Poslední dobou se mi zdá, že se Slam poetry dostalo do širšího povědomí, třeba se tak děje i díky sociálním sítím, na kterých boduješ se svými vtipy. Jak vnímáš pozici žánru ty?
Máš pravdu, je to čím dál tím větší mainstream. Možná děláme dobře marketing, na kterém jsem se taky jednu dobu podílela. Lidi slam očividně baví a řeknou si to mezi sebou. Nevím, jestli došlo k nějakýmu zlomu, ale je fakt, že prostě máme akce pro stovky lidí a jsou vyprodaný. V dnešní době málokdo neví, co je to Slam poetry, což je skvělý. Na druhou stranu to s sebou nese nároky, které vznáší „mainstreamový divák“, který není tak otrlý jako ten dřívější undergroundový. Tenhle trend, mám pocit, posiluje. Performery to tlačí k tomu, aby byli víc vtipní, šli víc po povrchu, aby jejich výstup byl líbivější a jednodušší, což můžeme slyšet často na mistrovstvích ČR. V porotě na malých městech, kde jsou kvalifikace, hlasují diváci, kteří slam poetry nikdy dřív nezažili. A tak hlasujou pro toho, kdo byl nejvtipnější. Ve finále máš dvanáct vtipných lidí a nikdo tam třeba nevznese žádné vážné téma nebo už se neobjevuje zas až tolik poezie.
Zmiňuješ vážná témata, tak jaká se dříve na Slam poetry večerech objevovala?
Moje vážný téma byl například slam o sexuálním konsentu nebo různý vztahový slamy. Pak jsou lidi, co svoje slamy směřují i aktivisticky, bývají i o politice. A myslím, že do slamu takové věci patří, je důležité na ně nezapomínat. A ty povrchní? Může to být třeba to, že jím párek v housce a ukousnu si místo párku ruku. Teď vyprávím tu historku, jak se to stalo. Což samozřejmě taky může mít svoje kouzlo. Ale nechceš to vidět desetkrát za večer…
Když máte vystoupení, říkáte si dopředu, kdo co má, nebo je to vždycky překvápko?
Když máš osm performerů, tak jeden, maximálně dva z nich improvizují. Ale spíš je to výjimečné. Většinou mají všichni dopředu napsaný texty. To podle mě taky souvisí s nároky diváků, kteří se chtěj fakt bavit. Improvizace je taková nejistá. A performeři chtějí vyhrávat, a tak se do toho už tolik nepouštějí. Nebo možná máme větší strach než předchozí slamový generace… Existuje taková jedna obligátní otázka: „Máš něco novýho?“ Tu si vždycky navzájem pokládáme, protože my spolu vystupujeme třeba dvakrát za měsíc. Už jsme všechny texty slyšeli desetkrát! Takže jsme fakt natěšený, jestli někdo přijde s něčím novým.
Před deseti lety byla slam komunita spíš taková snůška podivínů, jako by do ní patřili ti, co touží po světlech ramp, ale z nějakých důvodů na to nemaj. Musí tedy být aspoň vtipní. Jak je to nyní?
Hezkejch hochů a dívek je už celkem hodně! Nebudeme si lhát, je to zajímavý v tom, že slameři z 90 % nejsou vystudovaní umělci. Zřídka potkáš někoho, kdo studoval DAMU nebo scenáristiku… Spíš jsou to psychologové, učitelé, sportovci. Máme tam několik lidí, kteří se živí i manuální prací. Na scéně vidíš básnit člověka, kterej se živí tím, že vyrábí rakve.
Doslova?
Ano, my takovýho člověka na scéně máme!
Opravdu?
Jmenuje se Jura Juráň a je to velmi vtipný brněnský slamer a kromě rakví se živí jako terapeut. Hodně používá slovní hříčky, má i jeden hodně vážný slam „Na hraně“. Mluví v něm o neúspěšných sebevrazích. Ten text mě strašně překvapil a moc se mi líbí. Je to jakoby bilancování. Je mu už asi padesát, takže tu životní zkušenost má…
Tos mě překvapila, protože jsem měla za to, že slam poetry je hodně záležitostí mladších ročníků.
Máme lidi, kteří ještě studují střední školu, ale i šedesátníky. Začít se dá opravdu v každém věku. V Praze, v Plzni a v Brně míváme pravidelně open mic, kam se můžeš přihlásit, zkusit si něco napsat, říct to a uvidíš, jak se budeš cítit.
Je o open mic velký zájem?
V posledních letech do slamu přichází strašně moc nováčků. Jakože tolik, že je ani nestíháme odbavit.
Když si vzpomeneš na svoje první pokusy a srovnáš je s tím, co děláš teď, jaký je to rozdíl?
Začínala jsem asi před šesti lety. Tenkrát jsem začínala studovat tvorbu textu a scénáře. A samozřejmě za ty tři roky studia mi to mnoho dalo, takže věřím, že moje texty jsou o dost lepší než na začátku a že se zlepšil i můj projev. Bývala jsem extrémně nervózní. Při svém prvním představení jsem dvakrát zapomněla text… Teď už jsem úplně v klidu. Je to obrovská změna. Proto, když se koukáme na nováčky a někdo ze zkušenějších říká: „je to blbý, ten prostě nemá talent,“ tak to rozporuji s tím, že kdyby viděl mě na prvním slamu, myslel by si to samý. Objevovat je zásadní. Musíme těm lidem dávat šanci, aby měli možnost najít svůj hlas. Když začínáš, často čerpáš také z toho, co někde vidíš a kopíruješ jiné slamery. Časem najdeš svoji cestu. Tak začínal třeba Vašek z Aše, současný vicemistr ČR a bronzový medailista na mistrovství Evropy, což je největší slamový úspěch Čechů v historii! Když začínal, říkali o něm: „A von mluví rychle jako Tukan! Kopíruje Tukana.“ Ano, začal tak, ale stal se svébytným performerem s neskutečnou originalitou a rozpoznatelností. Mluví svým vlastním hlasem a v současnosti patří mezi úplnou špičku.
Kdo jsou momentálně největší celebrity slam scény?
Kdybych se zeptala tří náhodných diváků, ať mi vyjmenují na první dobrou nejznámější slamery, napadnou je třeba Anatol Svahilec nebo Dr. Filipitch. Měli jsme teď dámu s přezdívkou Krála, která byla druhá na mistrovství Česka a zjevila se jako naprostý nováček. Já na mistrovství zatím nebyla ani jednou. Sice jsem známá v pražský bublině, ale faktem je, že jsem se pokoušela několikrát kvalifikovat a nikdy se mi to nepodařilo.
Já na tebe narazila přes sociální sítě – přesněji přes Instagram. Jak jsi na tom s TikTokem?
Tam jsem skončila třeba po půl roce! A byla to hrůza.
Proč?
Mně na téhle platformě není dobře. Jednak jsem tam nemohla najít svoje publikum, zadruhé mě tam šikanovaly děti. (smích) Mimochodem, ony, jsou fakt vostrý. Na TikToku jede mnohem větší hejt než na Instagramu, což mě překvapilo. Já zajímám starší lidi. Podle Instagramu mě sledují hlavně ti od dvaceti do čtyřiceti let.
Už tě sleduje přes 90 000 sledujících, jak to máš se spolupracemi?
Moje první spolupráce přišla ve chvíli, kdy jsem měla něco kolem 20 tisíc sledujících a já sama tu firmu oslovila, protože jsem si chtěla koupit jejich produkt. A tak jsem se jich zeptala, jestli mi ho nedají. Jednalo se o jazykový kurzy. Řekli, že mi vyhoví, k tomu ještě něco zaplatili, a ještě mi dali slevový kód pro moje sledující. Od té doby dělám jen věci, který opravdu používám, mám je ráda. Se sociálními sítěmi téměř výhradně. A teď mám to štěstí, že se i živím jenom tím, co mě baví.
Byl to tvůj cíl od začátku, nebo se to vyvinulo postupně?
Dlouho mě to ani nenapadlo. Až když jsem měla mezi třiceti a padesáti tisíci sledujícími, začala jsem si říkat, že bych si tím mohla přivydělat. Postupně jsem zjistila, že si tím vydělám víc než jinými způsoby, a tak jsem se tomu začala věnovat naplno.
Jak jsi začala s tvorbou videí?
Dlouhou dobu jsem byla markeťačka a díky různým faktorům se mi podařilo, že moje videa dobře zafungovala. V krátkém formátu videa vidím obrovský potenciál – jsou vtipná, vyvolávají emoce a vybízejí ke sdílení. Když se lidé baví, chtějí se o to podělit s přáteli. Možná také hraje roli, že se prezentuji autenticky a někdy i trapně, což přitahuje pozornost. To, že všechny ty slovní hříčky vymýšlím sama, určitě taky hraje roli. Vadí mi, když lidé kopírují videa z angličtiny bez přidané hodnoty. Myslím si, že lidé touží po originálním obsahu.
Vnímáš ve své komunitě nedostatek žen?
Ano, myslím si, že v komunitě komiků je málo žen. Proč? To nikdo neví. Ráda říkám, že komici jsou lidé, které šikanovali na základce nebo je rodiče v dětství málo objímali. A platí to podle mě i pro slamery. Humor je pro mnoho lidí obranný mechanismus. Snad všichni lidé v mém okolí, kteří se živí humorem, mají na sobě nějaký šrám a potřebu dokázat ostatním, že jsou vtipní, a tedy mají hodnotu. Krásní a úspěšní lidé bez traumat, kterým od narození všechno vycházelo, tu potřebu říkat lidem zábavné věci do mikrofonu asi nemají tak silnou.
Jak reagují fanoušci na tvých vystoupeních?
Občas mě fanoušci chtějí pozvat na drink nebo se vyfotit. Což vždycky udělám ráda, zvlášť to pití zadarmo mi nijak zvlášť nepřekáží. (smích)
Kromě slamu se věnuješ také hudbě. Vycházíš při tvorbě právě ze slamu? Hudbu si skládáš také sama?
Čerpám z těch žánrů navzájem. Občas při slam poetry zpívám. A naopak v hudbě občas rapuju nebo tak jako recituju – třeba v písničce Stereo mono gamie, která je na mé nové desce Kvalitní umění. Písničky skládám s kytarou, takže hudba je moje. Ale kdyby tomu lepší hudebníci než já nesložili boží aranže, výsledné dílo by bylo tak poloviční.
Zmiňuješ desku Kvalitní umění, která vyšla letos v květnu, co nám k ní prozradíš?
Produkoval ji Dominik Zezula a mám z ní ohromnou radost. Od skládání písniček po master mi to celé zabralo asi tři roky, takže je v tom velký kus mě. No a ten název se odkazuje k písničce Věci na půdu, ve které zpívám „řekni, že moje umění je kvalitní. Snad mě to aspoň na malou chvíli uklidní.“ Řekla jsem si zkrátka, že to prohlásím za kvalitní umění sama pro případ, že to za mě nikdo jiný neudělá. (smích) Hodně jsme se s kluky při nahrávání bavili, a jestli se ten pocit aspoň částečně přenese na posluchače, bude mise Kvalitního umění úspěšná.
Chodí lidé více na slam, nebo na koncerty?
Slam poetry dokáže ve finále mistrovství ČR vyprodat i Meetfactory s kapacitou tisíc lidí. To se mi teda ještě s hudbou nepodařilo. Ale čekají mě nějaké festivaly, tak tam snad pár stovek lidí na svoje písničky ulovím.
Jaké máš plány do budoucna?
Ráda bych nakopla svou hudební kariéru, hrála na co nejvíce festivalech a nakonec samozřejmě vyprodala O2 arenu. Nemáš náhodou číslo na Leoše Mareše? (smích) Teď je červenec, takže na festivalech vystupuji se slam poetry i se svou hudbou. Letos budu na Rock for People i na Colours of Ostrava. A to mě strašně moc baví. Celé léto vystupuji před lidmi a je to hustej pocit. Občas na nás přijde třeba 500–600 lidí ve festivalovém dopoledním bloku poslechnout si slam! Vůbec nechápu, že radši ještě nespí po mejdanu. Jsou to takový probouzející se bytosti… ale dávají pozor. Právě jak jsou lidi v kocovině, mluvené slovo jim dělá moc dobře.
Natálie SCHEJBALOVÁ alias TALI
Proslavila se jako výrazná osobnost slam poetry scény a její „trapno vtipné“ posty na Instagramu bodují u 90 tisíc sledujících. Věnuje se také hudbě, skládá texty typické svébytným humorem a nadhledem, a to jak pro sebe, tak pro další české interprety. Kariéru začínala jako redaktorka a copywriterka, poté jako markeťačka a fundraiserka pomáhala v neziskovce Wikimedia ČR rozvíjet českou Wikipedii. Dnes se živí převážně humorem, ať už v hudbě, na Instagramu nebo jako televizní scenáristka.
Zdroj: iGlanc.cz, časopis Glanc
