S čím má Sylvie z komedie Matka v trapu, kterou mohou diváci vidět již brzy v kinech, největší problém?
Asi s tím, že si toho na sebe příliš nakládá. Pracuje jako manažerka v reklamní agentuře, svou práci zvládá precizně, ale práce ji hodně stresuje, o to víc, že má neurotického šéfa. Má dvě dospívající děti a manžela bohéma – malíře. Snaží se všechno zvládnout na jedničku, ale aby to tak bylo, přebírá spoustu povinností, které by mohli řešit ostatní členové rodiny, na sebe. Až dojde do fáze, kdy si uvědomí, že už to dál nejde, že už zkrátka nemůže. Že v životě zná jenom povinnosti, nemá důvod se smát a není vlastně šťastná. Nasedne do taxíku, v němž si možná chce jen srovnat myšlenky, než dojede z jednoho místa na druhé, kde zase musí něco řešit. Taxík řídí svérázná Anna v podání Lenky Vlasákové. Sylvie se jí začne svěřovat, uvědomí si, že Anna je po dlouhé době člověk, který jí opravdu naslouchá. No a Sylvie tím taxíkem odjede úplně někam jinam, než původně zamýšlela. Víc asi prozrazovat nebudu.
Jak o filmu vyprávíte, naskočil mi známý americký snímek Thelma a Louise…
S Lenkou Vlasákovou bych si moc ráda Thelmu a Louise dala. Byly bychom docela dobrá dvojka, rozuměly jsme si perfektně při natáčení i mimo plac. Tohle je jiný příběh, příběh o tom, že si často myslíme, že bez nás se ostatní neobejdou. Ale ono to tak vůbec není. Je dobré si dát někdy pauzu a podívat se na věci s nadhledem a odstupem.
Když jste v minulosti natáčela film Přes prsty, musela jste absolvovat fyzickou průpravu. Je něco, co jste se musela učit kvůli Matce v trapu?
To ani ne. Spíš jsem se před natáčením hodně věnovala scénáři, protože moje postava prochází poměrně rychle novými událostmi a není jich málo. Potřebovala jsem mít přehled, v jakém rozpoložení moje hrdinka právě je, abych to uhlídala i při natáčení, protože film se většinou nenatáčí chronologicky.
Před časem jsme si povídaly i o tom, že jste filmy začala natáčet teprve ve chvíli, kdy se vám narodily děti…
Ve větší míře ano. Ono to možná vypadá zvláštně, že pracuju víc, ale je to právě opačně. Film je vidět víc než divadlo. Natáčíte dvacet, pětadvacet dnů, což se dá zorganizovat a propojit s chodem rodiny snadněji, než když průběžně točíte třeba nějaký seriál. Nebo měsíce zkoušíte divadlo. Film dokončíte a pak jste zase půl roku jenom doma, pouze chodíte hrát některé večery představení. Takže k mateřské dovolené je tenhle model vynikající. Nedávno jsem si uvědomila, že jsem divadlo nezkoušela asi deset let. (smích) Když jsem poprvé otěhotněla, myslela jsem si, že za rok za dva budu zase zkoušet, protože jsem v té době byla převážně divadelní herečka. Ale že budu mít takovou pauzu od divadla, to by mě tenkrát vůbec nenapadlo.
Ani to, že budete mít děti celkem tři?
Ani to. Takzvaná mateřská trvala určitě mnohem déle, než jsem plánovala. (smích) Podobně jako Sylvie jsem si myslela, že nemůžu bez divadla být. A ukázalo se, že to tak není. Teď mi naprosto vyhovuje, že natočím film, vyskočím díky tomu na chvilku z bubliny sestávající z dětí a rodiny, v níž se teď převážně pohybuju, a pak už se zase těším na muže a na děti. Člověk potřebuje občasné malé pauzy, takové útěky do jiného světa. A co si budeme povídat, je příjemné i to, že při natáčení se o mě všichni krásně starají – maskérky, kostymérky, jsem chvíli za královnu. A pak přijdu domů, navěsí se na mě ti tři mrňouskové a starám se zase já. Jsou to příjemné paradoxy a je hezké si je jednou za čas dopřát. Na druhé straně natáčení není často jenom legrace. Na place jsou dvanáctihodinové směny, člověk musí něco vyzařovat, vydat ze sebe to nejlepší. A když se to sejde a noc předtím nespíte, protože některému z dětí třeba není dobře, je náročné druhý den zářit, když sotva udržíte oči.
Mluvíte o pauze, o malých útěcích. Přesně to ale řeší i filmová postava Sylvie.
Shodou okolností mi chodí nabídky na role, které mnou nějak rezonují. A Sylvie byla přesně taková. Divák se s ní seznámí, když je za hranicí svých schopností, kdy už nemůže. A to téma se mi líbilo a myslím, že by se mohlo líbit mnohým ženám. Moje postava tu udělá něco, co možná napadne hodně žen, ale nikdy se pro to nerozhodnou. Já bych to taky asi neudělala a Sylvie – nepotkat Annu – by to taky neudělala. Někdy těch znamení musí člověk dostat víc, než mu to v hlavě sepne a on se odhodlá něco změnit. Sylvie zažívá hodně věcí, které dobře znám. Ale v některých situacích bych asi jednala jinak. Jedním z témat filmu je i přátelství. Nemusíte toho člověka znát roky. Ale pokud potkáte tu správnou duši, kterou máte potkat, tak je to nad všechny psychology. Člověk často žije v nějakém svém stereotypu a má pocit, že z něj nemůže vyskočit. Když tu změnu ale udělá, nadechne se, rozzáří a jakoby omládne. Ono je ale jednodušší o tom mluvit než se toho pak držet. Hlavně musí člověk potkat ty správné lidi. A Sylvie potkala Annu s taxíkem. Roli jsem přijala i kvůli režisérce Hance Hendrychové, vlastně by ji ani nešlo odmítnout, měla všechno perfektně promyšlené a připravené a přesně věděla, jaká má Sylvie být.
Sešlo se to tak, že teď na jaře budou v kinech tři vaše nové filmy. Kromě Matky v trapu ještě Sladký život a v kinech už je nyní Franta mimozemšťan.
Ve Frantovi mimozemšťanovi mám menší roli manželky starosty, kterého hraje Vasil Fridrich. Moje postava je prototyp ženy z vesnice, kde se příběh odehrává. Je důležitá pro dobrý psychický stav svého muže, který toho má nad hlavu kvůli své odpovědnosti za celou vesnici, kde se dějí šílené věci. A v romantické komedii Sladký život jsem měla možnost stát se lékařkou a setkat se s člověkem, se kterým jsem se už nikdy setkat nechtěla. (smích) Se skvělým Vladimírem Polívkou.
V předchozím rozhovoru jsme se bavily i o tom, že žijete jako máma dvou chlapečků v chlapském světě mečů a aut. Změnilo to narození dcerky?
Ona se taky mečuje, ale má u toho kabelku. Nosí mi z obýváku hrníčky, ne nijak zištně, že by za to něco chtěla, ale prostě uklízí automaticky. Taky si hezky omotala kolem prstíku tatínka. Hraje si s panenkami, ale i s auty, protože jsou po ruce. Jednou jsme něco nakupovaly a ona obdivovala růžové kabelky. To v sobě musí mít geneticky zakódované, protože ji to nikdo neučil a ani to u nikoho nemohla vidět. Takže ona se narodila jako typická holčička. Což je zajímavé i pro její brášky, vnáší jim do života ženský princip. A s každým z nich si hraje jiným způsobem, naučila se ve svých dvou letech rozlišovat, co má který z nich rád, a co ne. Ví, že u jednoho si může v posteli vypít kakajíčko, ale k druhému se s kakaem nesmí. Je zábavné to jejich společenství sledovat, jeden o druhém se hodně učí.
I vás leccos učí?
Samozřejmě. Až díky dětem jsem zjistila, jaká skutečně jsem. Považovala jsem se původně spíše za mírnější povahu. S jedním dítětem jsem byla velmi tolerantní, vysvětlující a trpělivá matka. S druhým synkem už jsem byla rychlejší a vysvětlovala jsem důrazněji – a se třetím dítětem někdy není čas na dlouhé vysvětlování vůbec. (smích) Opět zmíním paralelu k Matce v trapu. Až díky filmu jsem si uvědomila, že i já jsem byla velmi opečovávající matka, možná někdy až příliš. Není na škodu učit děti větší samostatnosti. To ale samozřejmě také souvisí s jejich věkem. Dřív jsem si vůbec neuměla vymezit čas pro sebe, a když ano, byla jsem z toho nervózní, že je to špatně. Když jsem třeba dětem pustila pohádku, místo abych jim četla, vyčítala jsem si to. Ale teď se učím být klidnější a uvolněnější a víc nechat děti žít jejich životy. Musela jsem se naučit rozlišovat, který problém musím řešit já, a který je jejich a poradí si s ním ony samy. A i to mě propojuje s postavu Sylvie. V každé postavě, kterou hraju, si najdu něco, co koresponduje s mým životem.
O rodině jste snila dlouho…
Musela jsem si tohle téma v hlavě přenastavit. A taky jsem především musela najít toho správného tatínka. (smích)
A taky asi práci, konkrétně divadlo malinko upozadit, jak už jsme si vlastně řekly…
Ne malinko, ale úplně. Musela jsem přijmout fakt, že divadlo musím odříznout. Což pro mě bylo nejtěžší – učinit rozhodnutí, že na nějaký čas změním svůj život.
Jsme na začátku roku 2024, jaký byl pro vás ten loňský?
Byl to dobrý rok, ten předchozí byl náročnější, vzpamatovávala jsem se ze třetího porodu, zdravotně ani psychicky jsem na tom nebyla nejlépe. Potřebovala jsem načerpat sílu. Ale loni už jsem zase byla sama sebou. Měla jsem hezké pracovní příležitosti, kterých bylo tak akorát, abych se vedle nich stihla věnovat i rodině.
A co máte před sebou v tom letošním?
Radost mi dělá třeba projekt koncertů, na nichž zpíváme písničky Petra Hapky s texty Michala Horáčka. Což je pro mě zase úplně jiná rovina, krásně uvolňující. V září se těším na první zkoušení v pražském komorním Divadle Kalich. Od března do června bych, dá-li bůh, měla natáčet osmidílný seriál pro Novu, v srpnu pak film. Na všechny tyhle projekty se moc těším. Když jsem ještě neměla děti, měla jsem hodně práce a kvůli zaplněnému diáři šel osobní život trochu stranou. Patnáct let jsem se věnovala herectví a divadlu. Mateřství mě přimělo přijímat práce mnohem méně. Taky mě v tom podpořil Matěj (Petřin partner, herec a scenárista Matěj Dadák – pozn. red.). Dívat se na všechno s větším nadhledem, líp zvažovat, co můžu oželet a co přijmu. Vím, že když nějaký čas víc pracuju, musím to vyvážit volnem. Chtěla jsem mít děti o pár let dřív. Ne ve dvaceti, ale začít s nimi aspoň ve třiceti. Občas se s Matějem smějeme, že na ty naše tři prcky – Šimonkovi je osm, Mikuláškovi šest a Mariannce dva – začínáme už být staří. (smích) Děti jsou naši skvělí učitelé. A díky tomu, že mi pořád tak trochu šlapou na paty, hlídají, abych nezlenivěla. (smích)
Zdroj: časopis TV Magazín
