Povídáme si v polovině července, už máte po dovolené, nebo se na ni teprve chystáte?
Na jedné dovolené jsme byli už v květnu, v Egyptě. Chtěli jsme vyrazit k moři a věděli jsme, že během července a srpna nám to časově nevyjde, tak jsem byla poprvé u moře takhle brzo a bylo to úžasné. A to i přesto, že jsme s dcerkou Jasmínkou chytily hned třetí den faraonovu nemoc. Když máme i jen pár dnů volno, vyrážíme na chatu do Zbečna k Berounce, kam se pokaždé moc těším. Chata je partnerových rodičů, mám to tam moc ráda. No a jinak budeme cestovat po Česku. Máme nového „svištíka“, tedy Suzuki Swift, tak se těším, až ho naložíme a vyrazíme objevovat krásy naší republiky. Moc ráda jezdím po různých místech, a hlavně zjišťuju, jak moc vlastně Česko neznám.
Na chalupě spíš relaxujete, nebo patříte k těm, kdo se rádi zničí prací na zahradě?
Naše rodina chalupu nikdy neměla, takže pro mě je to docela vzácnost. A vždycky když jsem k někomu přijela na návštěvu, ráda jsem pomáhala s pracemi na zahradě, protože mě baví. Takže jsem spíš aktivní chalupář, baví mě i něco natírat, rovnat a uklízet. Ale taky ráda vyrážím na výlety, na pěší túry nebo si jdu zaplavat do Berounky, i když v ní není úplně průzračná voda. (smích) A stejně tak mám ráda, když si sednu s knížkou na zahradě a můžu číst a číst.
Mluvila jste o novém autě. Řídíte ráda, nebo berete řízení jenom jako způsob, jak se někam přesunout?
Řízení miluju. Nemám automat, protože ráda řadím. A náš svištík má spoustu zajímavých vychytávek, které jsem v žádném autě ještě neměla, tak si je užívám. Třeba tu, že otevřu auto bez klíče, což se vždycky hodí, zvlášť když máte plné ruce tašek. Nebo že mě upozorňuje na auto v pruhu vedle mě, když chci odbočit. Řídím dlouho a s velkým respektem, mám za sebou i nepěknou bouračku na vodě, takže v zimě nebo v dešti řídím extrémně opatrně, protože se mi ta vzpomínka okamžitě vybaví.
Co znamená bouračka na vodě?
Tomu jevu se říká aquaplaning, znamená to, že na mokré silnici auto nesedí, jako by byla kola trochu ve vzduchu, a dostanete smyk. Nikomu se tenkrát naštěstí nic nestalo, ale byl to nepříjemný zážitek.
Jste žena, a blondýna k tomu, zažíváte za volantem – obzvlášť od mužů – nějaké nepatřičné poznámky na vaše řidičské schopnosti?
Zažívám. Když se třeba nerozjedu rychle na zelenou, občas na mě někdo troubí, gestikuluje, a co říká, radši nechci slyšet. Mě to ale nestresuje, nikomu nenadávám a vzteklým řidičům se spíš směju.
Kdy býváte vy sama vzteklá?
Občas jsem na sebe moc přísná při přípravě do práce a mám vztek, že nestíhám všechno tak, jak bych chtěla. A dokážu sama sebe kvůli tomu pěkně vynervovat. Někdy mě taky naštve, že přijdu z práce a zjistím, že Jasmínka nemá udělané úkoly. Zkrátka klasická matka, která se snaží stihnout deset věcí a využít každou minutu a nechápe, že ostatní to nemají stejné. Někdy se polituju, pak se tomu zasměju a zase je všechno v pohodě.
Snaha všechno zvládnout na sto a víc procent se vám už jednou vymstila, byla jste prý krok od syndromu vyhoření…
Ano, přes tři roky jsem chodila na psychoterapii a rok jsem brala antidepresiva. Promluvila jsem o tom ale až ve chvíli, kdy jsem ten stav měla zvládnutý. Měla jsem pocit, že někomu může můj příběh dodat sílu, že není třeba se stydět, být na všechno sám a že není ostuda vyhledat odborníka. Když jsem se s panem doktorem loučila a říkala mu, že mi naše pravidelná sezení budou chybět, tak mi na to se svým typickým humorem odpověděl: „Víte, že existují taky kamarádky, že? Ale klidně mi zavolejte, když budete něco potřebovat.“ (smích) Psychoterapie podle mě pomáhá už jenom tím, že s někým mluvíte. Lidi by si měli víc povídat, víc se svěřovat a sdílet svoje trápení, ale i radosti. Já si povídám moc ráda jak se svými blízkými, tak při rozhovorech, které vedu v rámci rubriky v ranním vysílání Snídaně na Nově.
O jakou rubriku jde?
Mám každou středu ve Snídani takové Okénko s Kristinou, do kterého redakce zve velmi zajímavé hosty různých profesí. Moc mě baví si s nimi nejen povídat, ale také se na ně připravovat.
Vaše moderátorská dráha začala kdysi tanečním pořadem Bailando a teď moderujete spolu s Martinem Pouvou jako jedna z dvojic hlavní zprávy na Nově.
Moderování, ale i natáčení a hraní jsou pro mě nečekané profese a nikdy bych si nemyslela, že jako holka, která vystudovala balet na taneční konzervatoři a prošla asi čtyřiceti muzikály, v nichž řekla třeba jednu dvě věty, skončím coby moderátorka hlavní zpravodajské relace. Byla jsem v pravou chvíli na pravém místě. Věřím, že některé věci jsou asi dané a my je můžeme ovlivnit jen částečně. Jsem pokřtěná, věřím v něco nad námi, ale nejsem věřící v tom pravém slova smyslu a nechodím do kostela. Nic ale nebylo zadarmo, když už jsem tu možnost dostala, pak jsem na sobě hodně pracovala, abych obstála. Dodnes se učím mluvit a pořád objevuju krásy českého jazyka.
Máte před sebou nějakou hereckou nabídku?
Natáčení ani divadlo bych nestíhala, tak jsem je odsunula. Angažuju se v iniciativě Nova pomáhá, taky se mi rýsuje velmi krásná spolupráce s Klokánkem, přesněji s projektem Klokart. Pokud můžu pomoct na charitativním poli, beru to jako automatickou věc, nikdo nikdy neví, kdy on sám bude potřebovat pomoc. A témat k řešení je kolem nás spousta.
Prostředí divadla, v němž jste strávila tolik let, vám nechybí?
Někdy se mi trochu zasteskne po potlesku jako okamžité zpětné reakci od diváků, po té atmosféře. Ale dobře si uvědomuju klady i zápory, nezvládala bych to s dcerkou časově, takže mě to nijak netrápí.
Váš partner je tanečník Václav Kuneš, neplánujete nějaký společný projekt?
Za těch sedm let jsme spolu pracovali jenom jednou, a bylo to super, já bych nebyla proti, ale Vašek moc nechce. (smích) Vašek je šéfem souboru 420People a vytvořil i projekt 42+People, v němž jsou tanečníci nad čtyřicet let. Tam bych se hodně hodila, ale nepřizval mě. Možná je to dobře, být spolu dvacet čtyři hodin, doma i na tanečním sále, by třeba náš vztah komplikovalo a ani nevím, jestli bych zvládala chodit na všechny zkoušky. Tak musím své taneční ego nechat spát. (smích)
Kdybyste měla vyjmenovat tři pro vás nejzásadnější muzikálové role, které by to byly?
Jedna z prvních byla Krvinka v Drákulovi, a jedna z těch posledních Smrt v Moně Lise. A pak taky moc ráda vzpomínám na muzikál Kleopatra, kde jsem hrála Hada nebo Bohyni.
Dcerku baví tanec?
Je komediantka a šoumenka, ve škole měli nějaké představení a viděla jsem, že nemá strach z mikrofonu ani veřejného vystupování. Pohybově je velmi nadaná, ale chodí na karate, tanec ji nijak zvlášť nezajímá. Dostala se na školu s výtvarným zaměřením, tak uvidíme, jestli se bude jednou věnovat tomuhle směru.
Byla jste zvyklá na velkou dávku pohybu, jak je to teď? Chodíte do posilovny, běháte? Jak si udržujete kondici?
Moje tělo pohyb vyžaduje a bez něj bych se necítila dobře. Do posilovny nechodím, trochu běhám, spíš jen tak na rozehřátí, ale hlavně chodím, a to poměrně rychle, takže se u toho zpotím. Jinak ráda cvičím čchi-kung, hlavně sestavu Osm kousků brokátu, a objevila jsem i korejské cvičení sundo, při němž krásně rozhýbete tělo a probudíte všechny vnitřní orgány. Mít čas, chodila bych na tohle cvičení pravidelně. Zajímá mě i čínská tradiční medicína, pravidelně chodím k lékařům, kteří ji praktikují, a dost si o ní čtu.
Co byste za letošní léto chtěla stihnout?
Chtěla bych navštívit aspoň jeden hrad nebo zámek s prohlídkou, určitě chci vyjet s kamarádkou na holčičí prodloužený víkend do Krkonoš, vidět nějaké představení v rámci Letních shakespearovských slavností a ještě aspoň jedno představení na letní scéně a taky bych se s dcerkou chtěla vypravit do zábavního parku třeba do Rakouska. A mám i další sny, ale ty letos v létě asi nezvládnu. Třeba bych se chtěla podívat do Říma, snad to stihnu v horizontu pěti let.
Zdroj: časopis TV Pohoda
