V seriálu Pod hladinou o poříčním oddělení policie hrajete jednoho z policistů a zároveň potápěčů.
Hraju Zdeňka, nejlepšího kamaráda hlavní postavy Honzy Zacha, tedy Matěje Hádka. Řeší nejen kriminální případy, ale i vztahové peripetie. Řekl bych, že s případy mu to jde líp než se vztahy. Honza v partě dlouho nebyl a Zdeněk netušil, že se tam zase vrátí. Mezitím se totiž sblížil s Honzovou přítelkyní, kterou hraje Sandra Nováková. Zajiskřilo to mezi nimi, ale příchodem Honzy, který nic netuší, se všechno mění. Zdeněk s tím hodně bojuje, Honza je jeho nejlepší kamarád.
V roli Zdeňka jste se i potápěl. Co tomu předcházelo?
Několik měsíců před natáčením jsme absolvovali kurz, nejdřív jsme se potápěli v bazénu. Já jsem s tím neměl žádné zkušenosti, tedy párkrát jsem šnorchoval, ale to bylo všechno. A potápět se v suchém obleku je hodně náročné, někdo to trénuje roky, my jsme se naučili jen úplné základy – jak se v obleku pohybovat, jak komunikovat s ostatními v případě problému… Při natáčení byli na place profesionálové, kteří nás v složitějších scénách zastupovali jako dubléři.
Co znamená suchý oblek? To, že se vůbec nenamočíte?
Přesně tak. Mezi vámi a vodou je ten oblek a nic se nedostane dovnitř ani ven. Oblek na vás není přilepený tak jako neopren. Je v něm vzduch, takže vás izoluje a vy jste jakoby v nějakém balonku. Když se vzduch přelije na špatnou stranu, je těžké dostat se do polohy, do níž chcete. Musíte neustále vyrovnávat tlak vody. Když se potřebujete dostat hlouběji, musíte vzduch vypouštět, pracujete s nafukováním a vyfukováním obleku, ale i takzvaných křídel, pokud se chcete vynořit. A někdy je hodně složité to všechno propojit dohromady. Jednu scénu s Matějem Hádkem jsme natáčeli v kesonu, což je speciální typ potápěčského zvonu ponořený ve vodě. Potýkáme se tam s těmi suchými obleky, musíme si sundat masku, protože tam máme dialog, a nebylo kam dát mikroporty, to bylo poměrně náročné na koordinaci. Jinak jsem měl taky hodně scén, kdy jsme jezdili v policejním člunu, což mě bavilo. Nejčastěji ho řídila Šárka Krausová, ale já někdy taky. Musím říct, že to bylo vážně zajímavé natáčení.
Strach z vody vás tedy asi nikdy netrápil?
Potápět se a vyrovnávat ten tlak mi není úplně příjemné, protože jako kluk jsem míval problémy s ušima. Navíc si uvědomuju, že pod vodou musí být člověk stále ve střehu, protože se může cokoliv stát. Ale strach z vody naštěstí nemám.
Vybavíte si, kdy jste se naučil plavat?
Vybavuju si dva momenty. První, když jsme se u nás na chatě koupali nad jezem. Máma mě chtěla přinutit, abych se naučil plavat, já jsem se jí snažil utéct po dně, ale voda mě nadnášela. Tak jsem vlastně šlapal vodu a připadal si, jako když plavu. Plavat jsem se pak naučil o něco později na školních kurzech. Byli tam docela drsní instruktoři, kteří se s námi nemazali a bidlem nás odstrkávali od břehu. Myslím, že z téhle metody by leckteré dítě mohlo mít trauma. Doufám, že dneska už se takhle plavat děti neučí.
Diváci vás mohli vidět taky v pohádkách Nejlepší přítel a Jak si nevzít princeznu. V jedné jste hrál čerta, ve druhé prince. Je natáčení pohádek radost?
Pohádky mám rád a jejich natáčení jsem si moc užíval. V pohádkové roli si můžete dovolit hrát trochu jinak, je to větší nadsázka, pohádkové prostředí vám umožní pustit se do zábavnějších poloh. Navíc natáčíte většinou v létě, v exteriérech, takže jste hodně venku, podíváte se na pěkné zámky, zajezdíte si na koni… Čili ano, natáčet pohádky je pro mě moc příjemná práce.
Velmi sledovaný byl seriál Kukačky, v němž jste hrál otce, který zjistí, že mu kdysi v porodnici vyměnili syna. Seriál vyvolal spoustu diskusí.
Kukačky byly moc zajímavý projekt. Tatínek Martin byl komplikovaný charakter, chlap, který do všeho hodně šťourá a snaží se situaci vyřešit „na sílu“. Vím, že někteří lidé tuhle postavu moc rádi neměli, pro ně byl ze čtveřice rodičů ten nejmíň empatický. V druhé sérii se trochu proměnil. Přesunul se s manželkou a synem na maloměsto, pro udržení rodiny a zlepšení vztahů byl ochoten hodně obětovat. Myslím si, že se snažil dělat věci správně a řešit je pozitivně, aby to ve výsledku bylo pro oba kluky co nejlepší. Mě vždycky příjemně překvapí, jak nějaký film nebo seriál s lidmi rezonuje a každý má na něj svůj pohled. Z ohlasů vím, že někteří chlapi Martina chápou a říkají, že mu rozumí a že by se zachovali stejně.
A jak byste situaci řešil vy?
Mnohokrát jsem se nad tím zamýšlel. Výchova a čas, které do dítěte investujete, jsou podle mě víc než geny. Zplodit dítě dokáže každý, ale mít ho rád, vychovat ho, to už chce pořádného člověka.
Pocházíte z Prahy. Je vám bližší ruch velkoměsta, nebo spíš komunitní život na vesnici nebo v menším městě?
Mám nejradši, když můžu obojí kombinovat – jeden víkend v holinách a jeden v obleku. Nejlepší je podle mě pestrost, kdy si člověk dopřeje kulturní vyžití ve velkoměstě, ale pak si sáhne do hlíny nebo vezme do ruky krumpáč.
Co teď natáčíte?
Dotočil jsem seriál Mozaika, který je o rozvětvené rodině a jejích vztahových peripetiích. Karel Heřmánek a Taťjana Medvecká v něm hrají manželský pár, který se po čtyřiceti letech společného života rozvádí. Hraju jejich syna, mou manželku ztvárňuje Kristýna Ryška. Vypadá to na další moc zajímavý projekt – a v něm taky hraju otce. Počet dětí se mi rozrůstá, tady mám už tři.
Možná je to tak trochu příprava na roli otce i v životě…
Myslím, že jako příprava je to fajn, ale praxe bude určitě o dost složitější. Odpadne výhoda, že dotočíte a děti odevzdáte rodičům nebo těm, kteří se o ně na place starají. (smích)
Vaší ženou je snowboardkrosařka a olympijská medailistka Eva Samková. Vy prý na snowboardu jezdit neumíte?
Neumím, vždycky jsem byl lyžař. Na prkně jsem to párkrát zkusil, ale moc mě to nebavilo, jsem míň než začátečník. (smích) Ale Evce moc fandím a rád se dívám, když závodí, hodně to prožívám. Na závodech jsem se podívat nikdy nebyl, jen na soustředění. Ne že bych nechtěl, ale vždycky jsem měl v té době nějaké pracovní povinnosti a závody byly daleko, takže to nevyšlo.
Nebýváte často odloučení, když se Eva připravuje na závody, jezdí na soustředění a podobně?
Máme období, kdy jsme daleko, ale pak se to vyváží časem, kdy jsme hodně spolu. Měli jsme štěstí v neštěstí v tom, že když jsme se dali dohromady, přišel covid. Měli jsme na sebe spoustu času a taky možností se poznat.
Štěstí bylo i to, že se vaší ženě podařilo po zlomenině obou kotníků vrátit zase k závodění.
Ona k rekonvalescenci přistupovala velmi zodpovědně a hodně pozitivně. Od začátku se snažila cvičit, aby se mohla, až jí nohy srostou, zase rychle vrátit do formy. Zažila dva velmi těžké momenty. První ve chvíli, kdy se jí úraz stal a ona nevěděla, co bude dál. Druhý moment přišel, když už byla doléčená, postavila se na prkno a zkoumala, kam ji nohy pustí, jenže se na něm necítila jistá. Ale překonala to a nakonec vyhrála mistrovství světa. Chtěla se hlavně vrátit k ježdění, aby z něj měla zase radost a aby se na prkně zase cítila dobře. To, že vyhrála, byl bonus navíc.
Sportovci musejí mít silnou vůli. Jak jste na tom s vůlí vy?
U sportu je výhoda, že se výkony dají měřit a výsledky jsou jasné. V herecké profesi vůli taky potřebujete, taky je to kolikrát běh na dlouhou trať a taky si musíte zachovat cílevědomost, když se chcete v profesi posouvat. Herectví nejsou jen zajímavé role, natáčení, divadelní premiéry, ale taky období, kdy o sobě pochybujete, kdy čekáte, jestli dostanete nějakou další práci. Nesmíte ztrácet optimismus a nesmíte spadnout do rutiny. To je špatně. Měli byste přinášet pořád něco, co bude svěží, živé a zajímavé. A aby se vám to dařilo, musíte takoví zůstat hlavně vy sami. Takže já bych si rád myslel, že silnou vůli mám.
Jak doplňujete energii, když máte moc práce?
Musel jsem se naučit relaxovat, to jsem pochytil právě od Evky. Aby z dřiny vzešly výsledky, je potřeba tělu dát výživu a nechat ho odpočinout. Musíte mu dopřát odpočinek a věci, které nejsou emočně vyčerpávající, protože vás baví a dávají vám smysl. Už taky vím, že nemá smysl vrhat se do něčeho, co vám jenom bere a vyšťavuje vás.
Teď jste se oba vrhli naplno do soutěže StarDance, kam jsme nastoupili jako první manželský pár.
Že s Evkou budeme účinkovat dohromady, a proti sobě, je pro nás radost a výzva zároveň.
Na sociálních sítích sdílíte vtipná videa a postřehy z tréninků.
Nejradši bych si vypnul hlavu a nechal tělo, ať se to všechno naučí samo, protože na moje rady stejně nedá a dělá si, co chce. Občas je mi až blbé pozorovat Lenku (Markova taneční partnerka Lenka Nora Návorková – pozn. red.), jak pořád dokola trpělivě opravuje tytéž chyby a ochotně mi znovu vysvětluje věci, které jsem stačil během dvou hodin zapomenout. A jak se usměje, když řeknu, že je mi všechno jasné, a pak prvním krokem zabočím na špatnou stranu a druhým jí podrazím nohy nebo jí málem ukopnu hlavu.
Soustředím se na nohy, spadnou mi ruce, soustředím se na ruce, zapomenu kroky. Ale občas v té záplavě chyb a nepřesností prosvitne kousek něčeho, co připomíná tanec. Všechno potřebuje svůj čas. Než jsem začal trénovat, trochu jsem zvládal valčík, byl to jeden z mála tanců, o němž vím, jak se mají tančit. Myslím, že mi budou vyhovovat spíš ty rychlejší tance, tedy pokud si v té rychlosti zapamatuju, co mám dělat. Jinak jsem v tanci dost neotesaný, jako kus žuly, ze které se Lenka musí pokusit vytesat tanečníka. Jsem zvědavý, jak se jí to podaří, a hlavně jak se jí podaří do toho vnést nějaký řád. Moc se na to těším, protože přinášení řádu do mého života, napětí mezi chaosem a pořádkem, je moje oblíbené téma. Celá soutěž StarDance je pro mě velká výzva, takové úkoly mám rád.
Zdroj: časopis TV Magazín
