Terko, co vás čeká za nový pořad na Nově?
Jmenuje se to Ztracená rodina. Pracujeme na něm už od října minulého roku, ale ještě nemáme hotovo. Ale nicméně na tiskové konferenci již padlo, že půjdeme do vysílání, za což jsem moc ráda a velmi bych si přála, aby tomu lidi dali šanci. Protože Ztracená rodina není obvyklý formát, je trošku pomalejší než typický komerční formáty. Sledujeme dvě linky: dějové a dvě vyprávění někoho, kdo hledá, někoho, kdo byl nalezen. Představujeme je divákům a posléze ty dva lidi spojíme dohromady.
V ten okamžik se mění atmosféra na place, kdy není žádný režisér, moderátor, jen tichý kameraman, který zaznamenává setkání lidí, kteří se třeba neviděli 55 let. Nebo setkání syna s matkou, kterou hledal celý život, a domníval se, že ho nikdy neměla ráda. A po třiceti letech se dozvídá, že mu jen byla podána špatná informace. Má šanci vyhodnotit spousty věcí ve vztahu k ženám. To jsou tak silný, obyčejný, syrový věci, kdy mockrát bývá i ticho a já si vážím, že televize Nova dala prostor tichu. Že nemusí být vše podpořené hudbou, efekty, ale že budeme někdy i mlčet.
Je někdo, koho byste vy sama chtěla najít?
Znám, kam směřují rodinné vazby, nebo mám přehled o lidech, o kterých bych chtěla mít informace. Ale zároveň využiji tu otázku k tomu, že si umím představit, co pro člověka může být nesmírně náročné a může mít pochyby obrátit se na televizi, aby mu někoho našli. Protože netuší, jak budeme zacházet s jeho příběhem, jak budeme zacházet s věcmi, které se dozvíme. Některé díly už máme hotové a byla bych ráda, kdyby to v lidech vyvolalo pocit, že nám mohou důvěřovat, protože o to jsme se snažili.
Vy máte takzvaně také "ztraceného" syna, který odjel na zkušenou do ciziny. Jak často ho navštěvujete?
Přiznám se, že jsem tam ještě nebyla, ale voláme si. Voláme si méně a méně, což je krásná zpráva, že už nepotřebuje žádnou asistenci. A já jsem moc ráda, že to takhle je. Pro mě je znamení, když nevolá, že je všechno v pořádku. Nepotřebuji utěšit, podpořit, nakopnout či nadopovat.
Je to pro vás snažší v tom, že máte doma ještě dceru?
To nevím. Ale myslím si, že jsem nastavená na to nedusit láskou. Je fajn, když se děti pro něco rozhodnou. Samozřejmě, že se mi stýská, ale nebudu ho tím dusit.
Chápu to, ale pro mnoho matek je těžké to dítě prostě pustit.
Pusťte ho, pusťte ho.
Zdroj: iGlanc.cz
