Bála jsem se, že den poté, co Sparta získala ligový titul, budete mít jako zarytý Slávista špatnou náladu.
Tak my už víme asi týden, že jsme bez titulu, takže jsem měl čas se s tím smířit. Tohle byla jen taková dohra. Slavia včera vyhrála, Sparta remizovala. Chvíli jsem si pustil Spartu, ale já jsem psychicky nedal tu jejich radost, tak jsem to vypnul… Plno kolegů vůbec nechápe, že fotbalu fandím a že ho hraju. Vím, že fotbal je taky plnej šílených podvodů a černoty, ale to si fanoušek nepřipouští.
Mění se s léty váš přístup k fandění?
Moc ne. A možná i v tom je to kouzlo, je to nějaká konstanta v životě. A když se na stadionu sejdou desítky tisíc lidí, je to taky jedno velký divadlo. Společenská událost. A to my jsme malá země. V Anglii nebo ve Španělsku je to opravdu masivní národní sport, na Barcelonu přijde třeba 120 tisíc lidí, to už je něco.
To je hodně vyprodaných Národních divadel.
Vidíte, to jsem si jednou počítal. Kdyby člověk hrál třeba jen v malým divadle jako je Řeznická, musel by hrát třikrát denně 25 let, než ho uvidí tolik lidí, jako jeden takový fotbalový zápas.
Kdy a kde jste sám hrál před největší masou lidí?
Nejvíc lidí bývá asi na Shakespearovských slavnostech v Brně. Ale tady v Národním to je i sedm set, to taky není málo.
Nicméně na podzim budete tančit ve StarDance, to vás během jednoho večera uvidí až milion lidí, mívá to obří sledovanost. A jestli vyhrajete…
StarDance nevyhraju. Moje tělo už má své omezené možnosti. Ale pár hlasů snad dostanu. Dětí mám přece jen plno… Nebyl jsem pravidelný divák, ale párkrát jsem to viděl. Zdá se mi, že laťky se zvyšují, co se týče výkonů a profesionality. Jde o velmi ambiciózní projekt. Ale je to moc dobrá věc kvůli kondici, od srpna na tři měsíce skoro jako zaměstnání, soustavný pravidelný trénink, člověk bude donucen na sobě makat intenzivně a na to se těším. Já sice sportuju, ale občas je těžké se přinutit, udělat si čas, když mám spoustu jiných povinností. Teď budu muset. Budeme sportovat, trénovat a za odměnu si zatančíme s živou hudbou před lidmi. Tréninky jsou prý docela drsný.
Vy budete kategorie, které se někdy říká: Oživlé dřevo?
Spíš živoucí fosilie.
Váš syn Jakub se prý velice pobavil, že jste se dal zlákat, protože dosud jste se podobným projektům vyhýbal. Napsal vám: Vítej v showbyznysu.
Ale on to není showbyznys…
Musíte tvrdě trénovat, není to pozlátko, ale je to showbyznys.
Dobře, ale je to koncept BBC, striktně daný. Dobře, tak je to asi trochu showbyznys.
Hrajete v několika divadlech, skoro pořád, jak si to pro StarDance poskládáte?
Oni vám zavolají rok předtím. Musíte si pak vyzmizíkovat v divadle všechny podzimní soboty, až do finále. Plus generálky. Tréninky jsou tři měsíce skoro obden, ale to už je dohoda mezi vámi a tanečnicí, jak si to poskládáte. A taky můžete hodně rychle vypadnout a je klid! Vzpomínám, že Pavel Kříž tenkrát zrovna něco točil a potřeboval ze StarDance vypadnout. Nakonec to dotančil až do finále.
Držíte pořád solidní tempo v divadelním hraní. Hrajete ve třech nebo ve čtyřech divadlech.
Zatím pořád stíhám, ale organizačně je to občas náročnější. Třeba s JEDL (divadelní spolek Jana Nebeského a Lucie Trmíkové, pozn. red.) můžu něco nazkoušet tak jednou za rok, jinak to brzdí termíny. Pak máme náš spolek Verze. Ale pořád to není tak, že bych se přemáhal nebo někde dusil. Mně nevadí hrát hodně, každý večer něco jiného, paměť zatím funguje, fyzicky to taky zvládám. Až když přijdou paměťový indispozice, člověku dochází, že dál divadlo dělat nemůže.
Pozná to ten člověk sám?
Každý ne. Někdo třeba je schopen koexistovat v nějakých menších rolích s nápovědou. Někoho vyděsí už první výpadek, přitom to nemusí ještě nic znamenat. Někdo to neunese, nechce to opakovat, divadlo by ho deprimovalo a nechat se deprimovat divadlem je nesmysl. Chodit do práce a stresovat se každý den, to je blbá varianta. Však je tolik jiných možností. Rozhlas, televize, audioknížky, film. Divadlo je v tomhle nemilosrdný a krutý, že je to teď a tady.
Umíte ještě divadelně vzplanout?
Jinak bych to nedělal. Veliký divadla mají svoje plusy i minusy. Zažijete víc uměleckých šéfů, víc dramaturgů, divadlo se proměňuje a ne se vším člověk konvenuje. Ale tady člověk nemůže být s tím, že chce, aby se něco dělalo tak, jak by chtěl on. Je to kolos. Ale díky těm proměnám je to i tady vlastně pestrý, s každým novým vedením přichází něco nového. Jenom si myslím, že ministerstvo kultury ještě stále neudělalo všechno pro to, aby platy v ND byly alespoň trochu srovnatelné s vyspělými zeměmi Evropy.
A co teprve malá divadla.
To je pravda, že ve srovnání s malými divadly jsme na tom relativně slušně.
Jste tady v Národním už dvacet let, byl jste někdy už jednou nohou na odchodu?
Několikrát. Spojilo se pokaždé víc věcí dohromady, ale nejsilnější bylo, že v nějaké chvíli mi chyběl důvod, proč pokračovat. Zatím jsme to vždycky vybalancovali. Stane se, že se člověk netrefuje do pocitů a požadavků tvůrců. Herec má roli pasivní, je obsazován, neobsazuje se sám. A někdy jsem měl pocit, jako by bylo snad jedno, kdo co hraje, hlavně aby se to nějak poskládalo… Ale divadlo není od toho, aby si každý zahrál, co hrát chce. Zvlášť v tak velkém divadle, jako je toto, je pořád někdo nespokojený.
Sám jste si párkrát zkusil režii. Pomůže to herci pak empatičtěji vnímat režiséry?
Asi jo. Já jsem se chtěl dozvědět, jak to funguje. Čtyřicet let sleduju všechny ty introverty, extroverty, autisty, psychopaty, sociopaty. Ale režie je profese. Já jsem herec, který někdy režíruje, je to něco jiného. Vybírám si jen texty, které mě baví, které mě lákají. Jako herce mě baví se vžít do role režiséra a nejlíp se do ní vžijete, když to zkusíte sám. Tak jsem si řekl, že to zkusím a něco si z toho vezmu.
A co jste si z toho vzal?
Hodně věcí jsem tušil, ale ověřil je až praxí. Zjistil jsem, že nejtěžší pro režiséra je vydržet se dívat na zkoušení jako na proces, aniž by člověk znásilňoval herce.
V tom smyslu, že on má v hlavě představu, která stále není naplňována?
Ano. Není to dokonalé. Zkoušení je vršení chyb. Vidíte furt nějakou nedokonalost. Musíte mít jako režisér sílu dívat se na zkoušení v klidu, nevykřikovat, nepřerušovat, nepřesvědčovat… Jsou různí režiséři, agresivní, klidní, submisivní, hysteričtí. Ale každý asi hledá tu hranici mezi vedením herce a jeho znásilňováním. Když se narodí dítě člověku, taky máte nějaké představy, ale pořád je velké tajemství, jaký člověk z něj bude. Základ je daný, výchovou jen korigujete, ale můžete toho hodně zkazit třeba špatně zvolenou metodou. U režiséra je to stejné. Když nerozumí psychologii herců, těch hereckých bytostí, často přecitlivělých, může to zkazit. Každý je jiný. Někdo je třeba nesnesitelný, ale výborný herec, jiný není tak skvělej herec, ale dobře se s ním pracuje. Obojí má svoje.
Vy jste začínal v osmdesátých letech. Jaké bylo divadlo koncem osmdesátek? Byl jste pod nějakým tlakem, nebo to byl ostrůvek svobody?
Nikdo nebyl izolovaný od toho, co se dělo venku, jaký byl režim a jaká byla společnost. Jistě, byla divadla, která zkoušela hranice, co jim dovolí. Já jsem nastoupil do Divadla S. K. Neumanna…
To je dnešní Divadlo pod Palmovkou, že?
Ano. A tam jsme se potkali s Honzou Nebeským, který byl už můj spolužák z DAMU. Tenkrát jsme dělali Přízraky od Ibsena.
Vidíte, na nové operní verzi Přízraků, které režíroval Jan Nebeský, jsem nedávno byla.
My jsme si tehdy s prosazením té hry užili docela masakr. Museli jsme se zpovídat před vedením, i stranickým vedením, proč hrát „tu nudnou hru o ničem“? Proč Ibsen? V té hře je silný motiv, jak se některé věci dědí z generace na generaci. A tehdy lidi chtěli v divadle číst mezi řádky, vnímali jakoukoliv narážku, která byla myšlená jako narážka, ale taky věci, které žádnou narážkou na režim nebyly, mohly býti blbé, úplně dementní, ale lidi se smáli, měli možná někteří pocit, že v divadle tak „bojují“ s režimem, vzdorují těm svým zmarněným životům. Ale celá jedna generace se musela nějak popasovat s tím, že většinově buď podpisem, nebo tiše souhlasili se vstupem sovětských vojsk. A ta další generace to trauma zdědila. Mám pocit, že lidi chodili do divadla léčit si svoje mindráky, chodili tam jako do kostela, zasmáli se věcem mezi řádky a získali pocit rozhřešení. A ty zmíněné přízraky se pořád přízračně vracejí. Domnívali jsme se, že bude svoboda a demokracie, že budeme mít všichni volbu, jak žít, možnost se vyjádřit, ale zjišťujeme, kolik „zděděné“ nesvobody v nás zůstává. Svoboda je záludná i v tom, že není úplně jednoznačně definovatelná a uchopitelná.
A hlavně je někdy těžké s ní naložit.
V tom je krásná.
Máte z předrevoluční doby nějaké „hříchy“?
Samozřejmě. Hrál jsem v inscenacích, který by byly z dnešního hlediska nepřijatelný, hrál jsem v blbostech. Dneska taky vznikají blbosti, ale je to trochu jinak. Recitoval jsem nějakou báseň od Pujmanové v Československé televizi v rámci pořadu, jehož kontext jsem neznal. Byl jsem jen účasten s básní. Ale součástí pořadu byla diskuze básníků o tom, jak posilovat ideologii v poezii. Samí nomenklaturní básníci a já se svou básní. Hořce jsem litoval, věděl jsem, že to je špatně.
Skočme v čase. Uvidíme vás v něčem v kině?
Ve Varech měl teď premiéru Citlivý člověk (zfilmovaný román Jáchyma Topola, pozn. red.). Tohle natáčení byla opravdu týmová práce, kvůli které mám rád divadlo, u filmů nebo seriálů se to podaří jen někdy.
Slyšela jsem to jako audioknížku, vůbec si tu vizualizaci nedokážu představit.
Ano. Bude to trošku podivný. Ale na té předloze je fascinující, kolik přináší vizí. Začíná ve válce na Ukrajině. Jáchym Topol předpověděl tuhle rozesranou Evropu… Pět let po vydání knížky, kde předpověděl, že na východě budou umírat lidi, si přečteme v novinách, že vystříleli Bachmut. Jsme zděšení. Ale půl roku poté už zprávy z Ukrajiny konzumujeme u snídaně jako zprávy o počasí. Je to každému jedno.
Jedno?
A co s tím naděláte?
Sama s tím nic nenadělám, jen se bráním tomu slovu, že to je každému jedno.
Dobře, tak jsou lidé, kteří informace hledají a není jim to jedno, většina lidí zůstává u povrchních zpráv. Stejně tak v divadle jen minorita lidí hledá niternější sdělení. Dneska je společnost oblbovaná a nechá se oblbnout.
Jsem trochu ostražitá k obratům, že „dneska“ je to tak a tak. Copak to „včera“ bylo jiné?
Asi ne, máte pravdu. Vždycky byli lidi povrchní i ti, kteří hledali něco víc. Optimisticky třeba zjišťuju u svých dětí, že přes všechny ty Instagramy tíhnou k věcem, který jsou mi sympatický, přemýšlejí o světě a o životě, obklopují se podobně přemýšlejícími lidmi.
Co dělají, co je baví?
Moje holky, Roza a Josefína, si napsaly divadelní hru Vina vína. Obsadily kamarády, hraje jim v tom i Petra Špalková, hrají to v Celetné a je to fakt dobrý. Roza vystudovala grafický design, Josefína tančí v Duncan Centrum.
A Františka baví co?
Fotbal. A kytara.
Ve vztahu s vašimi staršími dětmi Jakubem a Marianou jste si prošel nějakými krizemi kvůli rozvodu s jejich maminkou. Už je to teda dobrý?
Jo. Obrousilo se to, ale bylo to těžký. Na druhou stranu je plno lidí, kteří se smíření a dohody nedočkají nikdy, děti na ně zanevřou totálně. To se naštěstí nestalo. I tohle jsou ale ty přízraky, které se přízračně vracejí. Další generace někdy dělají to, co dřív vyčítaly svým rodičům.
Narážíte třeba na to, že když se Jakub sám rozvedl, pomohlo mu to nějak pochopit i vás?
Asi jo. Ale tady nejde o to, kdo je v tom sporu vítěz, spíš se všichni pořád učíme vnímat věci v dlouhodobějších souvislostech. Nic jiného člověku nezbývá. Je dobré klást si otázky, proč se to stalo, přiznat sám sobě vinu nebo její část, ale nic se neděje odděleně, všechno je nějak propojené. Člověk se dopustí chyb, není dobrý si je donekonečna vyčítat, ale je dobrý se z nich poučit. Snažit se znovu nechybovat v opakující se situaci.
Pořád hodně pracujete, s dětmi byla asi hodně doma vaše žena, Linda Rybová, která kvůli tomu svou hereckou kariéru utlumila, ne?
Ano, ale Lindě to nevadilo, byla s dětma šťastná. A je neskutečně dobrá v organizaci všech těch věcí, to je magie, ona je v tom skvělá. Ale snad by potvrdila, že se snažím hodně pomáhat. Uvědomuju si, že se můžu realizovat, ale nejsem nepřítomnej. Myslím, že jsou manželství, kde ženy v podstatě nemají svůj život, dělají jen support, to u nás není. Myslím, že manželství je v podstatě pořád takový souboj, co komu vyhovuje, prosazování svých pozic. Když vás něco štve, je dobrý to říct a řešit to hned. Když se to dusí, trvá to pak dýl… Ale všímám si, kolik je kolem žen, které jsou pořád samy, samy s dětma. Některé jsou možná šťastné, jiné míň, některé jsou nešťastné. A těm chlapům utečou ty děti. A ženě utíká práce, do které někdy není lehké naskočit.
Jsme v té nerovnosti všichni pořád zakletí, vybruslit z toho je těžký. Ze všech stran.
Asi jo. Ale ve svém okolí vidím už hodně chlapů, u kterých existuje v téhle věci sebereflexe. Nevím samozřejmě, jak to vypadá u nich doma, ale přemýšlejí o tom, je to téma. Jasně že u určité vrstvy je ženská pořád ta, co patří ke sporáku a dětem. Vnímavější část mužů si s tím láme hlavu a reflektuje to, musíme to zapracovávat do života a do vztahů. Vím, že jsem měl velký privilegium, že jsem mohl pořád naplno dělat svou práci, ale doma dělám hodně věcí.
David Prachař
David Prachař ve oneman show Trenér
Herec a dabér David Prachař (*15. 1. 1959) je syn českého herce Ilji Prachaře a také otec herce, zpěváka a moderátora Jakuba Prachaře. Můžeme ho vídat v Národním divadle, v Divadle Viola, v Divadle v Dlouhé a v divadle Palace. Objevil se například v seriálech Ordinace v růžové zahradě, Ať žijí rytíři! nebo Ďáblova lest. Jeho první manželkou byla herečka Dana Batulková, jeho druhou ženou je herečka Linda Rybová. Má pět dětí a jednu vnučku.
Zdroj: časopis Glanc
Sledujte nás v Google Zprávách