V mých očích je film Úsvit studie o tom, jak lidé reagují na něco divného, neznámého. A i když existují fakta a důkazy, je svůdnější věřit iracionálnímu vysvětlení.
Čtu to hodně podobně. Modelová situace, která nám může připomínat spoustu situací z dneška, třeba kolem LGBT a vůbec genderových věcí… Je to v tom zakódované. A dobovka umožňuje to všechno vykreslit víc černobíle, až trochu pohádkově, srozumitelně, možná i trochu přehnaně, ale právě díky tomu se to tam celý zobrazí. V člověku to rezonuje, i když ví, že život je ve skutečnosti složitější a že v realitě do toho promlouvá víc nuancí.
Váš Alois je ředitel továrny, jeho žena Helena, kterou hraje Eliška Křenková, hledá fakta a pravdu. Našel jste si s Aloisem nějaké společné linky?
Vždycky je hledám. V každé práci. A mám to asi jako každej, kdo třeba čte knížku a hledá linky, které se ho dotýkají, hledá něco, čemu rozumí, co k němu promlouvá a co tam číst potřebuje. I na mě takto vylézají „moje“ témata. Už když čtu scénář si říkám: Vidíš, tohle znám, tohle je zajímavý, o tomhle jsem přemýšlel… Pro každého ve filmu bude asi důležité něco jiného. U Aloise jsem cítil podobnou konzervativní linku, se kterou se taky potýkám, s jakousi upjatostí, strachem z neznámých věcí. Ne, že bych byl xenofob, ale některé strachy v sobě člověk má.
A co vás naopak od Aloisova způsobu fungování odlišuje?
Alois lpí na svých plánech a představách, má to jasně nalajnovaný, když se stane něco nepředpokládaného, bourá se mu to. Není schopen to přijmout a nějak zpracovat. V tom ho trochu chápu. On ale nakonec celou tu nepředvídatelnou situaci zazdí, jako by se nestala, vůbec to nepřipustí, ani se nepokusí svoje plány změnit, v tom je snad mezi námi rozdíl. Já se učím s věcmi, které přicházejí nenadále, pracovat, nechci se nechat unést vlastním pohodlím, ale chci výzvám čelit, řešit je, plány překopat, když je potřeba.
Je něco, co se vám na Aloisovi líbí?
Preciznost. Schopnost uskutečnit svoje velké představy. Sám mám s některými praktickými záležitostmi problém, je fajn si na to trochu „zahrát“. Vyzkoumat, kde má člověk slabiny, a inspirovat se, v čem by se mohl třeba zlepšit.
Z Aloisovy ženy se stane hrdinka, která nad všemi získá obrovskou morální převahu.
Její odhodlání je obdivuhodný, ale konec je otevřený. Myslím, že pro ni bude hodně těžký zůstat ve své pravdě. Opravdu odejde? Emancipuje se? Pokud odejde, zvládne se postarat o sebe a o dítě? A Alois má pro své chování taky důvody. Je velice praktický. Je zodpovědný za spoustu lidí, za jejich osudy, za fabriku, za město. Pořád je to trochu na hraně, i když se z něj teda postupně stává větší a větší debil. Ale taky má svou pravdu.
„Ještě řekni, že to děláš pro naše dítě, a pobliju se.“ To je mrazivý moment, když tohle Helena vpálí Aloisovi.
Tohle je hodně zajímavá rovina. A myslím, že ve filmu se to Alois opravdu chystal říct. A u něj tuším ten alibismus. Na druhou stranu je pod tlakem, je šéf, má pod sebou hodně lidí, zodpovědnost. Nerozhoduje jen o sobě. Ale ano, argumentovat dítětem je u něj alibismus.
Měl jste někdy tendenci něco v sobě popřít „kvůli dětem“?
(dlouho přemýšlí) Nevím, jestli je vhodné to rozebírat v rozhovoru, ale jasně… Jsem rozvedenej. A myslím, že tohle řeší každý, kdo se do té situace dostane a má děti, přesně tyhle otázky si klade, jestli spolu nezůstat „kvůli dětem“. Nebo by to naopak byla lež, kterou bychom možná dětem ublížili víc? Před těmi otázkami jsem stál taky, ptal jsem se sám sebe, jak moc mám být upřímnej a pravdivej. Pochopí děti nakonec tu moji upřímnost? Mám to udělat pravdivě, i když to bude bolet? A bude to dobře? Jenže když člověk udělá nějaké rozhodnutí, nemůže předem dohlídnout, jestli je dobré, nebo špatné. Až s tím vším, co následuje po rozhodnutí, postupně učiní poznání, jaké to rozhodnutí vlastně bylo. Až zpětně.
A vaše rozhodnutí se nakonec ukázalo jaké?
Rozhodně mi to otevřelo hodně věcí. Asi podobně jako Majdě. Beru to nakonec „pozitivně“, pokud je něco takovýho v souvislosti s rozvodem možný říct. Otevřelo se poznání. A co jsem sám v sobě uviděl, vnímám jako obohacující, i když taky myslím, že by k tomu nebylo potřeba dojít tak brutálně. Jenže někdy v životě nastane chvíle, kdy člověk cítí silnou potřebu něco změnit. Někdy to udělá hodně radikálně… Ale časem se to všechno ohladí. Na všech stranách. Jak se před těmi šesti lety všechno rozbouřilo a přineslo to obrovský chaos, tak se to pak začalo vnitřně skládat, uspořádávat. Myslím, že jsem si díky tomu taky rozšířil úhel pohledu na spoustu věcí. Na svět. Na lidi. Citlivěji asi vnímám komplikovanost života, všechnu rozporuplnost. Dřív jsem byl možná i naivnější a myslel jsem, že věci jsou víc černý, nebo bílý. Byl jsem někdy s lidma rychle hotovej – ten je nesympatickej, ten je zlej… Teď mnohem častěji zabrzdím a snažím se na věci koukat i z jiné perspektivy. Snažím se nesoudit.
A jak se máte? Máte druhou rodinu, malý dítě…
Jo, malou Ferdinandu.
A když jsou všechny děti spolu, funguje to?
Jo, to je perfektní. Byl jsem s nima letos v létě u moře. V Chorvatsku. Sám. Jen já a moje tři děti. Bylo to skvělý, jsou všichni skvělí a mají se rádi.
A vaše partnerka je herečka?
Je herečka. Johana Matoušková.
Vaše kolegyně ze Zábradlí, vidíte, to jsem nevěděla.
Tak nejsme úplně v hledáčku médií. Ale máme se fajn, i když všechny ty okolnosti, jako bývalá rodina, děti, společná práce jsou náročný a vyžadujou hodně citlivou komunikaci a trpělivost. Takže na tom makáme, ne vždycky se to daří, ale to do vztahu patří.
Bolest z rozchodu, nový vztah, nová poznání, schopnost míň soudit lidi… Jsou takové zásadní životní předěly užitečné, když se hledáte v postavách, které hrajete?
Určitě jo. Taky mám pocit… jak to říct… jako by byl člověk těma zkušenostma posílenej, měl pak větší odvahu se konfrontovat sám se sebou v nepříjemných situacích. Plácnu, úplně obyčejná věc, tréma, nervozita, míval jsem to hrozně silný, ale teď nějak cítím, jaký to jsou malichernosti, že jsou přece důležitější věci, nemusím být tak nervózní, že udělám chybu. Díky tomu mám najednou větší nadhled nad svou prací, není pro mě už tak zásadní se „dobrat výsledku“, který je beztak pomíjivý. Všechno se pořád mění, pokračuje, je osvobozující to přijmout. Díky tomu se možná můžu svobodněji zabývat těmi tématy a postavami…
Bez urputnosti?
Jo, to je asi ono. Ale pomáhá to i jinak. Třeba ve Vzkříšení (inscenace v Divadle Na zábradlí) ta Něchljudova konfrontace s vlastní vinou, je to nějak hodně silný, když ty pocity viny člověk sám prožil. Ale nevím, jestli je to ve výsledku důležitý pro diváka. Jsou určitě herci, třeba mladí, kteří tu zkušenost nemají a zahrají to skvěle.
Nemusíte uběhnout maraton, abyste zahrál maratonce, ne?
Haha! Přesně. Takže vlastně kdo ví. Já ten maraton uběhl. A vždycky záleží na režisérovi, na scénografii, na kolezích. Všechno v tom je zakomponovaný. Ale ty chvíle, kdy to rozeznívá vnitřní struny jsou silný. Zároveň je asi nebezpečný, když se herec moc prožívá. Pořád to musí být v komunikaci s divákem. Sám se snažím, aby to ta „terapie“ byla tak na půl, ale všechno, co v divadle nebo ve filmu dělám, filtruju skrz sebe, vždycky je to osobní, takže to i ty terapeutický nebo konstelační tendence má.
Máte nějaký příklad?
Když hrajeme Macbetha Na zábradlí – ona je to sice docela sranda…
To teda jo. Je to strašně krutý, jak jen Macbeth může být, ale chvílema člověk učurává smíchy.
Jo. Je to sranda, ale uvnitř té hry, jak ji David Jařab přetvořil, je obrovskej kus zla, opravdu temnej materiál. V začátcích jsem s Macbethem prožíval až panický stavy, kolikrát jsem si už v půlce přál, ať to proboha už skončí, že to nevydržím. Kolikrát to byl fakt hnus. Ale postupem času si tam hraju s jinýma věcma a už to není ten pocit, co jsem měl na začátku. On se ten počátek taky kryl s tím těžkým obdobím, hrálo to v tom roli. Pořád tam cítím temnotu a hnus, ale už to prožívám jinak. Do každé inscenace, kterou hrajeme roky, se postupně propisuje všechno, co prožívám. Konkrétní životní situace, ale taky úplně obyčejně věk.
Zatímco film je pak konzerva konkrétní doby, divadlo zraje v čase…
Jo. Dokážu si i vzpomenout, co jsem v které době zažil, jak jsem se cítil. A funguje to vlastně trochu jako můj deník.
Zdroj: časopis Glanc
