Úsměv od ucha k uchu by mohl být jejím poznávacím znamením. Její životní optimismus je nezdolný i přes to, že se narodila jen s jednou rukou. Své postižení ale nevnímá jako omezení a umí si se vším dokonale poradit. „Vyrůstala jsem s rodiči, kteří mě brali jako úplně normální holčičku a možná i díky nim jsem nikdy neměla pocit, že kdybych měla druhou ruku, tak by byl můj život lehčí,“ říká Veronika a dodává: „Když se hodně zamyslím, tak si vzpomínám jen na hodinu tělocviku, kdy jsem se musela naučit šplhat. Ale stačilo najít správný grif a zvládla jsem to.“
Svět skrz hledáček objektivu
Veronika je také ženou mnoha talentů, její velkou vášní, ale i prací, která ji částečně živí, je fotografování. „Jako malá jsem dostala zeleno-černý foťáček z NDR, ze kterého jsem byla nadšená a pořád jsem na něj něco cvakala,“ popisuje začátek své cesty k fotografování, na kterou navázala s narozením prvního syna Valeriana. „Každý den jsem ho nadšeně fotila a bavilo mě sledovat, jak se zlepšuji,“ vypráví Veronika, která nejdříve předčasně ukončila právnická studia, protože se v oboru nenašla, a z ekonomické školy se rozhodla odejít kvůli narození prvního syna. „Vybrala jsem si tehdy místo titulu mateřství a nikdy jsem toho nelitovala,“ dodává.
Když se Veroniky zeptáte, jak s jednou rukou zvládala péči o dva syny, s úsměvem odpoví: „Mí kluci byli vždycky velcí spáči, tak to s nimi nebylo tolik náročné. Navíc se moc rádi nosili a já je měla v podstatě několik let přivázané v šátku na sobě, díky čemuž jsem zvládala dělat všechno. Bylo to krásné období, kdy jsme byli pořád spolu.“ Sama měla krásné dětství, na které i díky svému otci, herci Vladimíru Rážovi, ráda vzpomíná: „Nejvíc jsem na tatínkovi obdivovala jeho pevný charakter, moudrost a čest. Vždycky dodržel slovo a taky měl celoživotní touhu se vzdělávat. Vzpomínám na něj jako na člověka se srdcem na pravém místě.“
Její otec prý neměl rád polovičatou práci a vždy jí kladl na srdce, ať dělá věci pořádně, jinak jí přinesou víc starostí než užitku. „Také mě učil, jak komunikovat s lidmi. Že když například s někým mluvím, mám se mu dívat do očí, zbytečně se neošívat a být v klidu,“ vzpomíná Veronika.
Možná tak Vladimír Ráž nevědomky položil základy pro Veroničinu budoucí kariéru moderátorky, kterou málem vyměnila za pěveckou dráhu. „Zpívání mi přinášelo a pořád přináší obrovskou radost. Když jsem ale měla příležitost nahrát vlastní desku, přišla v tu chvíli zároveň nabídka práce z jednoho rádia a já si vybrala moderování. Zdálo se mi jako povolání jistější, a navíc mě mluvení taky dost baví,“ směje se s tím, že zpívání doporučuje každému jako ideální způsob relaxace – bez ohledu na to, jak dobře dotyčný zpívá. Plzeňský mikrofon brzy vyměnila za moderování v pražských rádiích a v současné době pravidelně natáčí pořad pro maminky, kde zpovídá zajímavé hosty. Ráda by se ale do rádia zase vrátila.
A aby toho nebylo málo, Veronika je ještě jazykově nadaná a domluví se pěti světovými jazyky. „Hodně za to vděčím latině, kterou jsem se učila na gymnáziu a vybrala si ji i k maturitě. Myslím si, že díky ní je pro mě snazší jednotlivé řeči pochopit,“ doplňuje skromně.
Italský sen a láska k volantu
Jejím vůbec nejoblíbenějším jazykem je italština, kterou miluje nejen proto, jak hezky zní, ale také pro Itálii samotnou. Není divu, že jejím velkým snem je malý domeček právě v této zemi, kam by mohla kdykoliv jezdit s rodinou, přáteli nebo sama. Zdokonalovat se v jazyce, vychutnávat místní delikatesy a samozřejmě i výbornou kávu… Když zmiňuje, že nejraději do Itálie jezdí autem, protože miluje řízení, už mě vlastně ani nepřekvapuje.
„Opravdu moc ráda sedím za volantem, ale potřebuji mít auto s automatickou převodovkou. Až do dvaadvaceti let jsem nemohla najít žádnou autoškolu se speciálně upravenými automobily. Nakonec se nejbližší objevila v Táboře,“ vypráví Veronika, která na jih Čech kvůli tomu pravidelně dojížděla.
Když dojde na otázku, jestli si myslí, že by pro ni „jízda“ životem byla s oběma rukama jednodušší, bez otálení odpovídá: „Jsem od malička zvyklá všechno dělat jen jednou rukou a neumím si představit, k čemu by mi druhá vlastně byla. Možná bych dokázala pobrat víc tašek, to je tak všechno. V ničem mi neschází, a kdybych měla teoreticky volit mezi tím, jestli mít i druhou ruku, nebo ten domeček v Itálii, jdu do domečku,“ rozesměje se Veronika a s optimismem sobě vlastním ještě dodává, že se jí tento sen určitě jednou splní. Vzhledem k tomu, co už všechno i přes svůj hendikep dokázala, o tom není pochyb.
Zdroj: časopis Glanc
