníst maso, když bylo zpracované a neviděla jsem původní tvar a strukturu. A pak jsem se začala pohybovat v subkulturách, kde bylo veganství norma a řešilo se hlavně z hlediska práv zvířat.

Co na to říká tvůj muž a děti?

Můj muž je taky vegan a děti krmíme vegansky od malička. Celá rodina jsme součástí výzkumu na téma veganských rodin, který provádí pražská nemocnice na Vinohradech. Pravidelně nás kontrolují a dozvím se, jestli děti mají všechny živiny, které by měly mít.

A mají?

No mají! Dcerka teď měla na spodní hranici železo, takže jí ho musíme doplňovat, ale její brácha je úplně v pohodě. Nejhorší výsledky jsem kupodivu měla já a týkaly se příliš velkého množství sacharidů.

Kritika rodičů, kteří své děti živí veganskou stravou, je u nás oblíbená. Jsi díky výzkumu klidnější, že jako rodič neděláš chybu?

Rozhodně. Už od chvíle prvních příkrmů jsme stravování dětí dost řešili. Věnovali jsme tématu velkou péči a pozornost. Myslím, že oproti stravování běžné české rodiny jsme na tom spíš líp.

Toy Box

Začínala jako novinářka, ale srdce ji vždycky táhlo ke kreslení. Dnes patří komiksová autorka, ilustrátorka a účastnice streetartových projektů k nejvýraznějším postavám české umělecké scény. Napsala a nakreslila tři knihy – Moje kniha Vinnetou, Tma a Komiksová učebnice komiksu –, otevřeně hovořila o sexuálním zneužívání v dětství a zásadně v médiích neukazuje svou tvář. S manželem vychovává šestiletá dvojčata, další dvě děti mají ve střídavé péči.

Co budeš dělat, když děti jednou veganství pověsí na hřebík?

Pokud budou chtít jíst maso, je to jejich věc. Starší děti, které máme ve střídavé péči, u své mámy maso jedí a u nás ne. Veganství není náboženství. Pokud jsme venku a není na výběr, klidně dětem koupím neveganský dort. Babička jim taky občas dá běžné pečivo nebo je vezme na zmrzku. Tohle neřeším, důležitější jsou pro mě naše vzájemné vztahy. Spíš se dlouhodobě snažím udržet nastavení – u sebe i v rodině – že všechny živé bytosti si zaslouží respekt.

Sociální témata se často objevují i v tvé práci. Soustředíš se na ně záměrně?

Část mojí tvorby je společensky angažovaná, ale to je tím, že mě tyhle věci zajímají. Klienti si všimli mojí citlivosti k těmto otázkám, takže se nebojí obrátit se na mě se zadáním, které má sociální podtext nebo tenhle druh citlivosti vyžaduje. Ale mám i spoustu jiných zakázek, obrázky do časopisů, do novin, produktové ilustrace… Rozptyl je široký.

Děláš i komiksy, streetart, obrazy… Jaký typ práce je tvoje srdcovka?

Jednu věc bych si vybrat nedokázala. Moje tvorba není o konkrétní technice nebo médiu, ale spíš o přístupu k životu.

Věnuješ se i digitální tvorbě?

Jasně. Než jsi přišla, zrovna jsem posílala digitální draft obálky pro velké nakladatelství.

Takže nejsi staromilec, co by se upínal k papíru.

Většinou postupuju tak, že udělám náčrt tužkou na papír, potom ho naskenuju a dál upravuju digitálně. Ale bez počítače to dneska ani nejde. Ilustrátor musí s technologiemi držet krok, protože i když tvoří analogově, nakonec se stejně všechno převádí do digitálu. Bez toho by se neuživil.

K tomu mě napadá další mýtus o umělcích, či spíše o umění. Když se člověk věnuje něčemu, co miluje, není mu za to potřeba platit. Jak těžké pro tebe bylo dostat se do situace, kdy tě umění slušně živí?

Bylo to těžké. O tvorbě se nedá říct, že je to úplně zábava, ani že je to úplně práce. Je to něco mezi tím. Je krásné, když ti vyjde kniha, povede se obraz a tak. Ale na druhé straně o sobě často pochybuješ. Trvalo mi dost dlouho, než jsem se naučila s pochybnostmi žít a už jsem si nepřipadala hrozná.

Jak ses naučila odhadnout, kolik si říct za práci peněz?

Ve finančním managementu jsem bývala opravdu špatná. Když jsem si pak pořídila velkou rodinu a tahle slabina mi začala vadit, udělala jsem, co v takovém případě dělám vždycky – najala jsem si profesionály, aby mě to naučili. Dlouho jsem spolupracovala s Dominikou Špačkovou, která pomáhá ženám, které se rozhodly podnikat. Hrozně mi pomohla podívat se na to, co dělám, z hlediska financí. I teď vím, že kdybych narazila na problém s cenotvorbou, znovu si zaplatím kurz a něco vymyslíme.

V čem je hlavní potíž ve vztahu mezi uměním a penězi?

Kdysi jsme byli malé děti, chodili za rodiči, nosili jim obrázky a pokaždé si vyslechli: moc hezký, Toníku, namaluj mi další. Spousta umělců si to s sebou nese i do vztahu klient-ilustrátor. Takže zatímco instalatéra by nikdy nenapadlo, že by se spokojil s pochvalou, ilustrátoři to dělají a o peníze si neřeknou.

Nejde o to, že hodnotu umění je těžké vyčíslit?

Reálně vyčíslitelná hodnota umění ale existuje! Třeba namaluju obraz do místnosti, která je ponurá a nikdo ji proto nechce používat. Najednou tam lidi začnou chodit rádi a tím jsem reálně vylepšila hodnotu. Když udělám hezkou obálku na knížku, líp se prodává. Takže je fér vnímat umění jako hodnotu, která musí být adekvátním způsobem zaplacená.

Stává se ti, že jsi s prací, kterou odevzdáváš, fakt spokojená? Nebo spíš míváš pocit, že to mohlo být lepší?

Obecně jsem spíš optimista a považuji za uspokojivé, když je výsledek „docela v pohodě“. Nesnažím se o dokonalost. Je to podobné jako v thajském boxu. Většina začátečníků se snaží dát co největší úder a tím soupeře porazit. Ale záleží spíš na tom, kolik úderů za sebou jsi schopná dát a jak jsi chytrá při obraně. A stejně je to v umění. Neusiluju o jeden obří masterpiece, kterým změním běh světa, spíš se snažím konzistentně pracovat. Nejsem baletka, která musí vyběhnout na jeviště a tam ukázat to nejlepší na jediný pokus.

Za ta léta si taky nejspíš víc věříš, ne?

Už tuhle práci dělám fakt dlouho a třeba v ilustraci do časopisu jsem musela zpracovat dost obtížná témata – fekální transplantaci, menstruaci decentně, Václava Klause juniora, aby mu to slušelo, a podobně. Takže v tomhle už mám určité sebevědomí.

Další mýtus zobrazuje umělce jako samotáře, který se ve své podkrovní garsonce utápí v depresích. To s tvojí obrovskou rodinou asi nejde…

Chtěla bych lidem ukázat obrázek umělce, který žije uprostřed rodiny a komunity a má spokojený život. Pro spoustu lidí je to pořád revoluční myšlenka.

Protože historie umění je depresivních typů plná.

Ano, typický umělec umře mladý a ničí nejen sebe, ale i lidi okolo… Mně se to nelíbí. Talent je dar a člověk se k němu musí odpovědně postavit. Dětem často povídám o svojí práci – nejen o tvoření, ale i o tom, že chodím na schůzky, kde musím být včas, dobře vypadat a být milá, vycházet lidem vstříc

Když tě člověk sleduje na sociálních sítích, vidí tam nejen práci a rodinu, ale i spoustu dalších aktivit – šití dětských oblečků, výrobu hraček, veganské vaření… Jak dokážeš tolik věcí stihnout?

Mě to všechno hrozně baví. Vždycky jsem chtěla velkou rodinu a vždycky jsem chtěla dělat svoji práci. Každý den stojím v němém úžasu nad tím, že se mi to podařilo. Nadšení mi pomáhá, samozřejmě by to ale nefungovalo, kdybych nebyla perfektně zorganizovaná. Mám každý den naplánovaný na bloky a s mužem se důkladně domlouváme, jak si práci rozdělíme.

Podle jakého klíče to děláte?

Hodně mě naučila knížka Fair play, která teď vyšla v češtině pod nějakým zběsilým názvem… Supermatky nemusí být šílené. Je o férovém rozdělení domácích prací, zejména těch neviditelných, které mají sklony padat na ženy. Všechny práce, které se doma dělají, se napíšou na kartičky a ty si pak partneři nebo i další členové domácnosti rozdělí. Samozřejmě si i pomůžeme, ale kompetence jsou dané.

Zbyde ti nějaký čas i na sebe?

Jasně, i odpočinek mám naplánovaný. Třeba každý den chodím na hodinu ven se psy. Když jsem moc unavená, kdykoli přes den si můžu jít na dvacet minut zdřímnout. To je obrovský požehnání. Každej den mám ráno hodinu pro sebe, kdy cvičím a medituju. Opravdu si nepřipadám jako udřená matka a nechci tak působit ani kvůli dětem. Nechci, aby na sebe pak měly přehnané nároky, takže se snažím o nějakou přiměřenost.

Jak velkou změnu pro tebe znamenalo mateřství? Děti se ti narodily rovnou dvě najednou.

Byly najednou dokonce čtyři. Seznámila jsem se s mužem, který už měl dvě děti ve střídavé péči, a během jednoho roku jsme si pořídili dvojčata. Takže to šlo rovnou z nuly na čtyři.

Životní styl se ti musel změnit o sto osmdesát stupňů.

Já se snažím všechno vidět z pozitivní stránky. Jasně že děti jsou hrozný zásah pro tvoji svobodu, ale převážila radost, že jsou na světě. Navíc jsem byla už předtím zvyklá fungovat ve stavu zodpovědnosti. Vždycky jsem měla hodně psů a o ty jsem se taky musela starat, každý měl svoje potřeby… Takže jsem se vždycky starala o hodně bytostí, tohle zas takový šok nebyl.

V rozhovorech s tebou se často zmiňuje pozitivní životní styl. O co jde?

Snažím se mít pozitivní přístup k věcem, není to žádná filozofie. A příčinou byly hlavně děti. Když máš děti, musíš si uvědomit, že přijímají vzorce tvého chování. Pokud nechceš, aby z nich byly depresivní trosky, nesmíš být taková ani ty. Pokud chceš mít pozitivní veselé děti, co se radují ze života, musíš být pozitivní, veselá a radovat se ze života. Uvědomuju si, že celý můj život je ohromné privilegium – že žiju v tomhle krásném bytě v tomhle krásném městě, máme čtyři zdravé děti. Každý den žiju v úžasu nad tím, jak moc šťastná jsem. Chci si uvědomovat, co všechno mám, radovat se z obyčejných věcí. A v tom je i role nás umělců – ukazovat, že krása je v každodennosti všude kolem.

Jako jedna z mála umělkyň u nás jsi nikdy nezveřejnila své jméno ani podobu. Masky a přezdívka k tobě dnes neodmyslitelně patří. Kdy ses takhle rozhodla?

Už je to dávno. Tehdy jsem měla pocit, že vstupem do umělecké tvorby začíná nová etapa mého života a že bych tomu měla přizpůsobit i svou veřejnou prezentaci. Vzhledem k tomu, že jsem se věnovala streetartu a ty věci nebyly vždycky úplně legální, přišlo mi přirozené se neukazovat.

Máš za sebou obrovský kus práce v profesní i osobní rovině. Jsi na sebe hrdá?

To asi ani nejsem. Hrdost není pocit, se kterým bych se setkávala. Cítím spíš radost. Navíc neustále vnímám křehkost okamžiku. Že mám něco dneska, neznamená, že to budu mít i zítra. Vděčnost a radost, to jsou pocity, které u mě převládají.

Zdroj: časopis Glanc