Když jsem se zmínila, že s vámi dělám rozhovor, běžná reakce byla: „To je ta zpěvačka s krásnými písničkami a Ruminkou…“
Jé, to je krásné! Musím říct, že mě moc těší, že mě lidé takhle vnímají.
Nepřekvapuje mě to, Ruminka je totiž často k vidění třeba na vašem Instagramu. Proč?
Je přece obrovskou součástí mého života! Ráda ukazuji radost, jak trávíme čas, jaké životní hodnoty jsou pro nás důležité. Pro mě je rodina nejvíc, takže je úplně přirozené ji mít vedle sebe – ať už v životě, v písničce, nebo na sociálních sítích.
Přináší to i ovoce, jedna vaše fanynka vám napsala: „… máte v sobě neskutečné množství lásky a pokory.“ Co myslíte? Obdivují vás vaši fanoušci jako zpěvačku, ženu či jako matku?
Asi všechno dohromady. Lidé vědí, že jsem zpěvačka, ale častokrát mi napíší i o radu v rámci mateřství či různých životních situací. Vážím si toho. Když odepíšu, snažím se poradit nejlíp, jak umím, ale při tom si zachovat určitou neutralitu, takže dodávám: „Ale rozhodněte se vy sami, srdcem, tak jak je vám to nepřirozenější.“
Jako mladá zpěvačka uprostřed kariéry jste porodila dítě. Co vás k tomu vedlo?
Když se dcera narodila, zas tak mladá jsem nebyla. Kdyby to šlo, mám Ruminku mnohem dříve, protože bych chtěla ještě další dvě děti a myslím si, že čím je člověk mladší, tím líp všechno kolem nich zvládá. Mám pocit, že už mám trochu zpoždění. Dnešní doba je zvláštní v tom, že je hodně starších maminek, ale rozhodně neodsuzuji ty, které mají děti později. Jdou za svojí kariérou nebo třeba děti vůbec nechtějí. Ale já odjakživa vím, že chci mít velkou rodinu – a jsem už ve skluzu!
Co mateřství udělalo s vaší kariérou?
Naštěstí nic. Myslela jsem si, že budu takzvaně na mateřské, ale co se malá narodila, mám dojem, že se všechno ještě víc rozjelo. O nic jsem nepřišla – i kvůli tomu, že byl covid, všechno stálo, koncerty nebyly a já jsem se v klidu mohla věnovat dítěti a pracovat z domova. A když se situace uklidnila, nic se nezastavilo, nabídky byly a jsou. Nehledě na to, že já kariéristka nejsem a nikdy jsem nebyla, všechno ve svém životě dělám přirozeně a číslem jedna je pro mě moje dcera, přes to nejede vlak. Jsem pyšná na to, že se mi daří všechny aktivity i povinnosti skloubit a nic a nikoho neošidit. Ale samozřejmě to něco stojí, nevím, co to je jít s kamarádkou na kafíčko, nemám čas ani na svoje přátele.
Jaké šperky máte ráda?
Mám ráda jednoduchost. Takže dávám přednost jednoduchým šperkům. Na každém prstu kromě malíčku a palce nosím prstýnky a na zápěstích náramky, a tak je jasné, že nesmějí být moc robustní a komplikované. Nejradši mám zlato a bílé zlato, stříbro nosím výjimečně, ale myslím si, že mi Apart otevřel cestu právě ke stříbru.
To mi připomíná… Ani zlatá, ani stříbrná jste v prvním ročníku SuperStar nebyla, umístila jste se jako pátá. Byla to radost nebo studená sprcha?
Rozhodně to byla radost. Vždyť mi bylo pouhých patnáct let! Ani ve snu mě nenapadlo, že bych prošla všemi koly a dostala se tak daleko. A jsem za to opravdu vděčná, protože ne ve všech kolech se mi dařilo, byla jsem unavená a ve svém věku jsem všechny nároky, které na mě byly kladeny, nezvládala. A toho, že jsem postupovala dál a dál si neskutečně cením a dodneška jsem všem, kteří ve mě věřili, vděčná.
Jak se na takové soutěže díváte dnes? Mají pořád smysl? Chrlí spoustu nových zpěváků, kteří touží stát se hvězdami nebo se aspoň uchytit v muzikálu…
Smysl určitě mají. Když najdete talentovaného člověka, který nejenom že umí zpívat, ale je i osobnost, a správně to uchopíte, pak má dotyčný budoucnost. Pak může dělat svoji kariéru naplno, i když talent nestačí – nesmí chybět pokora, vůle a především píle.
Jak to bylo s vámi? Kdo „uchopil“ vás?
Tehdy jsem potkala lidi, kteří mi hodně pomohli. Spolupracovali jsme spolu pět let a hezky se to rozjelo, a to až do chvíle, kdy jsem si řekla, že bych chtěla dělat věci trochu jinak. Už jsem věděla, co a jak, nepotřebovala jsem kolem sebe tým lidí. Teď mám jednoho člověka, který se mnou pracuje, je to mladý, ambiciózní chlapec a jsem s ním velice spokojená. Spoustu věcí zvládáme sami, a když už něco potřebujeme, víme, na koho se obrátit. Vím, s jaký producentem chci pracovat, kdo by mi měl točit klipy a mám nejen svoji představu, ale už i zkušenosti. Když člověk do téhle řeky vstupuje, potřebuje někoho, kdo ho podrží nad hladinou, kdo mu všechno vysvětlí a podpoří ho. Ale jakmile se naučíte plavat, už si můžete pomoci sami.
Nedávno jste vydala album. Jak moc vychází z vás?
Ze mě je maximum. Je o mém životě, o příbězích, které jsem zažila já nebo lidé kolem mě. Hudba musí odrážet vás a to, jak v tom období žijete, nemůže to být lež, něco, co za vás někdo vymyslel. Sám umělec musí dát prvotní nápad, myšlenku, kousek sama sebe. Měla jsem skvělého producenta Tomiho Popoviče, který mi moc pomohl a všechno jsme spolu konzultovali.
Není to tak dlouho, co jste skočila do nového vztahu…
… takhle bych to neřekla. Spíš že máme s Ruminkou vedle sebe člověka, který s námi žije. Leonard je pro mě partner, který nesplňuje jen to, že je mým partnerem, ale je i skvělý táta. Rumince se věnuje, malá ho miluje a já miluju jeho. Trávíme spolu krásný čas bez toho, že by byl problém, že chci být pořád s dcerkou, protože jsme všichni spolu. Toho si na něm nejvíc cením. Nikdy jsem neměla pocit – a často to tak bývá – že by moje dítě mohlo být překážkou našeho vztahu. Potkala jsem člověka, který mi doslova spadl z nebe.
Co je podle vás třeba, aby vztah fungoval a byl stálý?
Oba dva musejí mít stejné hodnoty a priority, věrnost a vzájemný respekt, to je podle mě velmi důležité. Když jsou ti dva nastaveni úplně jinak a cítí stejné věci jinak, pak to sice může chvíli fungovat, ale jednoho dne se dostanou do bodu, kdy zjistí, že takhle to dál už nejde.
Bez čeho se tedy žádný vztah neobejde?
První věcí je vzájemný respekt, láska a to, že si jeden druhého váží. Taky si myslím, že dnešní době a dnešním vztahům neprospívají sociální sítě, řada vztahů na nich ztroskotala. Asi se bez nich už neobejdeme, ale otázkou je, do jaké míry si je k sobě člověk pustí a nakolik jsou pro něho důležité, nesmějí být důležitější než jeho partner.
Zdroj: časopis Glanc
