Postava, kterou hrajete ve filmu Aristokratka ve varu, se jmenuje Šárka Vostrá.
A je opravdu „vostrá“. Ona a její partner, kterého hraje Tomáš Jeřábek, jsou hybatelé děje celé Aristokratky. V tom smyslu, že nutí postavy k akci, čímž vzniká dramatický oblouk a konflikt a taky spousta vtipných situací. Protože máme námitky ohledně stavu zámku. Šárka je hodně jednoduchá bytost, která má svět rozdělený na černou a bílou a ví, jaké věci jsou a jaké mají být a tečka. Je se vším hned hotová.
Šárčin partner rodině Kostkových dělá problémy kvůli stavu jejich zámku. Jak se ale na zámek dostane ona?
Šárčin životní sen je vzít si tohohle pana hygienika. A moje tužby vyslyší zámecká rodina, která nám nabídne, že můžeme mít svatbu právě na jejich zámku. Doufají, že díky tomu pan hygienik přimhouří oko nad stavem sídla. Takže funguju tak trochu jako návnada. Zároveň jsem profesí chiropraktička, takže budu Hynku Čermákovi, který hraje Franka Kostku, trochu rovnat tělo.
Viděla jste první díl Aristokratky?
Viděla a moc se mi líbil. Miluju totiž sníh a zimu a Poslední aristokratka se odehrává v zimě, takže je všude plno sněhu a já z něj byla nadšená. A bavila mě i ta nadsázka, s níž je příběh vyprávěný. Druhý díl, který můžou diváci vidět v kinech, se odehrává o Velikonocích, sníh už nebyl, ale to vůbec nevadilo. Byly tam jiné nezapomenutelné momenty.
Jaké například?
Aristokratka byla první film, který jsem natáčela po porodu dcery. Váhala jsem, jestli to není moc brzo, ale producentka Karlička Stojáková a hlavně můj muž (kreativec Tomáš Vápeník – pozn. red.) mě přesvědčili, že není a že si to užiju. A měli pravdu. Proto je pro mě Aristokratka výjimečná. Režisér Jiří Vejdělek je vyhlášený tím, že natáčí jednu scénu třeba celý den.
Měla jsem obraz s Pavlem Liškou, v němž chodím s kufrem po schodech v zámku, kde bylo asi deset stupňů nad nulou, nahoru a dolů. A protože jsme obraz točili opravdu mockrát, chodili jsme nahoru a dolů celý den a já už nevěděla, jak ten kufr nést. Jirka jede třeba třicet nebo čtyřicet klapek a fakt je tím pověstný. Takže kdyby nebyl nezapomenutelný celý film, tak takhle scéna by byla určitě. Do téhle doby jsem takový způsob natáčení ještě nezažila.
Bylo natáčení poté, co jste se stala maminkou, jiné?
Vnímala jsem, že mám větší nadhled, což je pro mě hodně příjemné, a řekla bych, že se mi díky tomu hraje mnohem lépe.
Proč máte ráda právě zimu?
V zimě se cítím nejšťastnější. Jasně že mě nebaví, když je upršená, ale když nasněží, je krásná. Léto mám taky ráda, ale v posledních letech bývají tropická léta dost nepříjemná, takže zimu mám raději. Je pro mě zábavnější a mám raději zimní sporty než letní. Baví mě zimní zádumčivá, melancholická atmosféra.
Říkala jste, že jste musela najít odvahu natáčet Aristokratku. Nebyla větší odvaha natáčet druhou řadu Osady jako těhotná?
Když se cítíte dobře, tak těhotenství práci nijak nevadí. A já jsem naštěstí neměla žádné komplikace. Jedinou komplikací bylo, že jsme natáčeli v létě a chytli jsme dost velká vedra, což nebylo příjemné pro nikoho z nás. No… A jen tak mimochodem jsem mu to neřekla. S Radkem jsem si dala před natáčením schůzku, tehdy jsem byla ve čtvrtém měsíci. A ujistila jsem ho, že natáčení zvládneme. On byl samozřejmě v šoku, protože v tu chvíli musel myslet na to, abychom to zvládli i s mým rostoucím bříškem. Ale všechno dobře dopadlo.
Překvapilo vás, jak moc si diváci Helenu Rubalovou oblíbili? A že některé její slovní obraty jako třeba „lečo léčí“ nebo „lásečko“ zlidověly?
Překvapilo mě to moc a mám z toho radost. Jak jsem po porodu pořád v jakémsi vakuu, tak je zajímavé pozorovat s určitým odstupem, jak si tyhle věty žijí vlastním životem.
Největší odvahu jste ale asi musela mít ve chvíli, kdy jste se rozhodla natáčet dokument o Berdychově gangu Zákon Helena, za nějž jste pak byla nominovaná na Českého lva…
Tenkrát jsem o tom takhle nepřemýšlela. Ale byl to asi nejnebezpečnější projekt, jaký jsem zatím natočila. Nejtěžší ne, ale nejnebezpečnější určitě. Mě odjakživa zajímalo zkoumat dobro a zlo. A na tématu tohohle dokumentu mě zaujal nejen střet dobra a zla, ale taky spousta paradoxů. Paradoxy vnímám všude kolem sebe a jsou taky tématem, které mě zajímá. Helena Kahnová (policistka, které se s kolegou podařilo v devadesátých letech rozkrýt organizovaný zločin a poslat do vězení několik desítek lidí v kauze tzv. Berdychova gangu a o níž je dokument Zákon Helena – pozn. red.) mi vyprávěla o všech těch gangsterech. A pak řekla, že se Davida Berdycha nebojí, že jsou kamarádi. To je neskutečný paradox, díky kterému jsem se rozhodla dokument natáčet.
V posledních letech jste se jako herečka našla v komediálních rolích. Pro někoho možná zajímavý a nečekaný obrat…
Tenhle obrat jsem rozhodně neplánovala, ale jsem moc ráda, že nastal. Jako herečka jsem hrála vždycky spíš v artových filmech, což odstartovaly Pusinky. Ve filmu František je děvkař jsem si zahrála možná svou první komediální roli. Ale vlastně pořád se věnuju spíš vážnějším věcem a jsem ráda, že jsem se mohla vydat komediálnějším směrem. Jsem vděčná, že můžu natáčet dokument, pak napíšu knížku, zahraju si dramatičtější roli, a pak ji vyvážím zase jinou, komediální, že je moje práce tak krásně pestrá. Že člověk dostává prostor, aby předvedl, co všechno v něm je.
Věděla jste o sobě, že v sobě máte takové komediální vlohy, nebo jste se víc viděla jako intelektuálka, která má blíž k těm artovým filmům?
Obojí. Komediální vlohy mě nepřekvapily, v tom se znám, legrace mě baví už od dětství. A proto mě baví i různé zábavné show.
Jako je třeba pořad Inkognito?
Inkognito byla moje první zkušenost s tímto typem zábavných pořadů v tak častém cyklu natáčení. Když jsme začali, Kuba Prachař, který je jedním z hádajících, se smál a pronesl: „Tak pojď mezi nás, ty intelektuálko.“ Jsem moc ráda, že mě přizvali do pořadu, v němž je tak skvělý tým a kde je mou prací, že si hraju. Taková spolupráce je radost. Miluju například stolní společenské hry a princip tohoto pořadu mě moc baví, už kdysi jsem nadšeně sledovala Inkognito na Slovensku. Takže jsem za tuhle zkušenost vděčná. I když jsem v pořadu sama za sebe, i v něm hraju určitou roli, pořad je vystavěný tak, aby diváky bavil, a je baví, když v něm člověk funguje v interakci s ostatními. A když do sebe navzájem trochu šijeme. A možná, abych se mohla ponořit do složitějších a vážných témat v dokumentech, musím je vyvážit něčím zábavnějším. A já miluju zábavu, v tom jsem trochu cirkusák.
Takže vám asi přesně sedly reklamy, které jste natočila se Štěpánem Kozubem?
Ty mi sedly rozhodně, byly krásně střelené. Ještě k tomu Inkognitu – já jsem v osmnácti letech přišla do Divadla Na Zábradlí, kde si mě později vybral Tomáš Měcháček do Matapy, což bylo klučičí improvizační uskupení (Hnutí mysli pro divadelní výzkum, které s nadsázkou zkoumalo reakce diváků na nejrůznější situace – pozn. red.), pak jsem přišla do divadla Vosto5, kde jsem byla devět let. Nejen že jsem od dětství vyrůstala s bráchou a bratrancem – a taky se sestřenicí Míšou –, ale pak jsem hodně času strávila v improvizačních skupinách jako jediná holka mezi klukama, což bylo skvělé. Člověk získá u spousty věcí nadhled, protože kluky moc nezajímá, jak se cítíte. Prostě se hraje a hotovo. Tam jsem se nejvíc naučila. Mám zkrátka odchov chlapským humorem. A Inkognito je přesně v podobném duchu.
Už jste se naplno vrátila i do divadla? V pražském Ungeltu hrajete ve dvou představeních – Skořápka a Taneční hodiny.
Ve Skořápce hraju s Alenou Mihulovou, ona je zakřiknutá knihovnice a já drzá zlatokopka. V Tanečních hodinách účinkuju s Mirkem Táborským. V obou představeních neslezu celé dvě hodiny z jeviště, jsou docela náročná, ale mám je moc ráda. A budu zkoušet další, které má mít premiéru v dubnu. S každou novou rolí v sobě vždycky objevím něco nového. Už jenom pocit, že to zvládnu, je pro mě nový rozměr. Vždycky jsem nervózní, jak představení dopadne, co na něj řeknou diváci, moji blízcí, kritika a tak.
Máte teď čas věnovat se taky dokumentům?
Mám, já jsem vždycky dělala film tak jednou za tři až čtyři roky. Ale jsem velký tajnůstkář a nerada dopředu mluvím o tom, na čem teprve pracuju. Mám pro práci ráda klid a ticho, abych se mohla soustředit. O projektech proto mluvím vždycky až tehdy, když jsou hotové. Není to z pověrčivosti, spíš něco jako můj rituál. Myslím, že ty projekty si klid a ticho a soustředění zaslouží.
Máte před sebou i nějakou práci jako herečka?
Mám, a v několika projektech. Ale taky o nich nebudu zatím mluvit. Budu mít teď na několik měsíců hodně práce před kamerou i za kamerou a moc se na ni těším. Užila jsem si krásné Vánoce i období přelomu roku, kdy jsem měla volno, a teď se postupně vrhám do práce.
Bilancovala jste na konci roku?
Dřív jsem to dělávala, ale s Jasmínkou na to teď nemám ani pomyšlení.
Dcerka se jmenuje Jasmína Rikka, jak vás napadlo druhé, vcelku netypické jméno a proč jste ho vybrala?
Jména jsme s mým mužem vybírali dlouho. Od začátku jsme věděli, že dáme Jasmínce dvě jména. Rikka jsem znala od kamaráda Honzy Muchowa, který má holčičku stejného jména. Já se s ním i jeho ženou Marií dlouhá léta kamarádím. Honza mi dělal hudbu k dokumentu Zákon Helena, poznali jsme se před lety při natáčení filmu Pusinky, pro který taky skládal hudbu. Nevídáme se nijak často, ale patří k lidem, které mám moc ráda. Napsala jsem mu, jestli mu nebude vadit, když pojmenujeme dcerku stejně. Neměl s tím problém a bylo to požehnané.
Co vaše jméno Petra? Byla jste s ním vždycky spokojená, nebo jste se chtěla někdy jmenovat jinak?
Jsem s ním spokojená a doufám, že s ním jsou spokojené všechny Petry. Dokonce jsem se byla podívat i ve skalním městě Petra v Jordánsku a souhlasím s tím, že je to sedmý div světa.
Zdroj: časopis Tv Magazín
