Ústředním tématem letošního ročníku StarDance je radost. Kdy jste si poprvé uvědomili, že máte radost z toho, že tancujete?

Richard Genzer: Tancování mě uchvátilo na základní škole, proto jsem si to vybral jako povolání. Od třetí třídy jsem tancoval v souboru Valášek a chtěl jsem být Johnem Travoltou, ale stal se ze mě Jožka Černý. Pak jsem měl radost v taneční skupině UNO. Tancování jsem měl rád prakticky celý život. Dokonce jsem si chvíli i myslel, že bez toho nemůžu být. A co myslíte, že se stalo? Zjistil jsem, že se člověk obejde bez spousty věcí.

Tatiana Drexler: Když jsem byla úplně malinká, tak jsme měli gramofon a jen jednu desku, s ruským kozáckým tancem kazačok. Bylo to v době sovětské diktatury. Tuhle desku jsem si dokázala pouštět i dvě hodiny a celou dobu tancovat. Skákala jsem nahoru dolů. Myslím si, že tanec je v první řadě terapie. A možná to tak tehdy i bylo, když totiž tancujete, tak vlastně nemáte na nic jiného čas, a to je velmi osvobozující.

Jan Tománek: U mě propukla radost z tance už v naprosto raném dětství. Jsem z fotbalové rodiny a odmalička jsem zcela spontánně, aniž bych to měl někde v genech, tancoval všude. Tatínek vždycky tvrdil, že už se mnou nepůjde ani do města, protože tančím i na přechodu pro chodce. Jsem člověk, který potřebuje pohyb k životu, takže netančím jenom na tréninku, ale i doma. Moje tělo to má jako drogu a vyžaduje to.

Co je u vás spouštěčem tance?

Jan: Jednoznačně hudba. A pak ta moje taneční duše, která ve mně je. Zaťuká a řekne: Honzo, zatancuj si, hýbej se. Takže prostě stojím v obýváku, v kuchyni, v samoobsluze, na parkovišti, napadne mě nějaký pohyb a mám jakousi touhu si to zkusit už jenom z toho důvodu, že to je moje profese a neustále musím zkoušet nové pohyby, hledat nové cesty. Ale upřímně, léty to trochu odeznívá, přece jenom ta touha bývala větší. Ale myslím, že tancování ke mně pořád patří, je to moje cesta a baví mě to moc.

Tatiana: V mém případě se vůbec nemusí nic stávat. Jsem takový přirozeně radostný člověk, takže bez jakékoli motivace tančím. Když slyším hudbu, tancuji okamžitě. Klidně i na zastávce autobusu, je mi to jedno.

Richard: Mě vždycky roztančí láska. Teď jsem zamilovaný a tancuju si každý den.

Pamatujete si, Tatiano, kdo vás kdy poprvé vyzval tanci?

Tatiana: Takové to klasické první vyzvání k tanci jsem asi nikdy nezažila, protože jsem v dětství dělala sportovní gymnastiku a potom jsem přešla do světa soutěžních tanců. Ten svět sice vypadá romanticky, ale v tomto sportu jsou v počátcích většinou ženy rychlejší než muži, takže jsem spíš táhla ty chlapce za sebou. Že by mě vysloveně někdo krásně vedl parketem, to se stávalo velmi zřídka. Ani si nepamatuji, že by ti mladí chlapci byli nějak zvlášť galantní.

A vy, pánové, vzpomenete si, koho jste poprvé vyzvali k tanci?

Richard: Pamatuju si ji! (smích) Moc rád bych se s ní viděl, byla to hezká holka. Dřív se nosily takové dlouhé patky přes oči a já jsem jí při ploužáku foukl do té patky a ona šilhala. Od té doby jsme se neviděli. Tohle mi utkvělo. Bylo to na nějaké diskotéce v Praze na Džbánu. Když jsem byl v prvním ročníku na konzervatoři, tak frčel break dance a my jsme tenkrát vyhráli mistrovství Prahy. Bylo to v osmdesátém druhém roce. Takže jsme byli slavní, jezdili po diskotékách a říkali: Ustupte, my vám ukážeme break dance! Člověk si tancoval, studoval. Bezstarostné mládí…

Jan: Já jsem poprvé vyzval k tanci určitě nějakou tetu nebo babičku. Bylo mi asi osm. Nikdy jsem neměl ostych spojený s tancem. Ve společnosti jsem měl vždycky pocit, že musím být tím, kdo ji má bavit.

Jaký dojem na vás dělají účastníci letošního ročníku StarDance?

Tatina: Pokaždé, a to už jsem ve StarDance mnoho let, jsem výběrem nadšená. Vždycky si myslím, že už není možné namíchat ten koktejl lépe. A potom přijde nový ročník a jsem překvapená, že je to pořád ještě možné. Je to, jako když se vrátíte ze skvělé dovolené, o které si říkáte, že to byla ta nejlepší dovolená. Za rok jedete znova a je možná ještě lepší. Se StarDance je to úplně stejné.

Richard: Já z nich mám velkou radost. I letos tvoří páry šikovní lidé. Profesionální tanečníky znám už léta. Díky tomu, že jsem StarDance prožil jako tanečník i coby porotce, vím, že uznání si zaslouží všichni. Jediné, co můžu říct lidem, kteří tohle budou číst, je, ať si to zkusí. Bolí to. Fyzicky i mentálně. Naplno se věnovat tanci je fakt těžké.

Jan: Byl jsem z letošního výběru soutěžících hodně překvapený. Obdivuju tvůrce pořadu proto, že se jim stále daří nacházet nové tváře – soutěží už prošlo mnoho zajímavých lidí – a že je dokážou přesvědčit, protože StarDance je obrovská dřina. Minulá řada, ve které jsem měl možnost opět tančit, byla hodně nabitá. A letošek? To jsem si řekl: wow! Ta desítka lidí na začátku, to byla osobnost vedle osobnosti. Je to velmi zajímavý mix.

Podle čeho poznáte, že ti, kteří si stoupnou na taneční parket, tancují s radostí, nebo u nich naopak radost z tance chybí?

Jan: Jednoduše třeba podle toho, když je pár příliš zatížený choreografií, technikou. To se mu pak logicky propíše nejenom do výrazu v obličeji, ale i do samotného pohybu. Stres na parketu rezonuje. A to je znamení toho, že to je špatně. Zkrátka i v tanci platí, že těžko na cvičišti, lehko na bojišti. Dril, technika, slzy, pot patří do zkušebny. Ale v den D, hodinu H už musí tančit tak, aby to pro taneční pár byla hlavně radost.

Tatiana: Já to poznám hlavně u profesionálních tanečníků. Je velmi dobře vidět, když je někdo vydrilovaný, ale není přirozeně ladný. Ale ještě jsem snad nepotkala ve StarDance osobnost, která by netancovala ráda. V soutěži máme vynikající profesionály, kteří vědí, jak netlačit na pilu. Vědí, jak docílit toho, aby hvězdy tancovaly rády. Jeden čas jsem si myslela, že ti slavní lidé jsou plní sebevědomí a nepohne s nimi ani zemětřesení. Ale už jsem jich mnoho před přímým přenosem viděla třást se strachy. Ani jsem si neuměla představit, jak velkou můžou mít trému. Jakmile se ale postaví na taneční parket, tak mám pocit, že všichni prožívají radost.

Richard: Víte, mně až teď lidi říkají, že jsem byl takové taneční polokopyto, ale dobře se na mě dívalo. A i o tom tanec je – vtáhnout diváka do děje, do příběhu choreografie. V podstatě i když jsem kopyto, tak musím lidi přesvědčit, že umím tancovat. Vy si opravdu nemusíte dávat nohy za krk, nemusíte točit pět piruet, ale když mě přesvědčíte, že ta jedna byla dobrá, já vám to budu věřit. Není to o olympijských výkonech.

Podle čeho zjistíte, že ten či onen tanec něco postrádá?

Richard: Kolegové v porotě hodnotí výkony po technické stránce. Jestli šli tanečníci přes patu, jestli mají správné taneční držení. Technickou stránku tance taky vnímám, ale spíš mě to číslo musí zaujmout komplexně. V podstatě jdu do divadla a nechávám se bavit. Páry tancují a nepoužívají slova, ale choreografií vyprávějí, sdělují svůj příběh. A ten mě musí strhnout.

Což prakticky vypadá jak?

Richard: Záleží na prvních pěti nebo deseti sekundách, kdy mě taneční vystoupení chytne nebo ne. To je stejné, jako když si kupujete auto. Vybíráte si barvu, kola, chodíte kolem toho modelu. A když vás nezaujme, tak jdete dál. Ale protože jsem členem Klubu nenáročného diváka a protože vím, kolik dřiny se za takovým vystoupením skrývá, tak bych nejradši všem dával jenom samé vysoké známky. Osmičky, devítky a desítky. To ale nejde. Pro nejvyšší hodnocení musím vždy najít to, co mi nějakým způsobem zaimponovalo.

Odhlédněme ale od parketu. Co vám nesmí během přenosu chybět v přihrádce porotcovského stolu?

Tatiana: Musím tam mít kapesníky, kterými si utírám pot a slzy. Za pot můžou reflektory a za slzy Richard Genzer. Aby diváci měli jasno, Richard je velký profesionál, ale vůbec si neumíte představit, co on tam vyvádí, když nás kamera nezabírá. Sedět vedle Richarda není vůbec jednoduché. A vzpomínám si, že jednou se mi rozbil mikrofon, a tak za mnou přiběhla v přímém přenosu mikrofonistka a snažila se problém vyřešit. Vtom se ale ozvalo: „Kamera na vás!“, takže ona zalezla pod stůl a musela počkat, až nebudeme v záběru a bude moct vylézt. Bylo to náročné, protože jsme se té situaci dost smáli, Geňa měl různé poznámky a do toho jsme museli hodnotit taneční výkon. Tak abych to shrnula, pod stolem mám kapesníky, vodu a jednou jsme tam měli i paní mikrofonistku.

Jan: Honza Tománek si za porotcovský pultík bere kartičky. Mám pro každý pár jednu ve formátu A5 a na ní připravené informace o soutěžících a velké plus a velké minus. Vždycky si při vystoupení napíšu, co bylo na jejich výkonu pozitivní a co negativní. Myslím, že je to důležité. Moje práce není jenom účastníky hodnotit, ale taky jim poradit do dalších dílů. Po jednotlivých kolech kartičky nevyhazuju a do dalších kol si některé postřehy přepisuju. Do hodnocení se pak může dostat i nějaký zajímavý příběh.

Ještě se vás zeptám, jakou radost vám přináší porotcování ve StarDance?

Tatiana: Víte, ono to porotcování a hodnocení párů by tam ani nemuselo být. Nejkrásnější na celém projektu StarDance je, že se tu lidé potkávají a udržují přátelství klidně celá desetiletí. Každý si žije v nějaké bublině a já jsem díky této soutěži poznala lidi z různých oblastí – od kuchaře a sportovce přes herce a baviče až po zpěváky. A všechna ta setkání byla obohacující.

Která z těch setkání jsou pro vás skutečně nezapomenutelná?

Tatiana: Když mě poprvé oslovili, abych byla porotkyní ve StarDance, tak jsem nevěděla, co mě čeká. A tehdy jsem se seznámila s Mahulenou Bočanovou a Zdeňkem Chlopčíkem. S nimi mě spojuje hluboké přátelství, protože oni mě přijali i přes to, že jsem z netelevizního prostředí, a s láskou mě provedli soutěží i mediálním světem. Takže například tihle dva jsou pro mě nezapomenutelní.

Zdroj: iGlanc.cz, časopis TV Magazín