Seriál Iveta je divácky vděčný, jak jste ale vy vnímala zpěvačku Ivetu Bartošovou?
Protože bulvár ze zásady opravdu nečtu, věděla jsem o ní poměrně málo informací. Její hlas se mi ale vždycky líbil. Jsme vrstevnice, takže jsem na jejích písničkách, které jsem slýchala z rádia, dospívala. Byla krásná, a myslím, že na showbyznys velmi citlivá. Vše, co se kolem ní dělo s bulvárem, jí rozhodně nepřidalo. V závěru života se také bohužel zřejmě neobklopila nejlepšími lidmi…
A jak se vám tvořila vaše postava Svatavy Bartošové?
O samotné mamince, kterou hraju, se ví málo. Nikdo ji moc nezná. V prvních třech dílech jsem se mohla opřít o fakt, že Ivetin tatínek byl cholerický, takže maminka byla jakýmsi mlýnským kamenem mezi svými dvěma dcerami a manželem. Musela být neustále ve střehu. Ve druhé sérii vystupovala minimálně, protože se u Štaidlů moc neobjevovala. Zahrála jsem si jen v několika scénách. V posledních třech dílech bych měla být mnohem víc. Půjde totiž o nejhorší období jejího života, což bude herecky náročné, emotivní. Doufám, že i poslední tři díly Michal Samir napíše a zrežíruje podobně citlivě a nebulvárně jako ty předchozí.
V jaké roli vás uvidíme v chystaném filmu Zahradník?
Hraji radní v malém městečku. Nejde sice o velkou roli, ale vzala jsem ji vyloženě kvůli filmu Jiřího Havelky Vlastníci, který se mi nesmírně líbil. Zároveň jsem chtěla vidět při práci Oldu Kaisera, kterého léta obdivuji. A stálo to za to! Měla jsem s ním několik scén včetně té, kdy vedu stránkový monolog, při němž on neřekne ani slovo, hraje pouze nonverbálně. A to musíte být sakra dobrý herec, abyste vše uhrál jen mimikou. Zažila jsem to jedinkrát s Ferem Feničem ve filmu Džusový román, což byla moje druhá filmová zkušenost. Můj první film Sestřičky byl proti němu ukecaný. V Džusovém románu moje postava, která je v hlavní roli, řekne fakt minimum vět. Nikdy před tím by mě nenapadlo, jak je tohle obtížné.
Čeká vás nějaké další natáčení?
Po ryze divadelní sezoně, kterou jsem věnovala Divadlu Ungelt, kde jsem nazkoušela dvě inscenace, Pstruhy a Stůl pro dva, bych teď měla mít zase více práce před kamerou. Kromě třetí série Ivety točím v srpnu v režii Jirky Stracha film Svatá. Jde o věc napsanou pro Jiřinku Bohdalovou, její dceru bude hrát Lenka Vlasáková. S oběma se potkám před kamerou poprvé a moc se na to těším. Jsem ráda, že někoho napadlo pro Jiřinu, kterou bychom se měli všude chlubit, připravit nový projekt. Do toho budu hrát představení na Letní scéně Ungeltu, kde mám na repertoáru hned čtyři inscenace, a na Letních shakespearovských slavnostech v Zimní pohádce. Takové bude moje léto. Ale mám naplánované i tři týdny volna, kdy bych chtěla vyrazit k moři.
Vzpomenete si na nějaké hezké letní natáčení?
Před časem jsme v létě točili seriál Hvězdy nad hlavou, kde jsem se po pěti letech od Domácí péče opět setkala s Bolkem Polívkou. S Bolkem a naší seriálovou dcerou Annou Marií Fialovou jsme žili v odlehlejší části vesnice, v krásné přírodě na statku s koňmi.
Máte ke koním blízko?
Ano, ale zároveň k nim mám respekt. Vzpomínám si, jak jsem ve filmu Zdenka Zaorala Poutníci měla jezdit na koni, a to ještě bez sedla, a přitom jsem musela držet v ruce bandasku s vodou. Učili mě jezdit na nějakém starém poloslepém koni, který se víceméně ani nehnul, jenže na natáčení mi přivedli temperamentního arabského plnokrevníka… Asi si dokážete představit moje pocity. Když se ale něčeho opravdu hodně bojím, většinou napnu síly a snažím se danou scénu udělat na první dobrou, abych ji nemusela opakovat. To se tehdy povedlo.
Musela jste někdy při natáčení zapřít sebe samu?
Můžeme zůstat u Poutníků. V jednom záběru jsem lezla v dobovém spodním prádle, ve spodničce, do Plešného jezera. Když se na vás mokré studené prádlo přilepí, není to nic příjemného. Ve filmu Kráva jsem si něco podobného dokonce sama vymyslela, abych se nemusela v horské říčce koupat úplně nahá. Tehdy jsem svého muže (Karel Kachyňa – pozn. red.) přesvědčila, že by se tenkrát za bílého dne určitě nazí nekoupali, proto by měla mít na sobě aspoň nějakou košilku. Argument sice vzal, jenže mi posléze proud košilku zvedl až po bradu, takže všechny moje snahy přišly vniveč, navíc se pak na mě přilepila a hrozně studila. Nebo ve filmu Sestřičky jsme padali do hnoje. Mezi nejčastější otázky diváků patřilo, jestli byl hnůj umělý. Nebyl…
V Divadle Ungelt máte po premiéře zmíněné inscenace Stůl pro dva. Jak byste ji divákům představila?
Hlavními hrdiny jsou muž a žena, kteří žili v dlouholetých manželstvích. Začnou se sbližovat, jenže už si nepamatují, jaké to bylo s někým chodit, jak se k někomu začít přibližovat. Dělají proto spoustu chyb a různě se nechtěně zraňují. Každý z nich má svoje bolístky, slabosti, dávné křivdy, což jim sbližování komplikuje. Působí také dost neohrabaně, nevědí jak na to. Hra je ale psaná lehkou formou, kromě vážnějších scén skýtá spoustu úsměvných momentů. O mnoha vážných věcech se tam mluví s nadhledem, a to mě baví.
Jak došlo k vašemu spojení s Daliborem Gondíkem?
Získat herce středního věku, který by věnoval dva tři měsíce času zkoušení, a byl by dobrý, je poměrně těžký úkol. S režisérem Pavlem Ondruchem jsme se probírali seznamy a hledali. Nebylo snadné najít někoho, kdo by odpovídal typově, a zároveň měl v sobě komediální nadání. Pak mě napadl Dalibor, kterého jsem znala jen z televize. Vždy mi byl sympatický, jenže jsem ho nikdy neviděla na divadle. Pavel Ondruch mě ale ujistil, že je to ten pravý, znal ho z inscenací Činoherního klubu. Dalibor se během zkoušení ukázal jako nesmírně pracovitý. Někdy jsem si připadala jako vedle šprta, který už umí všechny texty. Tak jsem se mu snažila vyrovnat. (směje se) Navíc musí jen během první části udělat čtrnáct rychlých přestaveb, takže v představení platí i za zdatného kulisáka.
Vaše postava je v inscenaci učitelkou zumby. Co vy a tanec a pohyb obecně?
Já a pohyb nic moc, ale tanec, chůzi a plavání mám ráda. Měli jsme na zkouškách šikovnou slečnu, která nám s tím hodně pomohla. Možná je zumba na celém představení to nejlepší. (směje se) Tančíme ji i ve dvou a přidáváme ji na děkovačce, když lidé chtějí. Zatím chtěli pokaždé.
Šla byste do projektu typu StarDance?
Ne, už mě ale několikrát zvali. Když mi volali zhruba popáté, řekla jsem jim, ať si mě ze seznamu vyřadí. (směje se)
Proč?
Není mi už dvacet. To je celé. Nepotřebuji si udělat něco se šlachou, kolenem, kyčlí… Jsem sama sobě pracovním nástrojem, takže si tyhle věci hlídám. Nechci zbytečně hazardovat se zdravím.
Zdroj: TV Mini
