Jak nahlížíte na vznik filmů, které mapují životy a konání sériových vrahů?

Myslíte třeba Manžele Stodolovy? Jako že Dana Stodolová ještě sedí ve vězení a už se může podívat na film, který o ní vznikl, kdežto třeba o vás nebo o mně se nic nenatočí, protože jsme neudělali v životě nic tak výrazného?

Zdroj: Youtube

Přesně tak…

Mám k tomu velmi ambivalentní vztah. Na druhé straně – co jsem slyšela a četla, například Metoda Markovič: Hojer spíš oslavuje práci kriminalistů, a to je smysluplné. Ještě jsem sérii sice neviděla, ale slíbila jsem Petru Lněničkovi, který hraje Markoviče, že se na ni určitě podívám. S Petrem jsme blízcí přátelé a pro něj to byla myslím první velká a takhle výrazná příležitost před kamerou. Slyším na to ze všech stran jen chválu. Jak jsem ale jeden čas mívala pocit, že se netočí jiné seriály než ty z nemocničního prostředí, nyní mě zaráží nadprodukce kriminálek nebo filmů mapujících temnotu duševně postižených lidí. Nevím, jestli jsou jiná témata pro společnost méně přitažlivá nebo jde jen o nějaký stereotyp… Nejsem to schopná odhadnout. Nicméně i odborníci v článcích, které jsem četla po střelbě na filozofické fakultě, se shodovali v tom, že by se takoví lidé neměli medializovat.

Vzpomenete si na svou první větší příležitost před kamerou?

Šlo o Zdivočelou zemi Hynka Bočana, v níž jsem hrála od druhé série. Nejdříve jsem byla přítelkyní a posléze manželkou Jerryho, tedy Jakuba Wehrenberga. V seriálu moje Jana nakonec zůstala až do úplného konce. Točili jsme většinou s dvou- až tříletým odstupem, takže mapuje zhruba dvanáct let mého života. Když na seriál dnes po letech vzpomínám, přesně si vybavuji věci, ve kterých jsem se tenkrát plácala v osobním životě a co všechno jsem řešila.

Co pro vás Zdivočelá země znamenala?

Vycházela jsem skvěle s režisérem Hynkem Bočanem, navíc i partička kluků kovbojů byla výborná. Rozhodně nešlo o seriál, kde by se „vyvařovaly jedny ponožky už počtvrté“. Příběh měl hluboké politické téma s přesahem, což mi přišlo důležité. Díky tomuto natáčení jsem se také zamilovala do koní. Zapomenout nesmím ani na své kamarády Tomáše Pavelku a Honzu Teplého, se kterými jsem se na place často potkávala. Až jsem si kolikrát říkala, za co beru vlastně peníze. (smích)

Vzpomenete si na moment, kdy jste koním propadla?

Hned jak jsem na koně poprvé usedla. Opravdu, a to mi bylo sedmadvacet, zdaleka jsem nebyla nijak mladičká. Na koních jsem jezdila do svého prvního těhotenství, po porodu jsem se k jízdám vracela už jen výjimečně. Mám totiž strach padat. Jsem v tomto směru, podobně jako při lyžování, opatrná. Pro mě coby herečku jde o velmi nebezpečné sporty, které stoprocentně neovládám, takže nechci nic pokoušet. V obou případech se jim věnuji pouze rekreačně.

Setkala jste se se spisovatelem a autorem Zdivočelé země Jiřím Stránským?

Byli jsme kamarádi, mimo jiné spolupracoval i s Divadelním spolkem Kašpar. Byl to nesmírně přátelský, férový a otevřený člověk. Ale také nekompromisní, když si o někom myslel, že je hajzlík nebo bolševik. Komunisty opravdu neměl rád kvůli své minulosti. Byl to skaut, který si sice prošel pracovním lágrem a uranovými doly, nikdy však nezahořkl, byl stále plný optimismu, síly, obrovské vitality a měl smysl pro humor.

Jak došlo k vašemu sblížení?

Vzal mě tehdy při natáčení hned kolem ramen a začal mi tykat. Vzešlo to z jeho strany, a protože jsem byla mladá a drzá, tak jsem se k němu chovala stejně. Možná to pramenilo i z faktu, že jsem se od dětství stále pohybovala mezi dospělými, často jsem pobývala v šatně brněnského Divadla na provázku. Přišlo mi proto normální mít o třicet let starší lidi za kamarády. Nikdy jsem nebrala v potaz věk lidí. I na děti mluvím jako na dospělé, nikdy jsem na ně nešišlala. Pravda, někdy si musím pracně uvědomovat, abych je nepřetěžovala, a pak zařadit zpátečku. Stejně tak možná někdy jednám otevřeněji se starším člověkem, než by se slušelo, věkový rozdíl totiž moc neřeším.

Dokázala byste jmenovat film nebo seriál, u jehož vzniku jste byla opravdu hodně ráda?

Šlo by asi o většinu mé filmografie i televizní práce. Je jen málo věcí, které jsem dělala čistě pro výdělek. Jmenovat je ale nebudu. Procentuálně je to tak devadesát ku deseti, což je docela dobré skóre, ne? (smích)

Zeptám tedy jinak, a to na tři filmy, za které jste dostala České lvy. Prvním z nich byl Jako nikdy z roku 2013.

V době jeho vzniku jsem byla ještě celkem pankáč, i když s krásným tříletým synem. Za dobu od natáčení do uvedení filmu jsem stihla otěhotnět i porodit, takže jsem při premiéře měla už šestinedělní Andělku. Opět jsem se setkala s režisérem Zdeňkem Tycem, se kterým jsem natočila svůj první film Smradi. Zdeněk v sobě spojuje poctivost s až určitou umanutostí, kterou mám při práci ráda. Zapomenout nesmím ani na Táňu Medveckou a Jirku Schmitzera, ti dva byli za odměnu. Dokonce už se na tento film dokážu dívat a myslím, že se povedl. Při jeho sledování ani sama sebe neruším, což je co říct. (smích)

A co Bába z ledu Bohdana Slámy z roku 2017?

Už léta jsem obdivovatelkou Zuzany Kronerové a počítám ji mezi své kamarádky od doby, kdy jsme obě hostovaly v pražském Národním divadle v Marketě Lazarové. Tehdy jsem se do ní totálně zabouchla a prozpívaly jsme spolu několik nocí, protože máme obě rády moravské a slovenské písně. Békaly jsme dvojhlasy, až se hory zelenaly. Tak vzniklo naše přátelství. Po dvaceti letech jsem opět hrála u Bohdana Slámy, s nímž jsem ještě s coby studentem FAMU točila jeho bakalářský film. V Bábě jsem měla nějakých osm natáčecích dnů, role není nijak velká, ale přesto mě oslovila. Navíc Bohdanova metoda, kdy pracuje jako by za pochodu a hledá situace v prostoru, mi nesmírně vyhovuje. Nemá nic vykalkulované, objevuje vše postupně, ale přitom moc dobře ví, co chce točit.

V roce 2020 jste získala zatím posledního Českého lva za roli Anny Svitkové v Krajině ve stínu.

Krajinu jsme točili na klasický filmový materiál, proto se vše muselo pořádně nazkoušet, aby se film zbytečně neprodražil. Nezapomenu především na natáčení sugestivně pojatých hromadných scén, jejichž choreografie byly předem pečlivě nastudované. Každý z třiceti lidí před kamerou přesně věděl, co má dělat. Připadala jsem si, jako bych točila vážnější Starce na chmelu. Šlo o velmi soustředěnou práci na silném tématu odsunu Němců, což mimo jiné zpracovala i Kateřina Tučková ve Vyhnání Gerty Schnirch. Vracet se k těmto tématům je podle mě důležité, stejně tak jako o nich přemýšlet, komunikovat je a umět si připustit, že násilí plodí zase jen další násilí. Když jste se před chvílí ptal, za kterým z filmů si rozhodně stojím, byl by tento stoprocentně jedním z nich.

Zdroj: časopis TV Magazín

Související články