Jaké jste měla ohlasy na roli Olgy po odvysílání první řady seriálu? A změnila se podle vás nějak Olga v jeho pokračování?
Nejen na mou Olgu, ale na celý seriál jsem měla moc krásné ohlasy. Většinou nebyly reakce jen stručným konstatováním, že se seriál líbil, často to byly velmi niterné postřehy a chvály až se slzami dojetí v očích. Všude jsem se setkávala s velmi vřelým přijetím. A myslím, že se Olga v druhé řadě nijak výrazně nezměnila. Alespoň já jsem ji hrála stále stejně.
V čem nejvíc se maminka Olga podobala vám – mamince Sabině?
Řídí se selským rozumem, není hrubá, je milující, někdy až do roztrhání těla, ráda zpívá, je kurážná, je schopná být sama sobě šéfem – vede obchod. Taky není zbytečně žvanivá, nikoho nepoučuje.
Jste podobně jako ona ten, kdo zažehnává doutnající konflikty, kdo dokáže zastavit i muže těsně před rvačkou? Případně kdo na sebe myslí až úplně nakonec?
Asi bych mluvila jen o té poslední otázce. Dávám si teď za úkol myslet na sebe víc. Je to nutnost. Hodně pracuju a na sebe mám velmi málo času. Je moudré myslet na sebe a cítit se v životě šťastný, jen tak s vámi mohou radost sdílet i vaši drazí.
Přesto – je něco, co vás spolehlivě rozčílí?
Nechci se rozčilovat. Příležitostí je spousta. Lidská hloupost, lenost a malost spolehlivě. Lži, bezostyšné chování a arogance. Rozčílilo by mě jistě vždy nejvíc, kdyby se něco dotklo mých dětí, rodiny.
Je něco, v čem jste vědomě sobecká? Něco, čeho se nechcete vzdát, koníček, na který si uděláte čas za každou cenu?
Loni jsem musela upustit téměř od všech svých koníčků a zálib. Neměla jsem ani dovolenou. Zbyly mi jen krátké chvíle na zahradě, v lese, přírodou jsem se kochala maximálně při přejezdech autem. V létě plavání a v zimě lyže, běžky, to mám moc ráda a snažím se o radost tohoto druhu nepřijít. Ale sobectvím bych nic ze svých zálib nenazvala.
Vyrůstala jste v umělecké rodině. Řadu let jste hrála ve vašem rodinném divadle s maminkou Ivou Janžurovou, tatínkem Stanislavem Remundou a sestrou Theodorou. Myslíte si, že vás to hodně ovlivnilo? A je to podle vás výhoda, nebo nevýhoda?
Kdyby měli rodiče zemědělský statek, je ze mě možná farmářka, chovala bych kozy nebo pletla koše, co já vím. S velkou vervou zkouším pořád nové a nové věci a líbí se mi celá řada profesí. Nacházím radost a jistý druh odpočinku, nebo řekněme spočinutí v manuální práci. Potřebuju být hodně v přírodě, v lese, pracovat na zahradě. Dokážu si představit i jinou práci. Jsem zvyklá zastat leccos. Ostatně před covidem asi nikoho nenapadlo, že budeme v situaci, kdy spousta z nás bude muset radikálně změnit povolání. Žijeme přítomným okamžikem, věci se mění tak rychle, že to, co řeknu teď, zítra nemusí platit. Zkušenosti s prostředím a profesí jsem získávala od chvíle, kdy jsem začala vědomě vnímat, to se dá počítat za výhodu, ale jinak jsem výhody a nevýhody nezkoumala. Vybavuju si z dětství nejrůznější imprese z divadelního zákulisí. Vůně, rekvizity, kouř, smích, dámy v kostýmech. Maminku, která mě nechala řádit u svého stolečku v šatně, a já se omalovala vším, co jsem tam našla, jak jsme se sestrou přelézaly z jedné lóže do druhé a sledovaly zkoušku na jevišti, tátu-režiséra v hledišti. Všechen ten křik a smích, hudbu, tanec. Byla jsem spíš plaché a stydlivé dítě, ale někde za tou plachostí se z prvotního okouzlení rodila přitažlivost a zalíbení. První přiblížení se k mé budoucí práci představovaly drobné parodické scénky v kruhu rodiny nebo blízkých přátel. Smích, který jsem svou produkcí vyvolala, byl motorem mého dalšího směřování. Ale cestičku mi rodiče neumetali, příležitosti jsem si hledala sama a tvrdohlavě si trvala na své samostatnosti.
Poslední roky hrajete s maminkou v Divadle Kalich, a inscenaci Pusťte mě ven! jste i režírovala. Stejně jako inscenaci Jezinky a bezinky v divadle Studio Dva. Jaká je spolupráce s maminkou? Mívá k roli připomínky?
S maminkou jsem ráda jakkoli. Je precizní, ať dělá cokoli. Je taky šťastnou divačkou všeho, v čem hraju, a já mám největší radost z toho, že ona má radost.
Je nějaké téma, které vás jako režisérku a autorku zajímá?
Co se týče filmu a televize, mám velkou touhu psát, ale nutná koncentrace a klid na psaní mi někdy chybějí. Nechci se ale rouhat, protože nic z toho, co mě často od psaní odvádí, ztratit nechci. Je to moje práce herecká a rodina.
Co vás k psaní inspiruje?
Vždycky je to nějaký příběh lásky. Nemám na mysli nějaký kýč nebo červenou knihovnu, často je to velmi syrové vyprávění. Inspirují mě konkrétní osudy, ale psala jsem i na objednávku. Scénář k seriálu jsem dala před časem přečíst na místě, kde měl naději na přijetí. Dostalo se mi zprávy, že ho mám předělat, že je „žánrově neukotvený“. Ale já mám ráda žánrově neukotvené věci. Protože takový je život. Smějeme se i u lůžka umírajícího, milují se i staří lidé… Taková neučesanost, drzá laskavost, brutální něha… Neumím a ani nechci umět ukotvovat žánr.
Ovlivnilo vás psaní a režírování i jako herečku?
Určitě. Byla to velká změna a zážitek, který ovlivnil všechnu mou další práci, když jsem poprvé režírovala. Když se můj scénář stal filmem. Obrovská věc. Pocit štěstí. Získala jsem jistý druh odstupu, nadhledu, který je myslím pro herce důležitý a přínosný. Věděla jsem ale také s naprostou jistotou, že chci být maminkou. Velký kus mého já patří téhle důležité životní roli.
Jde některé z vašich dětí ve vašich stopách?
Zatím ne, i když dceru Adinku vše kolem divadla i filmování velmi zajímá.
Nedávno jsme vás viděli v roli státní zástupkyně v Případech 1. oddělení, která nebyla úplně příjemná. Potkáváte se v životě často s lidmi, kteří vám komplikují práci? Nebo život?
Nemyslím si, že by byla nepříjemná. Ostrá, dominantní, ale inteligentní, trochu i vtipná. To nebyla jednostranná poloha. Byla jsem dokonce pozvaná na Nejvyšší státní zastupitelství do Brna na vánoční přípitek. Bylo z toho velmi milé setkání a „kolegové“ mě pochválili a ocenili. O nějaké nepříjemnosti nebyla řeč. Zřejmě ale budím v některých lidech, zvlášť touto rolí, respekt. Kdyby věděli, jaká jsem ve skutečnosti… Komplikacím se snažím vyhnout všude, doma i v práci.
Před pár lety jste si zahrála královnu v pohádce Sedmero krkavců. Prý jste si tak zlou postavu náramně užívala.
To jsem myslím nikdy neřekla, že bych si zlou postavu užívala. Nepatřím ke kolegům, kteří jásají nad negativní úlohou s vysvětlením, že se grázlové a potvory hrají dobře. Ale zlá královna byla role krásná, bylo co hrát a celá pohádka se moc povedla.
Čím a kdy jste sama sebe naposledy překvapila?
Nic, co bych chtěla prozradit, mě nenapadá. Snad jen – během natáčení Kukaček jsme jeden den hodně běhali a já, i když celkem ráda sportuju, neběhám. Ten den jsem běhala po štěrkovém náspu kolem kolejí a večer tančila na jevišti v divadle. Překvapilo mě, že jsem to zvládla, a ještě navíc nechytla covid – jako část štábu toho dne.
Zanedlouho by měl mít premiéru nový film, v němž hrajete…
Jde o komedii, jmenuje se Buď chlap a mám v ní roli veselé, až živelné ženy, maminky malého kluka, který má malý handicap a ona vše s ním i s divokou rodinou srdnatě zvládá.
Plánujete nějaký projekt, v němž byste se objevily všechny tři – tedy vy s maminkou i se sestrou Theodorou?
Sestra se věnuje dokumentární režii a v jejím filmu o naší mamince Ivě se objevím drobně i já.
Co vás čeká v nejbližších týdnech? Pracovního i nepracovního…
Mám před sebou dvě natáčení. Hodně hraju v divadle a musím říct, že v posledním čase jsem v divadle velmi šťastná a těším se tam. Ve Studiu Dva, kde jsem nejčastěji, mám pár velmi blízkých lidí, spoustu kamarádů, a to nejen mezi kolegy na jevišti. Vzájemná úcta, profesionalita a jakýsi laskavý duch – to je velká věc. Rozdíly nedělám, ať hraju kdekoli, ale ta přirozená sounáležitost je pro mě zdrojem velké radosti a štěstí.
Jak vy sama přijímáte změny?
Přijde na to jaké. Ale asi jsem spíš konzervativní.
Blíží se jaro, vy jste zmínila zahradu. Patří k vašim koníčkům, je to váš oblíbený způsob relaxace?
Zahrada, zahrádkaření, les, příroda, to jsou pro mě velká témata. Už teď v zimě, když chodíme s pejskama na procházky, pozoruju tu zimu-nezimu, trochu se smutkem, ale také se občas zhluboka nadechnu a představuju si tu vůni jara. Teď jsem synovi říkala, že se těším, jak spolu namontujeme další vyvýšené záhony, jak brzy zasejeme, protože třeba takový koriandr brzy vzejde. Mám ráda všechna roční období. Jen vítr mě trápí a zneklidňuje. Člověk by neměl žehrat na počasí, musíme se radovat i z těch deštivých pošmourných dnů bez slunce. Je to náš čas, náš život, jiný nemáme. Vůbec je třeba se radovat, a když to nejde, dělat všechno pro to, aby se vše obrátilo k lepšímu.
Zdroj: TV Magazín
