Pročítala jsem starší rozhovory s vámi a několikrát jste tam zmiňovala, jak velká trémistka jste. Pořád platí, že vás definuje vaše tréma? 

Platí. Jsem trémistka a nervák, ale snažím se s tím pracovat. Myslím, že se to s věkem a zkušenostmi proměňuje. 

Zdroj: Youtube

Člověk už si je jistější tím, že zvládá řemeslo, a může na tom navěšovat další věci, ne? 

Určitě. Už taky třeba víte, co vás zradilo minule, čemu předejít, jak naložit s určitou situací. Už zvládáte techniku, jevištní i filmovou. Umíte se mnohem efektivněji učit text, před kamerou se naučíte pracovat se světlem… Když tyhle věci člověk zvládne, může se více nechat unášet situací, zpracovávat ji, hledat si svoje věci v té které postavě. Ale stejně tu trému pořád mám. V divadle je to asi horší než ve filmu. 

Jsem taky trochu nervák. Mívám v různé míře trému před každým rozhovorem, vlastně by mě zaskočilo, kdybych ji najednou necítila… 

Ano… Tréma je vlastně druh respektu, pokory. Souvisí asi s pocitem zodpovědnosti, a to je dobře.

Jak se liší tréma filmová a divadelní? 

Ve filmu hlavně nechci zdržovat záběr a kolegy. Mám vždycky zvláštní pocit, že na to, co udělám, čeká padesát lidí, kteří se potřebujou posunout dál. Přitom je to nesmysl. Člověk samozřejmě musí umět využít svého času, aby se mohl vyhrát v nějakých nuancích a detailech, které právě film, na rozdíl od divadla, nabízí. V divadle je to tady a teď, před „živým“ divákem. Neopakovatelný okamžik. To je jiný druh trémy. 

Dnes budeme mluvit hlavně o filmu. Ve snímku Nikdy neříkej nikdy jste některé scény točila v Africe. Jaké jsou vaše vzpomínky na Afriku?

Silný. I když jsem tam byla chvilku. Jsou to vzpomínky na děti v internátní škole, a taky na prach a sucho všude kolem. Ale hrozně ráda bych se tam vrátila. Potkala jsem se tam se dvěmi ambasadorkami ze Slovenska, které mě hezky přijaly a říkaly, že jsem kdykoliv vítaná jako turistka, že mi pomůžou, kdybych se chtěla přijet do Keni znovu podívat. Uvidíme. Chce to čas, prostor a peníze. Ale věřím, že se tam podívám… 

Skočme ale na začátek. Proč jste točili právě v Africe? 

Je to linka, která je spojená s mojí postavou lékařky, která se rozhodla pomáhat na misi s humanitární organizací. A život ji zavál až do Nairobi. Tvůrci nakonec došli k tomu, že se ta linka musí rozehrát ještě víc, než bylo původně napsáno, aby bylo jasné, že moje postava není  povrchní ženská, která utíká od  rodiny, ale že je to žena, která neřeší jen rodinu, ale řeší i nějaké svoje poslání, chce poctivě a naplno dělat něco smysluplného, a tak se snaží ty dvě roviny skloubit, což je samozřejmě velmi těžké.

A jako ženy s rodinami na to narážíme dnes a denně, že? 

Ano, je to, myslím, obraz balancování v životech mnoha žen. Je jedno, jestli jste lékařka, novinářka nebo herečka, ale když to chcete dělat s větším nasazením a zároveň se snažíte věnovat rodině, není to lehké. Myslím, že přesně v tomhle úhlu pohledu by se s mou postavou mohla řada žen ztotožnit, v té snaze vybalancovat rodinný život se zaměstnáním. S potřebou dostát svému řemeslu a profesi. Tahle rovina je zajímavá, baví mě a mám radost, že tvůrci měli potřebu ji rozvinout. 

Původně jste tedy v Africe točit neměli? 

Ne. Ale najednou se sešlo víc věcí dohromady. Až v postprodukci se ukázalo, že tahle linka tam chybí. Povídám: Ok, tak kdy mám být v Bratislavě? Točilo se totiž hlavně na Slovensku. Oni: No, né úplně v Bratislavě, ale v Nairobi. Chvilku jsem si myslela, že to je skrytá kamera, že si dělají legraci, ale ne. Sbalila jsem se tedy a letělo se do Nairobi. 

Tak jednoduché to bylo?

Ve skutečnosti to bylo hodně náročné. Byli jsme tam na tři dny a většinu času jsme opravdu točili, jen výlet to bohužel nebyl. Ve finále jsem měla velkou radost nejen z toho, že jsem se podívala do Afriky, ale že příběh té mé postavy, která není hlavní postavou filmu, nezůstal na povrchu. 

Co se dá za tři dny v Africe vidět?

Točilo se v areálu skutečné internátní školy a kliniky, které jsou v pouštní, vesnické části Nairobi, v takové syrové prašné, opuštěné krajině, kde jsou i slumy. Pracovali jsme od rána do večera. Ale zázemí jsme měli v luxusnějším resortu, kde měla ve filmu zázemí i moje postava – takový hotel, všude sice klasické slaměné střechy, ale taky bazén, restaurace a v podstatě velké pohodlí v kontrastu s tím, jak žije většina tamních lidí. Ale nejzajímavější samozřejmě bylo samotné natáčení v areálu internátní školy, když jsme mohli nahlédnout do té drsné každodennosti místní komunity. 

Co je tam za děti? Prostě místní děti, nebo je to speciální škola? 

Jsou to děti, které mají nějakou fyzickou indispozici nebo psychické újmy, často nemají svoje zázemí, rodiče, rodinu… Je to internátní škola a některé ty děti tam žijí prakticky pořád. Předobrazem mé postavy je totiž reálná žena – Slovenka –, která tu školu založila. Viděla jsem se s ní. Žije tam už spoustu let, má rodinu s mužem z Nairobi a vše řídí – školu i internát a k tomu má svoje tři děti. Její muž je velký sympaťák, ale je to jiná kultura, ani pro ni nemohlo být úplně lehké přesídlit ze střední Evropy právě sem. Tohle se mě tam všechno dotýkalo, musela jsem ale zpracovávat ve velké rychlosti. I proto bych se tam jednou ráda vrátila. 

Měla jste příležitost si povídat i s těmi dětmi? 

Měla. Ale bylo to takové smutně úsměvné. Až tragikomické. Ty děti se na kohokoliv velmi rychle fixují, okamžitě se po vás sápou, chtějí vaši přízeň, pozornost. Je to pochopitelné, jsou to z velké části děti opuštěné, které nemají rodiče, svého jednoho blízkého člověka, navíc mají různé mentální i fyzické hendikepy. Těší se, jestli dostanou nějaké dobroty, ale asi víc než po nich prahnou po doteku, objetí, chtějí, abyste se jim věnovala. Koukají na vás jako na filmovou postavu, doslova, jako na zjevení. Ale zároveň pozorujete, jak skvěle je to tam organizačně zvládnuté, všechno funguje, všechno má svůj řád, který zajišťuje celý tým. Jsou tam děti různého vyznání. Na místě mají i modlitebnu a čas, který můžou věnovat modlitbám. Nechybí obrovské hřiště, herny, dílny, workshopy. Ti, kteří se o ty děti starají, dělají nesmírně bohulibou činnost, a to v prostředí, kde je prach, vedro, chudoba.

Silný kontakt s africkou realitou. Neromantizující… 

Ano. To ve vás zůstane. Ta naše lékařka je dennodenně v konfrontaci s reálným světem této části Afriky. Někdy sbírají i nemocné nebo zraněné děti u cest. Ony nemají kam jít. Stalo se, že jsme točili scénu, kdy mě – tedy moji postavu – vítají. Má to být překvapení, protože moje postava si myslí, že už jsou všichni pryč. Jenže oni to prožívají opravdu velmi hluboce a silně, emotivně. Měli mě obejmout, jenže se na mě sesypali a objetí bylo tak silné, že mě skoro začali škrtit. V jednu chvíli jsme přes sebe přepadli. A některé děti se odřely… A ta lékařka mi říkala: „Teď se jich, prosím, nedotýkejte, nevíme jistě, jestli nejsou nemocné.“ Oni je samozřejmě testují, léčí, ale mohou být po rodičích HIV pozitivní a podobně. Já jsem je předtím objala, dotýkala se jich bez předsudků, jsou to přece děti, tohle vás vlastně vůbec nenapadne. 

Hledáte si ve svých rolích styčné plochy se sebou, nebo se vám líp hraje někdo, kdo je úplně „cizí“? 

Vždycky hledám styčný plochy, protože se mi zdá, že to jinak ani nejde. Musím postavu najít vždycky skrz sebe, přes pozitiva i negativa, přes něco, co jsem sama schopná nějak uchopit. Snažím se mít ji ideálně ráda. Musíte přijít na to, proč dělá to, co dělá, a hlavně jak přemýšlí. Pak můžete mít svým způsobem ráda třeba i vraha, kterého hrajete. Někdy vám sedí víc, někdy míň. A hodně záleží i na režisérovi. Třeba Braňo Mišík, režisér Nikdy neříkej nikdy, to hrozně hezky řekl na tiskovce. Že režie je jedna věc, ale že se sešli herci, kteří nevyužili jen herecké zkušenosti, ale že tam dali i hodně ze sebe, přinesli svůj úhel myšlení. A že z toho má radost. A tak mám taky radost. 

Můžete být konkrétnější?

Myslím, že některé věci přicházejí s věkem, s tím, jak sbíráme životní zkušenosti. Když jsme třeba s Braňem točili jednu situaci, která je velmi důležitá pro vztah toho našeho páru, samozřejmě do toho pouštíte trochu to, jak byste s tou situací naložila vy osobně, ale zároveň jste pořád za postavu, která přemýšlí často jinak než vy sama. 

A tohle skloubit taky není jednoduché. 

Není. Jde totiž o to, namíchat to tak, abyste diváka nepustila až moc k sobě samé, ale zároveň abyste zůstala autentická. Abych nastavila hranice mezi myšlením za tu postavu a mnou – Lenkou. 

Byla někde nějaká postava, ke které jste si hledala vztah obtížně?

Dobrá otázka… Specifický byl v tomhle směru film Karamazovi, který vznikl podle představení Dejvického divadla, ale režisér Petr Zelenka zasadil film do současnosti a přičemž se tam prolínala rovina divadelní a skutečná. Tudíž tam nešlo jen o mou postavu Grušeňky, ale byla jsem tam i jako Lenka, jako herečka, já osobně – ale jinak, vhozená do příběhu, který se nestal a zároveň se stal nebo by stát mohl. Ta dvojlomnost byla náročná, chvíli jsem byla za Lenku, chvíli za Grušeňku. A byla to těžká a hodnotná zkušenost, jak se to pořád lámalo tam a zpátky. 

V seriálu Zrádci se vaše postava taky „lámala“ ve více rovinách… 

Ano. Nebylo to tak, že jsem skvělá policistka, která všechno vyřeší, ale měla jsem pochybnosti o sobě, o svém okolí, trošku jsem lhala manželovi, bylo tam víc rovin, což je pro herce vděčná pozice, když má co hrát, tedy když ta postava není černobílá.

Ale ještě k filmu Nikdy neříkej nikdy. Napadne vás hned nějaká situace, kdy jste si říkala, že nikdy… a pak bác, přesně to se stalo? 

Tohle přísloví je podle mě silně pravdivé a platí – kdyby neplatilo, byl by život nuda. Člověk má sám sebe pak šanci překvapit a obohatit. Jsou zkrátka věci, které nečekáte, které nepředpokládáte. Každý něco takového prožil, ne? Ano, i mně se nejednou dotklo.

Říká Lenka Krobotová asi i v narážce na svou nedávnou svatbu, že? Gratuluju!

Děkuju. Přiznávám, že jsem nepočítala v životě s různými situacemi ani s tím, že bych se víckrát vdávala. Ale člověk se dostane do situací, které ho samotného překvapí. Ale jsou to silně osobní věci a každý příběh je prostě individuální jízda…

Zdroj: časopis Glanc