Koukám, že máš na těle spoustu čmáranic… Že by šablona na nové tetování?

Mohla bych tvrdit, že tatér Musa začal zase tetovat. Ale není to tak. (smích) Jen se moje dítě vzbudilo dřív než já. Trochu jsem vnímala, že po mně kreslí, ale zrovna jsem měla takové to ráno, kdy se ti prostě strašně nechce vstávat. Dcera byla v pohodě a klidná, což je vždycky podezřelý... Ale když jsem pak vstala, viděla jsem, že se vyřádila na docela velké ploše.

Trendem v tetování je nechat si vytetovat právě kresby dětí. I já mám na kůži takovou památku…

Fakt je, že když jsem Bibino ranní dílo postovala na Instagram, tak mi hodně lidí psalo, že mám okamžitě běžet k tatérovi, aby mi to zvěčnil.

Nevypadáš jako typ, co si na kérkách ujíždí.

To je pravda, žádnou nemám. Vždycky jsem tetování chtěla, dokonce jsem asi od 16 let věděla, co bych si nechala vytetovat, ale nějak jsem se k tomu nikdy nerozhoupala. Pořád jsem se nemohla rozhodnout, na jaký místo. Jednou jsem chtěla na zápěstí, jindy za ucho, pak pod vlasy, za krk… Jsem docela srab. Bojím se, že to bude bolet. A taky že se říká, že u jednoho tetování skoro nikdo nezůstane. 

Třeba jednou…

Taky si říkám, že to stejně ani moc nejde k mojí profesi. Když máš viditelné tetování, je to u herečky trochu problém. Vlastně bych tetování chtěla, ale pořád vymýšlím důvody, proč to nejde. (smích)

Dost si cením tvého nasazení v pomoci psům v těžké životní situaci…

Děkuju. Charitě spojené s organizací Psí život se věnuju už 13 let. Každý rok fotíme kalendář se psy a známými tvářemi a z jeho prodeje finančně podporujeme opuštěné a týrané psy. V prvním ročníku jsme vybrali asi 20 000 korun a v tom posledním už přes 600 tisíc! Takže si troufám říct, že se mi to docela daří. Mám z toho radost.

S tím musí být dost práce. Máš na kalendář tým?

To nemám ani náhodou. (smích) Celé si to od A do Z řeším sama. Je to teda docela náročný, ale mě to baví. I když si každý rok říkám, že se na to za rok už vyprdnu, ale pak mi to nedá a stejně se do toho znovu pustím.

Podle jakého konceptu celebrity oslovuješ?

Vybírám vždycky kolegy, kteří jsou mi blízcí, které mám ráda a kteří vím, že do toho se mnou půjdou. A teda samozřejmě, kteří mají pejsky, to je základní předpoklad. I když teď jsem třeba v kalendáři moc chtěla herce Marka Němce. Ale Markovi, bohužel, jeho pejsek před nedávnem odešel. Nicméně v kalendáři jsem ho přesto moc chtěla, proto jsem mu nabídla, že mu nějakého psího parťáka vymyslím, pokud by byl pro. Ředitelka Psího života má pejska Brita, kterého zachránila od bezdomovců – přejelo ho auto a rok ho nikdo nenechal ošetřit. Takže ochrnul a má invalidní vozík. Je to takový maskot Psího života. Jenže vymyslet termín, kdy by mohl Marek i Brit bylo skoro nemožný. Paradoxně ani ne tak Marek, ale Brit je přes léto pořád někde na dovolených a nemá vůbec čas! Teď je, myslím, v Chorvatsku.

Stává se taková bizarní situace často?

Poprvé se mi stalo, že lépe než pes byla dostupnější známá osobnost, s Veronikou Khek Kubařovou. Volala mi v den focení: „Páťo, průšvih! Manžel mi omylem odvezl psa s sebou na zkoušení do Hradce! Nemám se s kým fotit!“

Měla jsem za to, že fotíš hlavně s pejsky z útulku.

Jeden rok jsem to tak udělala, ale bylo to hrozně náročné, hlavně pro pejsky. Na focení museli přijet třeba zdaleka, do cizího prostředí a pak se fotili s někým, koho vidí poprvé v životě. Bylo to pro ně stresující, tak jsem si řekla, že bude jednodušší a pro všechny příjemnější, když budeme fotit známé tváře s vlastními pejsky. Ten blízký vztah mezi nimi je pak krásně vidět i na fotkách. 

Sama máš dva psy, jedno dítě…

Je to smečka. A tím, že jsme pejsky měli dřív, snažili jsme se, aby Bibi přijali v klidu a byl mezi nimi dobrý vztah. Takže když ji chtěli očichat nebo olíznout, nechali jsme je. Neodháněli jsme je, neodstrkovali, neříkali jim: „Fuj je to!“ Prostě jsme se fakt snažili, abychom je neodstrčili na druhou kolej. A jakmile Bibi začala víc vnímat a už byla schopná za nimi lézt, začali jsme naopak učit ji a vysvětlovat, jak se k pejskům, nejen těm našim, má chovat. Největší zlom nastal, když Jackie s Čolkem zjistili, že z Bibiny dost často padá nějaký jídlo. (smích)

Zatím žádná potyčka?

Ono je právě fakt důležité děti učit, jak se ke psům mají chovat. Že se prostě psi netahají za ocas, za uši atd. Musí se k nim chovat s určitou něhou. Nejhorší je, když lidi nadávají psům za to, že si nenechají od dětí všechno líbit. Může se stát, že malý dítě třeba zatahá psa za ucho, ten zavrčí a rodič okřikne psa místo dítěte. A to je podle mě úplně špatně. 

Poměrně nově jsi součást obsazení Ordinace!

Teď na podzim to budou dva roky, co jsem naskočila do Ordinace. Upřímně, po 14 letech v Ulici jsem si říkala, že do dlouhodobého projektu tohoto typu už nepůjdu. Ale oslovila mě producentka Simona Matásková, kterou mám ráda a navíc se jí špatně říká ne. (smích) Byla jsem zrovna s Bibi na mateřské a říkala jsem si, že by mohlo být příjemný, odskočit si na pár dní v měsíci na natáčení a odreagovat se od neustálého přebalování a žvatlání na miminko.

Hrálo i roli, že je na Ordinaci celkem mladá parta?

Parta je tam právě skvělá. Pro mě je tohle hrozně důležité. Na natáčení se vždycky těším, už kvůli kolegům a štábu. Můžeš točit oscarový biják, ale když je na něm protivnej režisér, divnej štáb atd., radost z práce nemáš. Nebo alespoň já to tak mám. Ano, Ordinace není adept na Českého lva, ale je to hezká pohodová práce. Nikdo na nikoho neřve, nikdo se tam nepovyšuje. Děláme lidovej seriál, no a co? Vadí mi, když někdo něco točí a pak si za tím nestojí.

Jak to myslíš?

Když prostě někdo točí komerční respektive „nekonečný“ seriál a pak chodí a mluví o tom projektu blbě, urážlivě a že to dělá jenom kvůli složenkám. Myslím, že pracovat kvůli penězům je docela normální záležitost. Všichni přece pracujeme, abychom si vydělali peníze. Tak tento přístup nechápu. Buď tu práci dělám a jsem s tím v pohodě, anebo to nevezmu, když tím pohrdám, ne?! Anebo tím pohrdám, vezmu to jenom kvůli penězům, ale pak mlčím a nepomlouvám ten projekt, kudy chodím. 

Vzala jsi někdy něco, za co se stydíš?

Asi by se našlo něco, z čeho jsem nebyla ve finále úplně odvařená, ale i negativní zkušenost, je zkušenost. Řekla bych, že jsem měla docela štěstí, že jsem byla obsazovaná do projektů, se kterými jsem souzněla. Teď mě čeká nový projekt, opět seriál na Nově. Ale zatím nemůžu prozradit, o co jde. Snad jen, že to bude druhá série jednoho oblíbeného seriálu a na obrazovce mě diváci uvidí v lednu…

Po Ulici se ti nestýská?

Odešla jsem proto, že jsem po těch 14 letech už prostě potřebovala změnu. Byla jsem tam spokojená, ale byla jsem tam zkrátka moc dlouho. Navíc jsem se tehdy zrovna i vdala a říkala jsem si, že je to taková hezká symbolika, že s novým jménem mi začne nová pracovní etapa a etapa Ulice se uzavře. 

Podle Wikipedie je role Terezy Jordánové z Ulice tvojí největší rolí. Dá se vůbec něčím přebít?

Určitě je nejrozsáhlejší a nejznámější. Doufám, že není nejlepší. (smích) Terezu mi nikdo neodpáře, ale ani bych to nechtěla. Za práci na Ulici jsem se nikdy nestyděla! Běží skoro 20 let, lidi na to pořád koukají, to je velký úspěch. Žádný podobný projekt u nás neexistuje a já jsem byla jeho velkou součástí, za což jsem ráda.

V Ulici jsi byla takový Mirek Dušín v sukních, mě jsi tím teda trochu až štvala!

Náhodou, i Tereza Jordánová měla svoje krátká rebelující období! Třeba jsem dělala svým rozvádějícím se seriálovým rodičům naschvály. Dala jsem například želvy do mrazáku! (smích) Pak měla Tereza dredy a taky bourala s partou opilých kamarádů, a přestože neřídila, vzala to na sebe, takže bylo i pár průšvihů. 

Občas jsi měnila image, přišlo mi, žes nechtěla být za tu blond hodnou holku...

Ne, že bych nechtěla být za hodnou holku. Ta změna image byla z jiného důvodu – kolem dvaceti jsem přibrala a jak jsem se necítila dobře ve svém těle, potřebovala jsem nějakou změnu. A změnit barvu vlasů je takový nejjednodušší, tak jsem se nechala obarvit na tmavě hnědou. Asi jsem si myslela, že mi to pomůže vypadat štíhleji. (smích) Bulvár mi tehdy docela nakládal, dost mě to tehdy ničilo. 

Jak se stalo, že jsi přibrala?

Většinou je to tím, že člověk trochu moc papká a ani u mě to nebylo jinak (smích). Bylo to v roce 2013, což byl pro mě dost na prd rok. Procházela jsem hrozným rozchodem, rozváděli se mi rodiče, dělala jsem státnice… a všechny ty stresy jsem zajídala.

Když jsi zhubla, řešil to bulvár stejně tak…

Ano, pořád se mě ptají, jak jsem to udělala, že jsem zhubla. Ono je to jednoduché: jíst méně, více se hýbat. To je celá věda. Teď můj obličej zneužila nějaká firma s kapkami na hubnutí. Je to podvod, nikdy jsem nic takového neužívala, je to blbost! Na hubnutí žádné kapky nefungují, kdyby fungovaly, nikdo není tlustý. Nejhorší je, že lidi tomu věří a kupují to. Ale jediné, co na hubnutí funguje je zkrátka jíst střídmě a dostatečně se hýbat, hlavně se nepřežírat.  

Když se zamyslím, jsi vlastně influencerka od dětství. Pamatuju si tě z reklamy na bonbony!

To bylo skvělý a představ si, že se mi teď po letech ozvali, že se mnou chtějí navázat opět spolupráci! Přijala jsem jejich nabídku moc ráda, nejen, že mi ty bonbóny fakt chutnají, ale je to i velká nostalgie.

Spoluprací na sociálních sítích musíš mít v nabídce hodně. Vybíraš si?

Vybírám si hodně pečlivě, s kým spolupracuji. Dávám přednost jen pár srdcovým značkám, se kterými spolupracuji déle. Když jsem čekala Bibi, roztrhl se pytel s nabídkami na všechny možné produkty pro děti, ale já jsem drtivou většinu odmítla. Věděla jsem, že Bibi nebudu chtít moc dávat na Instagram a už vůbec ne v souvislosti s placenými spolupracemi.

To jsi jedna z mála.

Myslím, že vůči dítěti není úplně fér ho cpát na sociální sítě od rána do večera, když si o tom zatím nemůže rozhodnout samo, a ještě na něm „vydělávat“. Samozřejmě, každý ať dělá, co uzná za vhodné, rozhodně to nesoudím, je to každého věc. Jen to mám prostě sama za sebe nastavené takhle. Ale samozřejmě i já Bibi na sociální sítě někdy dám, přece jen je to ta nejdůležitější součást mého života, nedokázala bych to eliminovat úplně.

Jednou ses mi zmínila, že ráda řídíš…

Je to tak, řídím moc ráda. Řídím od 18 let, každý den, po Praze, takže jsem zvyklá na silný provoz, ale zároveň za sebou mám i spoustu velkých vzdáleností. Ale rozhodně bych o sobě netvrdila, že jsem dobrá řidička… Na to si netroufám. (smích)

Je pro tebe důležitější vzhled nebo vlastnosti auta?

Asi jako pro většinu žen, je pro mě důležité, jak auto vypadá, to nebudu lhát. Teď jako pro matku, je pro mě úplně nejdůležitější bezpečí. Jsem tedy velmi pyšná, že můžu být ambasadorkou automobilky Volvo, která pro mě byla vždycky symbolem kvalitního a nejbezpečnějšího rodinného vozu. Který má navíc úžasný design.

Dřív jsi otázku bezpečnosti za volantem tolik neřešila?

Samozřejmě řešila vždycky, ale od té doby, co mám rodinu, je pro mě tohle téma číslo jedna. Když si sedneš do auta, prostě hned víš, jestli se v něm cítíš komfortně a bezpečně. Když jsem měla své první auto, byla to spíš plechovka na kolečkách! (smích) Nedá se to vůbec srovnat.

Využíváš u svého auta všechny moderní funkce?

To, jak moc chytrá ta auta jsou, mi až bere dech. Třeba včera jsem řídila a držela jsem volant jen tak lehce jednou rukou. Hned mi to hlásilo, jestli nejsem unavená, abych si dala přestávku (smích). Je to skvělé na udržení pozornosti, abys neusnula za volantem.

Jaký model vlastně teď máš?

Nyní máme novou XC60, což je SUV. Pro nás tři a dva psy je velké tak akorát. Jezdíme často na víkendy pryč a vždycky máme strašně moc věcí, ale vždycky se tam, k mému údivu, vejdeme.

Zvolila sis elektromotor, kterým je Volvo taky proslulé?

Mám plug-in hybrid, protože jsem měla při rozhodování trochu strach ze stoprocentního přechodu na elektro motor. Za mě je tenhle kompromis naprosto ideální. Na ježdění po Praze využívám elektro a delší vzdálenosti jedu na benzín. Případně dobiju, abych aspoň trochu nádrže ušetřila. Měli jsme půjčené i plně elektrické a musím říct, že mě to baví. Člověk akorát musí důkladněji plánovat kvůli nabíjení, ale je to o zvyku. 

Jsi typ, co svoje auto zdobí?

To ani ne, ale potrpím si na to, aby bylo čisté. Nesnáším, když někdo dělá z auta popelnici. Ale jednoho takového jsem si vzala za muže! (smích) Byla jsem vychovaná jako dítě, že jsme nesměli v autě nic jíst ani pít, táta nám i nerad zastavoval. Tehdy mi to vadilo, ale sama teď dělám každé svojí posádce to samé, geny nepřevezeš. (smích)

Zdroj: časopis Glanc