Rozhovor děláme v době, kdy v Liberci probíhá vaše výstava The Gilded Age. Připravoval jste ji zhruba rok. Máte vůbec čas na další vlastní tvorbu?
Ten jsem si samozřejmě musel najít, protože všechny obrazy v loňském roce jsem tvořil speciálně pro tuto výstavu. Nechci čtenářům kazit nějakou romantickou představu o umění, ale když pořádáte výstavu, musíte mít jistotu, že ten prostor máte čím zaplnit.
Představuji si to tak, že po zahájení výstavy má umělec oddych, může si dát nohy nahoru a čekat, až ho přepadne múza. Trefila jsem se?
Takhle to bohužel nefunguje. Kvůli výstavě jsem musel posunout spoustu zakázek a restů, které pak doháním. S nadsázkou říkám, že vernisáží pro mě ta práce v podstatě končí, je to taková příjemná třešinka na dortu. Potkám se tam s kamarády, fanoušky, sběrateli a je to moc příjemný pocit, zvlášť, když se díla líbí. To je zásadní odměnou a motorem každého umělce. I když pak výstava pokračuje několik dalších měsíců, já ji odsunuji na druhou kolej a věnuji se zase dalším projektům. Občas mě ale čekají třeba komentované prohlídky, dokončující práce ke katalogu nebo jiné povinnosti.
O vás se ví, že jste vášnivý workoholik. Malíře jsem přitom měla spíše za bohémy, kteří vstávají před polednem a tvoří jen během záchvěvů kreativity. Jste výjimka?
To si nemyslím. Většina umělců musí tvrdě pracovat, pokud chtějí něčeho dosáhnout. Je to práce jako kterákoliv jiná. Někdo ráno vstane a jde do kanceláře, někdo naťukává kódy do systému v pokladně. Aby byl dobrý výsledek, musí se to dělat zodpovědně, poctivě a není moc místo pro omluvenky. Samozřejmě existuje část umělců, která nemá v tomto směru ambice a je to tak v pořádku. Někdo nechce, aby jeho díla byla vidět, netouží po slávě. Dokonce ho tato složka jeho práce může obtěžovat. Já to mám nastavené jinak a ten „drive“ mě stále žene dopředu.
Máte alespoň volné víkendy?
Po letech už ano, zařadil jsem je zpátky do svého života a ctím je. S věkem cítím velkou potřebu odpočinout si. Co ale moc nejde vypnout, je hlava. A právě o víkendu mě někdy napadnou zásadní věci, které se týkají tvorby – o ně bych nerad přišel. Takže úplně vypnout si asi nemůžu dovolit nikdy. Shrnul bych to asi tak, že mentálně pracuji nepřetržitě, fyzicky jen od pondělí do pátku.
Je vaše tvorba svobodná, nebo je i na vás jakožto umělce vyvíjen tlak?
Bez tlaku bych pravděpodobně nedělal věci, které dělám. Zároveň si musím neustále hlídat a udržovat svobodu, což není jednoduché. Když dostanu ale například zakázku, na rovinu říkám, že ji vezmu jen v případě zachování 100% svobody při přemýšlení o té konkrétní věci. Paradoxně devět z deseti takových zakázek vůbec nedopadne. Pokud mi ale někdo nezaručí svobodu při práci, odmítám ji. Svoboda je v tomhle směru pro mě naprosto zásadní.
V dětství vás prý hodně ovlivnila reklamní tvorba – tedy různé obaly, slogany, plakáty. Vyrůstal jste ale v 80. letech, kdy tady moc zboží nebylo. Po čem jste prahnul jako kluk?
Sbíral jsem to, co asi většina mých vrstevníků, tedy céčka nebo víčka od lahvových limonád. Plechovky jsem ale nikdy nesbíral, i když jsem je vídal u kamarádů z paneláků, pěkně vyskládané na kuchyňských linkách z umakartu. Lidé si ty plechovky ze Západu hýčkali. My jsme bydleli kousek od Tuzexu, kam jsme chodili tahat obaly od zahraničního zboží. Navíc oba moji rodiče pracovali na letišti, a tu a tam mi vozili západní zboží.
Býval jste zlobivé dítě?
Podle mých rodičů ne. Mezi mými vrstevníky byli daleko větší sígři. Maminka mi už od první třídy ale říkala, abych se nedíval tak upřeně na učitelky, protože to pak vypadá, že je chci zabít. Ony mě skutečně neměly v oblibě, dostával jsem spoustu zbytečných trestů a vlastně to vnímám jako školní šikanu. V sedmé třídě jsem dostal na vysvědčení šest čtyřek a dvojku z chování, což by mi znemožnilo studium na střední škole. To byl impulz pro maminku, která mi během prázdnin změnila základku. V novém kolektivu jsem pak byl za hvězdu, co se týče prospěchu. Tu školu vedli normální lidé, ne zakomplexovaní bolševici. Matikářka nám tam dávala i praktické rady, řekl bych až takový koučink, třeba jak se máme večer připravovat na další den, proč je důležitá spánková hygiena a podobně. Do té doby jsem se s ničím takovým nesetkal.
Patříte mezi současné nejlepší umělce v tuzemsku, prý vás ale nevzali na Akademii umění. Co za tím je?
Na to by vám měl asi odpovědět Vladimír Skrepl (populární český malíř – pozn. red.). Pro mě byl úspěch už to, že jsem prošel prvním kolem, kam se posílají domácí práce, a na jejich základě se vybírá pět z asi dvou set uchazečů. V době, kdy jsem se tam hlásil, jsem už prodával své obrazy a měl za sebou první výstavy. Vladimír tehdy dobře odhadl, že už jsem byl téměř hotový a ptal se mě, proč se vlastně na Akademii hlásím. Na rovinu mi řekl, že ta škola pro mě není zas až tak vhodná.
Čím si vysvětlujete, že jste uspěl v tak mladém věku?
Trochu si teď přihřeju polívčičku, ale myslím si, že jsem tu kolem roku 2010 tak trochu rozkopl dveře trhu s uměním. Současné umění tu bylo ještě v plenkách. O umělcích se moc nemluvilo, a už vůbec ne o tom, že se dá uměním i slušně živit.
Obrazy si prodáváte sám?. Proč? Není jednodušší mít zprostředkovatele nebo prodávat díla rovnou galeriím?
Já bych měl strašně rád zprostředkovatele, ale nikdo takový zatím není. Vím o pár lidech, kteří současnému umění rozumějí, ale nikdy by tu práci nedělali tak dobře, jako když si ji udělám sám. Což samozřejmě souvisí s tím, že to dělám pro sebe, a ne pro někoho dalšího. Světový trh s uměním navíc funguje dost šíleně. Když vás prodává galerie, bere si až 50 % z prodejní ceny. Já jsem tak nejen tvůrce obrazů, ale i manažer, musím řešit všechny ty věci kolem prodeje, administrativu. Ale vlastně mi to vyhovuje. Asi bych bez toho stresu nemohl být.
Podle čeho svoje díla naceňujete?
Sice patřím mezi naše nejprodávanější umělce, ale rozhodně ne ty nejdražší. Naceňování dělám na základě času stráveného prací, kterou za sebou mám. A já tvrdě pracuju už dvacet let, což se do ceny obrazů samozřejmě promítne. Takhle to ve světě umění funguje. Je to podobné asi jako u sportovců, kteří hrají čím dál lepší turnaje a dostávají více peněz za výhru. Peníze za umělecká díla rostou podle toho, jak dlouho a intenzivně člověk pracuje, jak a kde vystavuje, jak je zastoupený ve sbírkách a podobně. Já meziročně zdražuji zhruba o 10 až 15 %. Myslím si, že se pohybuju v takovém liberálním středu. Jsou tu mezi námi i borci, kteří v průběhu jednoho roku zdraží třeba o 150 % a pak se diví, že je nikdo nekupuje.
Gilded Age odkazuje ke zlatému věku, ve kterém podle vás teď žijeme. Opravdu si myslíte, že se nyní máme tak dobře a jsme obklopeni blahobytem?
Je to relativní, ale jsem přesvědčený, že máme velké štěstí, že žijeme v době, v jaké žijeme a máme všeho dostatek. Z kohoutku nám teče pitná voda, teplá i studená. Do práce můžu jet autem nebo naskočím do MHD, které mě odveze v luxusním vagóně, pak přestoupím do tramvaje značky Porsche a na zastávce si můžu zdarma dobít mobil a v metru používat Wi-Fi. Vlaky mají čalouněné sedačky a vytápění. Není tomu tak dávno, kdy naše babičky bydlely v Praze v bytě, kde bylo místo koupelny na chodbě jedno smaltované umyvadlo a sdílený záchod. Dnes se máme neuvěřitelně dobře. V tom podle mě spočívá ten Zlatý věk. Jasně, vím že jsou tady nemalé skupiny lidí nebo rodin, pro které jsou najednou nedostupné základní věci. Pak se samozřejmě nežije úplně krásně. Nicméně stále si myslím, že bychom si měli víc všímat těch každodenních maličkostí. Naučit se být šťastní z toho, že jsme zdraví. V tom je kouzlo života.
Pasta Oner
Z výstavy Pasta Oner: The Gilded Age
Vlastním jménem Zdeněk Řanda je český umělec, který ve své tvorbě reflektuje a ironizuje současnou popkulturní společnost. Věnuje se akrylové malbě a vytváření závěsných obrazů, stejně jako navrhování prostorových objektů, plastik, instalací a realizaci muralů, tedy velkoformátových maleb ve veřejném prostoru. Nad rámec autorské studiové a galerijní tvorby často reprezentuje Česko na oficiálních kulturních a společenských akcích v zahraničí (například Expo 2010, Letní Olympijské hry v Londýně 2012).
Zdroj: časopis Glanc
Sledujte nás v Google Zprávách