Jirko, jsme na výstavě obrazů, která se jmenuje Na sklonku života a je o paliativní péči. Nastavuje vám někdo pomyslné zrcadlo?
Moje žena.
Jak se jí to daří?
Vzhledem k tomu, že se občas na mě někteří lidé i smějí, tak asi dobře.
Obrazy pojednávají o těžkém tématu smrti, kterého my se bojíme. Jak vy vnímáte smrt?
Snažím se ji ještě nevnímat.
Takže ji úplně vypouštíte a užíváte si života?
Vypouštím, protože smrt jako taková navštívila naši rodinu několikrát tento rok, takže já sám ve spojitosti se sebou ji odstrkuji. Bohužel přijde zase oklikou, jinou cestičkou, takže mě nemine.
Jak se udržujete v kondici, aby váš život byl co nejdelší?
Různě. Mám různé obřady, různé obsese a ty mě udržují v bdělém stavu. Třeba studená voda.
Vy jste šel s kůží na trh, přiznal jste těžké deprese a následnou léčbu u psychiatra. Jaké jste měl na to ohlasy? Co vám na to řekli lidé?
Nevím co lidi, ale když jsem o tom celkem otevřeně mluvil, což mi nedělá takový problém, tak jsem měl mimořádný ohlas od mnohých chlapíků v mém věku, kteří se za to stydí. Bojí se jít k psychiatrovi. Měl jsem radost z toho, že mi psali, že jsem ten, který jim otevřel dveře k těm, kdo jim pomůže.
Máte pro lidi, které postihl podobný problém jako vás, nějakou radu, co dělat, když jste na dně?
To rozhodně nemůžu. Nejsem psycholog či psychiatr, ani psychoterapeut, jsem herec. Jediné, co bych jim poradil, jestli ještě na to mají, ať si koupí lístek do divadla a přijdou. Pokusím se je na dvě hodiny odpoutat od jejich problémů.
Zdroj: iGlanc.cz
