Seriál Einstein – Případy nesnesitelného génia stojí na Vojtěchu Kotkovi, vy tu hrajete postavu forenzní techničky Soni, která odolává jeho šarmu. Proměnil se nějak váš vztah v další řadě?

Nijak zvlášť se neproměnil, Soňa si od Filipa pořád udržuje odstup a svou odtažitostí je vlastně velmi vtipná. Stále zůstává trochu legrační a hlavně nekonfliktní. S Vojtou i Aničkou Polívkovou jsme si skvěle sedli a často až na place vymýšleli různé fórky, které pak režisér použil.

Během natáčení jste zažila i poměrně adrenalinové scény, například tu, kdy z letadla vyhazujete nafukovací panny, abyste zjistili, kam dopadne mrtvé tělo.

Tahle scéna z první řady byla opravdu hodně vtipná a mě nadchlo, že jsme tím letadlem, kterému se říká Andula, opravdu letěli, že všechno bylo tak, jak divák viděl. Letěla dvě letadla vedle sebe, v jenom jsme byli my, ve druhém kameraman. Na Einsteinovi bylo skvělé, že všechny ty fyzikální pokusy nás zavedly na spoustu divných míst a do podivných situací. To jsem si užívala.

Je ve druhé řadě seriálu taky nějaká pro vás nezapomenutelná scéna?

Například přestřelka ve zverimexu plném akvárií se mi z paměti jen tak nevymaže. Hádám, že divákům také ne. Ještě že je Vojta Moravec tak pohotový a pohodový režisér, pro kterého žádný úkol není nesplnitelný.

Bála jste se někdy při natáčení?

Tehdy v letadle, jak jsme z Anduly vyhazovali ty Anduly, jsem si strach nepřipouštěla, spíš mě bavil ten adrenalin. Všichni jsme pak chtěli absolvovat tandemový seskok padákem, ale produkce nám to nedovolila. Bála se, že by se někdo zranil a natáčení by bylo ohrožené. A pak už jsem se k seskoku nedostala. Já jinak nijak zvlášť adrenalin nevyhledávám, nemám ráda stres, těžko ho snáším a těžko ho koriguju. Moje akčnost se projevuje spíš v rámci cestování. Jsem dobrá na vymýšlení a organizování různých výletů. A když jsem cestovala ještě za svobodna, měla jsem vždycky víc štěstí než rozumu. To v práci se snažím být maximálně zodpovědná. Jediné, čeho se bojím, je, abych natáčení neodstonala. Například během práce na Sedmi schodech k moci jsem měla asi troje antibiotika.

Seriál Sedm schodů k moci je inspirovaný politickou kauzou, která svého času hýbala Českem. Pro vás to byla velmi netypická záporná role, někdo ji v nadsázce přirovnal k Angelice, která taky získávala vliv přes postel.

S tím přirovnáním bych klidně souhlasila, stejně jako s označením „z Popelky Ledovou královnou“. Diváci mě zatím měli zafixovanou spíš v něžnějších rolích nebo jako pohádkovou princeznu. Tohle je první role, kde jsem mohla ukázat zase jinou polohu svého herectví.

Autor scénáře Josef Klíma si prý nebyl jistý, jestli zvládnete věrohodně zahrát takovou mrchu. Bylo to pro vás těžké?

Na to jsem se těšila a doufala jsem, že nezklamu. Těžké byly jiné věci – v celém seriálu jsou pouze asi dvě scény, ve kterých se moje postava neobjeví. To znamená, že jsem na place byla nonstop. Padesát dnů z padesáti. V životě jsem nezažila tak intenzivní natáčení. Byla to role, která se neodmítá, ovšem doma jsem měla tehdy desetiměsíční dceru. S manželem (scenárista Matěj Podzimek – pozn. red.) jsme nabídku pečlivě zvážili a došli jsme k závěru, že to společně zvládneme. Lotka byla a je společenská, pohodová holčička, která umí být spokojená i ve společnosti táty, babičky nebo kamarádky na hlídání. Kdybych měla pocit, že mou nepřítomností nějak trpí, neváhala bych a roli odmítla. Ovšem ta rodinná logistika pak byla pekelná – první natáčení na rodičovské dovolené, a rovnou z nuly na sto. Takže když jsem musela v roli při nějaké příležitosti hulákat, byl to příjemný ventil. Pravda, trochu těžší pak bylo po tolika natáčecích dnech z role Anny vystoupit. (smích) Ve spoustě situací bych její chování dokázala obhájit. Pohybovala se v prostředí, které ji buď semele, nebo se mu ona přizpůsobí a využije ho ve prospěch svých ambicí. Rozhodla se pro druhou možnost, proto si musela nechat narůst určitý krunýř, musela být neúprosná. Kamarádky bychom ale rozhodně nebyly.

Brala byste nějakou Anninu vlastnost, která vám chybí?

Ona neřeší, co si o ní myslí ostatní. V tom já jsem schopná se zacyklit, někdy až zbytečně, takže troška téhle vlastnosti by se mi občas hodila. Anna je cílevědomá a jde přes mrtvoly. Taková bych být nechtěla. Nemám ráda ostré lokty, ani je nevytahuju, a nemám ráda, když je někdo používá na mě.

A máte je?

Mám, ale mám je schované. Doufám. (smích)

Jak moc jste vy sama ambiciózní?

Nevybavuju si, že bych si někdy něco v životě naplánovala, přesně nalinkovala a šla si za tím. Můj život je spíš souhra šťastných náhod. A když jsem se díky nějaké takové šťastné náhodě někam dostala nebo potkala někoho zásadního, kdo mě posunul někam dál, věděla jsem, že nesmím zklamat, že musím odvést stoprocentní práci. Vždycky jsem se o to snažila. Takže spíš než ambiciózní bych řekla, že jsem zodpovědná. Nabídka na Sedm schodů k moci byla nejen moje první velká práce po narození dcery, ale asi největší herecká práce vůbec. Tak jsem se snažila se s ní poprat na sto procent.

Prý jste díky mateřství přišla o trému?

Před kamerou ji mám pořád, ale tréma mě opustila v divadle. Najednou mám pocit, že na jevišti zase nejde o tolik, že jsou důležitější věci. Ve skutečném životě. I když svou práci mám samozřejmě pořád ráda. Třeba na natáčení teď trávím taky jinak čas mezi obrazy. Předtím jsem tlachala s kolegy, teď vyřizuju rodinné záležitosti nebo visím na telefonu a sleduju videa s dcerkou, která mi posílají z domova.

Dcera se jmenuje Lota, kým jste se při výběru jména inspirovala?

Nikým, Lotka je jméno, na němž jsme se s mužem shodli. Líbilo se nám, že je neotřelé, jednoduché a zároveň se z něj dá vytvořit spousta zdrobnělin.

Vy jste se po natáčení Sedmi schodů k moci nechala ostříhat nakrátko, což je velká změna. Co vás k tomu vedlo?

Chtěla jsem změnu a říkala jsem si, že když vlasy zkrátím, trochu si odpočinou, což pro ně bude jedině dobře. A taky jsem se chtěla odlišit v další seriálové roli, kterou jsem pak začala natáčet.

Jaká úloha to byla?

Role v šestnáctidílném seriálu Mozaika, který vykresluje charaktery členů jedné velké rodiny. Dospělé děti, které už mají své rodiny, zaskočí, když jim jejich rodiče, jež hrají Karel Heřmánek a Taťjana Medvecká, oznámí, že se po čtyřiceti letech manželství rozvedli. Chtějí prodat dům, peníze si rozdělit a žít si každý po svém, ale nejdřív ho musejí nechat zrekonstruovat. A tak se načas nastěhují ke svým dětem, vždycky na určitý čas k jednomu a pak zase k druhému. A to s sebou nese spoustu vtipných i konfliktních situací. Seriál natočily Jasmina Blažević a Lenka Wimmerová, scénář k němu napsala Alice Nellis. Já hraju dceru Madlu, která má tři bratry, je učitelka na základní umělecké škole, a řekla bych, že je trochu šílená. (smích)

Začínají prázdniny, jak je strávíte?

Letos, pokud všechno půjde dobře a nic nás neskolí, bychom měli mít pestré rodinné i pracovní prázdniny. Od všeho trochu. Chvilka v zahraničí, dovolená na Moravě, filmové festivaly, natáčení, letní scény, chalupy s přáteli. Hlavně klid a nabrat sílu. V uplynulém roce jsem byla dost ve vrtuli.

EVA PODZIMKOVÁ (Josefíková, 33 LET)

  • Divadelní a filmová herečka.
  • Pochází z Uherského Hradiště.
  • Vystudovala herectví na DAMU.
  • Působí v několika divadlech, hrála v řadě českých filmů, např. Fair Play, Signál, Já, Olga Hepnarová a seriálů např. Kosmo, Božena, Slunečná...
  • Má dceru Lotu, kterou vychovává s manželem scenáristou Matějem Podzimkem.

Zdroj: časopis TV Magazín