Jak jste se cítila v roli moderátorky Česka na grilu?
Popravdě se mnohem komfortněji cítím v herectví, což je moje hlavní profese. Moderování se spíš naopak vyhýbám. Podobné nabídky přijímám hlavně kvůli projektům, které pro mě mají jistý význam. Osm let už například uvádím akci Centra výcviku psů pro postižené Helppes. To je moje srdcovka. U pořadu Česko na grilu mě zase lákalo se pracovně setkat se Zdeňkem Pohlreichem, navíc se ráda dívám na kulinářské soutěže a miluju grilování. Všechno mi to do sebe hezky zapadalo, a tak jsem si řekla, proč něco nového nezkusit? Minimálně půjde o hezkou a zajímavou zkušenost.
Prošla jste castingem?
Musela jsem jít na kamerovky, ale nebyly nijak velké. Tvůrci si vyhlédli pár obličejů, které přímo oslovili. S Tomášem Zástěrou jsme se ale na kamerovkách paradoxně míjeli, takže jsme spolu stáli před kamerou opravdu až první natáčecí den. Předtím jsme se viděli jen na seznamovací večeři u Zdeňka Pohlreicha v jeho restauraci, kde bylo víc lidí ze štábu. Nechtěli jsme první setkání nechávat až na plac, je dobré, když o budoucích kolezích aspoň něco málo víte předem. Ideální by sice bylo, kdybychom odjeli třeba na třídenní teambuilding, na to však v dnešní době bohužel není čas. Ovšem už na zmiňované večeři bylo myslím po deseti minutách všem jasné, že v naší souhře nebude problém.
Držíte se při moderování striktně scénáře, nebo ráda improvizujete?
Pro mě je určitě snazší mít scénář a držet se ho, na což jsem zvyklá díky své profesi. K moderování přistupuju, jako by šlo o divadelní představení. Jsem totiž typ, který rychleji mluví, než přemýšlí, což je u moderace trochu nebezpečné. Ale jsou výjimky. Třeba na zmiňovaném Helppsu, který děláme s Mirkem Konvalinou a Honzou Čenským, si dovolím od připraveného scénáře odbočit. Máme všichni tři podobný smysl pro humor, takže se na tuto celkem free style akci nemusím scénář učit tak podrobně. Jedeme hezky samospádem.
Baví vás grilování?
Ano, moc, ale paradoxně skoro nikdy nejsem tím, kdo griluje. Baví mě ta aktivita jako celek, je totiž většinou spojená se setkáváním se s rodinou, přáteli nebo s nějakou oslavou. Na grilování mám prostě nejraději atmosféru dané chvíle. Jsem ale především zobač, nedávám si jedno jídlo, ale snažím se od každého ochutnat trošku.
Diváci vás můžou znát také jako Olgu v Jedné rodině. Jak jste se se seriálem sžila?
Žijeme si tam opravdu skoro jako jedna rodina. Na place je příjemná atmosféra, k čemuž možná přispívá i fakt, že netočíme žádná dramata, ale vysloveně pohodový seriál. I když můj nástup byl poměrně ostrý.
Co se dělo?
Hned v úvodním dílu, ve kterém jsem se objevila, jsme točili resuscitaci topícího se dítěte, což pro mě znamenalo podle scénáře skočit šipku do vody, doplavat pro ně, vytáhnout ho a resuscitovat. Docela adrenalin. Scénu jsme nemohli kvůli oblečení zkoušet prakticky, takže se celý obraz procházel na souši a vše se řešilo pouze v teoretické rovině. I když jsme to probírali dost detailně, stejně přesně nevíte, co se bude ve výsledku dít v ostrém záběru, jak to dopadne.
A jak to tedy dopadlo?
Po skoku do vody se na mě samozřejmě ihned nalepily šaty a špatně se mi plavalo. Do toho jsem měla na nohou sandály, které se mi vyzouvaly. Navíc jsem zjistila, že je dítě hrozně daleko, což ze břehu nebylo tak patrné. Do toho jsem musela před kamerou plavat akčně, nakonec kluka pořádně chytnout a plavat s ním zpět. Bylo to celkem náročné. Byl to sice záhul, ale na druhé straně má myslím každý herec rád, pokud se na place děje cokoli, co mu práci nějakým způsobem ozvláštní.
Povedla se vám napoprvé i ta šipka?
Nakonec jsem ji neskákala. Zjistili jsme totiž, že je nám voda jen po kolena, takže by nebylo dobré se vrhat do vody po hlavě. Dokonce i topící se chlapec musel předstírat, jak se topí, a já při plavání brousila kolena o dno. Na place byli spolu s námi záchranáři a potápěči, kteří nám se vším pomáhali a taky proto, kdyby se cokoli stalo. Nakonec jsem do vody skákala po nohou a vypadalo to ve výsledku celkem pěkně i v této upravené verzi.
Jestlipak víte, že letos uplyne dvacet let od natočení pohádky Zakletá třináctka, v níž jste hrála? Za nějaký čas ji prý bude Česká televize vysílat už v rámci cyklu pro pamětníky…
Nepopichujte mě. (smích) Je ale hrozné, když to takhle řeknete. Dvacet let?! Vybavuju si to natáčení, jako by to bylo včera, včetně příprav kouzel, setkání s Haničkou Maciuchovou, Gábinou Vránovou a Šárkou Vaculíkovou. Pak už jsem, co se pohádek týče, měla po letech jen miništěk v Princi Mamánkovi Honzy Budaře. V pětivteřinové sekvenci jsem se objevila jako princezna pod vodní hladinou. Šlo sice o krátkou scénu, ale točila se kolem čtyř hodin a opravdu pod vodou, takže nešlo o nic snadného. Díky režiséru Ondrovi Kepkovi mám tedy ve filmografii aspoň jednu regulérní pohádku a díky Honzovi Budařovi zase pětivteřinovou princeznu. První a zřejmě i poslední. (smích)
Vy jste zpočátku dlouho odolávala divadlu, ale teď už vás v něm několik let můžou fanoušci vídat…
Nedávno jsem projížděla fotky a zjistila jsem, že 30. března to bylo přesně sedm let od mé první divadelní premiéry. Zapisovala jsem si při té příležitosti do telefonu všechny inscenace, v nichž jsem do té doby hrála, a na dvě jsem přitom úplně zapomněla. Naposledy jsme loni v listopadu v pražském Divadle Na Jezerce premiérovali komedii Bylo nás pět (tenkrát), kterou na motivy Poláčkova románu napsal a režíroval můj někdejší „uliční“ seriálový otec Petr Vacek. Je to devátá věc, v níž hraju. Upřímně ale nemám ambice být každý večer v divadle a hrát v šesti inscenacích najednou. Takhle mi to úplně stačí a dělá radost.
Rozhodovala jste se dlouho, zda divadlo zkusit?
Vždycky jsem si myslela, že nejsem typ divadelní herečky. Jsem totiž poměrně velký stresař a trémistka. Kolikrát mi nedělalo nejlíp ani hraní před štábem v ateliérech. (usmívá se) Představa, že bych měla stát na jevišti před plným divadlem, pro mě byla dlouho nemyslitelná. Jenže nakonec k tomu došlo zvláštní shodou okolností. Moje někdejší spolužačka z Metropolitní univerzity mi jednoho dne zavolala, že nastoupila do znovuotevřeného Branického divadla, kde hledají herečku do komedie Na správné adrese aneb Holky z inzerátu, a jestli by mě to nezajímalo. Když už to ke mně takhle dorazilo, rozhodla jsem se do toho jít, abych zjistila, jestli by mě divadlo vůbec bavilo. Pamatuju si, jak jsem večer před premiérou stála na jevišti, kam jsem v daném představení vcházela jako první, a myslela si, že se složím. Nechápala jsem, proč si vědomě přivádím podobné stavy. Jenže na konci, když lidé nadšeně tleskají, vám to vše vynahradí. Prvotní pocit trémy a nervozity se rozplyne a přijde radost. Divadlo je pro mě zejména kvůli interakci s diváky moc hezká věc.
Jak při těch všech aktivitách zvládáte roli maminky?
To je spíš otázka na moje okolí, já doufám, že dobře. Bibiance jsou tři roky, což je skvělý věk, je s ní strašná legrace, je bezva parťák. Navíc má super vejšplechty a hlášky, děti v jejím věku totiž ještě nepřemýšlejí nad tím, co smějí nebo nesmějí říkat. Co na srdci, to na jazyku. Momentálně ráda staví lego, čemuž jsem ráda. Nejsem totiž moc na hraní si s panenkami, raději s ní stavím nebo jdeme ven do našeho oblíbeného parku lézt po kamenech. Zřejmě jsem v tomto ohledu podobně jako ve vaření málo kreativní. Také jí raději přečtu pohádku, než abych nějakou složitě vymýšlela. Dcera jinak ráda jezdí na poníkovi a miluje zvířátka.
Jak zvládá cestování?
Dobře, protože ji s jejím tátou na cesty taháme odmalička. Poprvé letěla v osmi měsících, první velkou cestu s námi podnikla v obytňáku do Chorvatska ve čtyřech měsících. Je tedy poměrně zcestovalá. V necelých třech letech už osmkrát letěla. Tibor jednou prohodil: „To je výborný, já jsem poprvé letěl v osmnácti a tady madam už má za sebou návštěvu asi čtyř kontinentů.“ To sice přeháním, ale je pravda, že jsme se před jejím narozením shodli, že se jí samozřejmě budeme muset přizpůsobit, ale na druhé straně budeme chtít, aby se i ona trochu přizpůsobila našemu dosavadnímu životu. Nechtěli jsme, aby se s miminkem na několik let všechno zastavilo.
Zdroj: iGlanc.cz, časopis TV Magazín
