Jak to vypadá uvnitř banánu?“ 

Tak to je samozřejmě zásadní otázka!

Uvnitř banánu je titul hry, kterou teď zkoušíte v Divadle Na Zábradlí podle knížky hudebního publicisty Pavla Klusáka o „nepochopených“ kapelách, o tzv. outsider music. 

A jedna z prvních a hlavních debat u čtených zkoušek byla, proč se to tak jmenuje. Je to velká záhada. Člověk asi nikdy neví, co je uvnitř banánu. A to je ten fór. Věci jsou možná jiné, než se zdají být. Na přebalu knihy je uvnitř banánu párek. Nesuďme banán podle šlupky, knihu podle obalu. Nemysleme si, že je někdo je looser jenom proto, že dělá věci jinak, než jsme zvyklí…

Cítila jste se někdy jako párek uvnitř banánu? 

Vždycky jsem byla docela outsider, minimálně trochu divná. Pro většinu lidí kolem. Pak se to „normalizovalo“, když jsem se ocitla mezi umělci, protože ti jsou divní všichni. Takže už si nepřijdu tak divná. Ale jen proto, že jsem v bublině divných lidí. 

A byla jste kvůli tomu, že jste divná, i nějak ostrakizovaná v kolektivu? 

Jo. Šikanovali mě na základce, na gymplu taky, i když to asi nebyla úplně šikana, ale nebylo to příjemný. Byla to možná „jen“ legrace, která překračovala hranu. Na druhou stranu jsem asi úplně neurčila, kde ty hranice mám já. Člověk si nechává leccos líbit, je potichu, a pak to není jen chyba těch dětí kolem. Jenže je těžký mít hlas, když si člověk do té doby neměl příležitost to sebevědomí vybudovat. 

Co to bylo za „divnost“? 

Můj vzhled. Vlasy. Známá máma. Na cokoliv, co jsem dělala, jsem slyšela: Aha, protože máma… ty můžeš tohle, protože máma…. Ty máš tohle, protože máma… Přitom šlo o věci, se kterými to nemělo nic společného. Ale nejvíc jsem si užila asi proto, že jsem zrzka. A že mám divnej obličej… 

Proč divnej?

Sama nevím, nic divnýho na něm nevidím, ale ostatní viděli.

Šikana je zvláštní. Agresorem se může stát někdo, kdo vůbec nemá v úmyslu někoho týrat, ale myslí si, že je něco prostě velká sranda. Jenže není.

A to je ono. Přesně tohle si uvědomuju, co říkáte. Děti jsou někdy blbý. Myslí si, že se přece náramně bavíme všichni, ne? Když člověk není schopný, tak jako jsem nebyla já, jasně říct, co je nepříjemný, tak jim to kolikrát nedochází. Chytnou se jednoho fóru, pořád ho opakují a přijde jim to geniální. A nedochází jim, jak moc mi tím sráží sebevědomí. 

Kdybyste mohla tehdejší Aničce poradit, co by to bylo? 

Ať normálně řekne: „Hele můžete toho nechat, mně je to nepříjemný. Taky by se vám nelíbilo, kdybych si dělala srandu z něčeho, co na sobě třeba nemáte rádi.“ Poradila bych jí, aby zkusila obyčejnou interakci, dialog. Jenže tehdy toho člověk nebyl schopný. Buď se směje, nebo brečí, ale neumí normálně říct, co chce. 

A kdy jste se naučila říkat, co se vám líbí a co ne? 

Moc dobrá v tom nejsem doteď. Když se stane, že někdo udeří na moji slabou stránku, ztuhnu, zase mám pocit, jako by mi bylo třináct. 

Měla jsem na vás štěstí v divadle. Znovu teď zkoušíte na Zábradlí… zakotvíte? 

O tom nepřemýšlím vůbec. Líbí se mi tam, ale po angažmá jsem nikdy netoužila, takže dokud ta otázka nepřijde od nich, tak ji ani nechci řešit. Jsem spokojená, jak jsem. 

Na volné noze. Práce je dost? 

Akorát. Když je jí moc, není to fajn. Mám ráda hodně volno. Letos poprvé ale zažívám divadelní sezonu, kdy zkouším, pak je premiéra, a hned zkouším něco dalšího. A teď od Nového roku to bude pokračovat. Budu dělat s Tomášem Dianiškou něco v Divadle Bravo a ve Vile Štvanice s Kashiou Janáčkovou představení o Pepkovi Námořníkovi. 

Pro děti? 

Kdepak. To je velmi feministický text, který se hodně točí kolem „jeho“ Olívie. Je to o stereotypech a archetypech, o ženách a mužích. Těším se na to.

Vidíte, to jste mi nahrála. V dřívějších rozhovorech jste se bila v prsa, že jste antifeministka. Už to tak není? 

Je. Jsem totálně antifeministka v tom smyslu, jak vnímám feminismus dnes. Mám pocit, že feminismus není to, co dřív. Jistě, že jsem feministka, pokud se bavíme o rovnosti mužů a žen, ale podle mě se to otáčí, dochází k nějakému útlaku na druhé straně a to mi vadí. 

Hm. Ale víme, že ty nerovnosti jsou tu pořád, pořád je o čem „hrát“, když mluvíme o feminismu. 

Jenže, když holky říkají, že jsou feministky, mluví spíš hodně hnusně o chlapech. Aspoň v mém okolí to tak cítím. „Too much woke.“ Mnohý holky, co nejvíc nahlas říkají, že jsou feministky, mi přijdou spíš jedovatý a naštvaný. Přitom když se s lidma normálně bavím, tak se shodnem, že jsme feministi, v tom správným smyslu. 

Není to generační? Já teda vidím kolem feministky, kterým jde pořád o totéž. 

Možná jo. Možná to vnímám u té generace, co je pode mnou, Gen Z. Ti už se třeba kolikrát vůbec odmítají bavit s generací, která je zase nade mnou…

V tom budeme muset udělat trochu pořádek. Vy patříte do generace Y, jste Mileniálka, že? Já jsem ta předtím, čisté X. 

Tak s vaší generací už se odmítají bavit. Lidem, kteří to nemyslí zle, ale jsou třeba jen nevědomí, protože se s některými věcmi nesetkali, hned vmetou do ksichtu, že jsou rasistický, xenofobní, homofobní, antifeministický. Ale jsou to třeba starší lidi, kteří se nesetkali s transgender lidmi, nevědí, jak to vlastně je. 

Je osvobozující potkat třeba Danielu Špinar (režisérka, která v posledních dvou letech prochází tranzicí, pozn. red.), která je trans člověk, ale není fašista kolem tranzice. Když se jí někdo zeptá, odpoví, vysvětlí. A lidi se ptají. A když jim to někdo hezky vysvětlí, tak to budou rádi respektovat, jenže ty „feministky“, o kterých mluvím, jsou hned naštvaný, když někdo rovnou nepoužívá třeba zájmeno „thou“, ale říká ony nebo oni. Ale tohle nikdo nebude chtít chápat. 

Aha. Tak už vám asi rozumím, s tímhle souzním…

Já sama jsem dost woke člověk, ale nechtěla bych spadat mezi ty naštvaný, co na každýho hned vyjedou. 

Dobře, obraťme list. Co takhle vaření!

Jéje. Miluju vaření. 

Dočetla jsem se, že o vaření i nejradši mluvíte. Nepřejí se člověku vaření? 

Mně teda ne. Je to dobrý útěk od všeho… Nejvíc v klidu jsem, když vařím. Nejvíc se těším vždycky na to, co budu vařit a co budu jíst. Žiju proto, abych jedla. A vařila!

Sepsala jste i kuchařku, o které jste říkala, že je to napůl dietní, napůl prasácký…

Já totiž nemám střední cestu. Ráda řeším dietní stravu a zdravý životní styl, vůbec mi nevadí řešit správný poměr proteinů a dalších živit. Když takhle jíte, tak si pak můžete užít pořádnou čuňárnu. A to mě baví. Nebavilo by mě jíst pořád „vyváženě“. Spíš mám super dietní stravu a pak do toho vrazím extra šílenost. To mi vyhovuje. 

Blíží se vám třicítka. Je to číslo pro vás nějak významné? Znamená nějaký předěl, nebo je to jedno? 

Trochu se toho bojím, ale zároveň vím, že to číslo nic neznamená. Ale trochu strašidelný mi to přijde hlavně proto, že deset let od dvaceti uběhlo mnohem rychleji než deset let předtím. A čím jsem starší, tím cítím větší nátlak od okolí, další a další všetečné otázky a rady, co by člověk ve třiceti už měl nebo neměl mít a dělat: Už je ti třicet, tak by ses neměla ze všeho hroutit… už je ti třicet, tak bys neměla dělat tohle a támhle. Není těžký normálně stárnout, ale těžký to člověku dělají ti druzí. 

Před časem jste  otevřeně mluvila o tom, že po dětech netoužíte a mít je asi nebudete. Absolutně nemám tendenci do toho komukoliv kecat, jen mě vždy zajímá, co je za tím… 

No, po pravdě, v poslední době jsem víc otevřená myšlence, že bych dítě adoptovala. A před pár lety jsem byla přesvědčená, že kdybych náhodou otěhotněla, tak si dítě určitě nenechám, teď to vidím jinak… Mám děti strašně ráda, jsem s nimi ráda, nikdy to nebylo tak, že nechci děti, protože jsou třeba divný, otravný nebo že by mi vzaly  čas. To ne. Ta otázka je: Proč bych se zrovna já měla rozmnožovat? Jenže i mému muži se mění názor, ta debata tu je, možná mě přesvědčí. Ale já za sebe přesvědčená nejsem. Jenže je asi důležité, aby se v tomhle partneři nějak vyvíjeli společně, je to o nás obou. Ale zatím je čas. 

Jasně, nebudeme se v tom vrtat. Líbí se mi, jak o svém muži v rozhovorech mluvíte. Pořád je to tak dobrý? 

Jo. Nemůžu uvěřit, že mám někoho, kdo je tak super. Když si třeba vzpomenu na nějaké konflikty, co jsme měli na začátku, tak už je vůbec nemáme. On se zlepšuje, já se taky snažím. Bavíme se spolu o všem, přitom je to furt hrozná sranda. Tohle je klika. Jen se bojím, že to nějak podělám. 

Podělat to může i on… 

Jasně. Ale já nepřemýšlím tak, že někdo jiný něco podělá… 

Když jste na sebe natrefili, hned jste věděla, že to je chlapík, se kterým chcete být dlouho, třeba celý život? 

Vlastně jo. Od začátku jsem nějak cítila, že to je ono. My jsme byli tak strašně v klidu spolu. Ani jsem neměla takový to „musíme spolu být 24/7“, jak jsem to zažívala dřív. Tohle bylo od začátku tak v pohodě, dávali jsme si prostor, věděli jsme, že můžeme. A mluvili jsme spolu od začátku na rovinu, byla jsem sama sebou. Uběhlo čtrnáct dní, měsíc. Říkala jsme si: Hele, je to super. Půl roku. Rok. Tři. Šest… Pořád je to super. Měli jsme i těžší období, všechno jsme zvládli. Přitom to není rutina. Vím, jak je to cenný. Navíc má bezva rodinu a já taky, máme se rádi. 

Někde jste říkala, že každý člověk na světě je kretén a že je skvělé, když se najde někdo, jehož kreténismus je kompatibilní s vaším. To mě pobavilo. 

Totálně to platí. Všichni jsme přece v něčem nesnesitelní, ale pro každého je nesnesitelné něco jiného. Se mnou by hned tak někdo nevydržel a s mým mužem taky ne, ale nám to klape. Má příšerný vlastnosti, který by někomu vadily, ale mně ne. A naopak.

Ve filmu jste debutovala v šestnácti, rolí v Hřebejkově Nevinnosti. Ale zlom, kdy jste se dostala do povědomí veřejnosti, přišel až s Boženou Němcovou, ne? 

Ani nevím. V těch šestnácti to bylo dost intenzivní. Pak se to uklidnilo. Další vlna přišla se seriálem Semestr… Mezi mladýma lidma jsem tehdy byla hodně populární, dostávala jsem i zadara kafe ve Starbucksu, když mě poznali. A je fakt, že s Boženou přišel boom „běžného“ diváka. Rezonovalo to. Přijde mi fajn, že to tak je. Jednou boom, pak klid. Docela si vybírám, nechci, aby mě bylo furt všude plno, je fajn, když nějakou dobu nejste vidět ani slyšet a pak najednou: Hele, tady jsem. Samozřejmě to zase znamená, že mám období, kdy mám hodně peněz, a pak zase žádný. Ale v obojím je nějaká romantika.

To vám nevadí, jet naplno, nebo nic? 

Ne. Teď teda bylo období, kdy jsem byla s prachama dost na dně. Objevily se i nějaké možnosti, které jsem zvažovala kvůli penězům, ale pak jsem si řekla, že nemusím dělat kompromisy, že pořád můžu vydržet být chudá. Divadlem se člověk jakž takž uživí, prostě počkám. Když vydržím být chudá, pak budu zase chvíli bohatá. Zatím ty úplný komerčárny dělat nechci, nedělá mi to dobře. Nemyslím si, že bych dokázala být dobrá v hodně špatné věci. Někteří lidi to umějí a klobouk dolů, pro mě je jistější to nedělat. Vydržím být chudá. On to pak člověk někde sklidí… Pro mě je stres už vůbec jít do nového projektu, mezi nový lidi. Tak to aspoň musí stát za to, abych to zvládla. Ale jinak je to vlastně velmi jednoduchá práce. 

Hraní? 

Jasně. Nulová zodpovědnost. Přinejhorším se člověk ztrapní, no. Člověka baví blbnout, tak zkusí, jestli ho vezmou tady na blbnoucí školu. A tam může dál blbnout. A pak blbne za peníze. Nejsme doktoři, ublížit můžeme jen sami sobě. 

Co na hraní máte nejradši? 

Právě to blbnutí. A že člověk uteče do někoho jinýho. Je to hraní. Hraní si. Člověk si hraje. Nemůžu pořád uvěřit, že se tímhle živím. Nemám pocit, že chodím do práce. Navzdory tomu, že jsem chudá. 

Co jste si vlastně koupila za první honorář za Nevinnost? 

Ono to zas tolik nebylo, neměla jsem tolik natáčecích dnů. Ale koupila jsem si jeden hodně drahý svetr. Trochu omylem. Moc se mi líbil, ale nevšimla jsem si, že je tam o nulu víc, než jsem si myslela. Měl stát litr, stál deset. Ale já ho moc chtěla a už mi to taky bylo blbý… A hlavně, já jsem si ho tehdy mohla koupit! Tak jsem si ho koupila. A mám ho pořád. Je to nejteplejší svetr na světě, hustej, hutnej, huňatej. Mám ho už půl svého života. A ještě ho dlouho mít budu.  

Zdroj: časopis Glanc

Související články