Do kin vstupuje film Bratři, kde hrajete maminku bratří Mašínů. Na tu společnost spíše zapomněla, jak jste se cítila v její kůži?
To mi vůbec nevadí, jsem zvyklá, že jsem v pozadí. Ta maminka je taková klidná, tichá síla. To tak bylo. Je pravda, že se o ní málo ví. Hodně to pak vysvětluje pozadí celé rodiny. Co je to vlastně za rodinu, co dostali za odkaz, jaký byl ten jejich tatínek. Což mi přišlo skvělé a bavilo mě hrát takovouto postavu. Vždy je složité hrát člověka, který žil, který odešel z tohoto světa ne moc hezky. Víte, že děti té maminky ještě žijí a mohou se na to podívat. Oni od svých osmnácti let tu maminku neviděli.
Jak jste vy sama prožívala roli mámy, která byla odříznutá od svých dětí?
Samozřejmě je to šílená představa. I ten jejich příběh. Narodili se na krásném místě, maminka hrála na piano, byli to ušlechtilí lidé. A pak nakonec skončí na šílené periferii za strašných podmínek. Maminka umírá tak, jak umírá. Celé je to neskutečné a člověk si tím uvědomí, jak se máme dobře. Aspoň zatím, ale máme se dobře. Tohle opravdu zažít nechcete. Všichni máme v rodinách nějaká dramata, myslím naše předky. Doufáte, že se jednou poučíme a nemusí se to pořád opakovat.
Mluvila jste o tomto filmu i se svými dětmi?
To je jedna zvláštní věc. Doma jsme nikdy nemluvili o žádných našich rolích, žádných filmech či premiérách. A podařilo se nám to celkem dlouho takto držet, protože našemu nejstaršímu synovi bude osmnáct, prostřednímu je patnáct a oni si až teprve před dvěma lety začali všímat, že maminka hraje v nějakých filmech. Třeba v komedii Grand Prix, protože se jim líbí takový humor. Ale teď poprvé teprve řekli, že by chtěli jít na film Bratři. Ten film se dostává i mezi mladé lidi, což je úplně fajn. Čekám na tu premiéru, nechci je ovlivňovat mými pocity nebo názorem, takže jsem zvědavá, co mi na to řeknou po premiéře.
Mezi dětmi a mladými lidmi jsou hodně rozšířené sociální sítě. Jak jste se k tomu doma stavěli?
To už je jejich věc, musí si nést sami ty následky. Chcete mít nějakou sociální síť? Mějte ji, ale musíte počítat s tím, že vám to bude brát síly, radosti a obyčejnosti. Já žádnou sociální síť nemám a myslím si, že v tomto životě už to tak doklepu. Nemáme televizi. Neviděla jsem třeba pět, šest let, že by si někdo koupil časopis. Když my si nějaký koupíme, tak to je specifický, odborný. V tomto jsme děti vychovávali a k čemu si ony přijdou, to už je jejich zodpovědnost. Pak si to musí ustát. Nemyslím jen o nás, co se píše, ale celkově. Dotýká se jich to a člověk musí věřit v to, že co zasel, tak to semínko tam stále je.
Zdroj: iGlanc.cz
