Bratři byli prý nejnáročnější projekt, který jste kdy dělal. Je to pravda? A jak jste spokojený s výsledkem?
Já jsem film ještě v tuhle chvíli, kdy děláme rozhovor, neviděl, ale je pravda, že nic tak těžkého jsem ještě netočil. S Bratry jsme s Honzou Nedbalem, který hraje mého bráchu Ctirada, strávili i s přípravami zhruba pět let. Ale režisér Tomáš Mašín a někteří členové štábu na něm pracovali dekádu. Věřím, že to bude dobrý film. Věřím i Tomášovi, že film sestříhal nejlépe, jak mohl, a výsledek bude podle jeho představ. Mezi herci a režisérem musí vzniknout určitá chemie a důvěra, jinak si to neumím představit.
Ta ale musela být i mezi vámi a Janem Nedbalem, protože oba jste si při natáčení evidentně sáhli až na dno.
My jsme nejlepší kamarádi, třetím rokem spolu bydlíme, jsme jako bráchové i v reálném životě.
Nastal při natáčení filmu moment, kdy jste toho měl už plné zuby a řekl si, že to možná ani nezvládnete?
Bylo několik takových momentů. Řeknu jeden. Natáčeli jsme scénu, kdy Honza, Matyáš Řezníček, Adam Ernest, Tony Mašek a já utíkáme a máme přebrodit řeku. Byl už listopad a docela zima. Vlezli jsme do řeky, ale netušili jsme, že v určitém místě je docela silný proud. Ten nás strhl a nesl dál, i když už režisér zavolal stop. My jsme nebyli schopní z té řeky vylézt. Tak jsme odpluli docela velký kus a pak jsme se museli vracet zpátky v tom mokrém a těžkém oblečení na kost promrzlí a unavení, protože jsme taky drželi šílenou dietu. To byl moment, kdy mi blesklo hlavou, že už to přestává být legrace.
Dietu jste drželi, abyste vypadali zničeně a pohuble?
Přesně tak. Mnohokrát jsme byli s Honzou pak už tak otupělí, že nám to vlastně bylo jedno. Anebo jsme si dělali legraci z toho, kde jsme se to zase ocitli. Někdy jsem měl pocit, že se mi to jen zdá.
Kolik jste museli zhubnout?
My jsme nejdřív asi pět až deset kilo svalů nabírali, a pak zas hubli. Ale protože natáčení se pořád odkládalo, absolvovali jsme tu přípravu asi třikrát. Tři roky mi šla váha nahoru a dolů, ale celkem jsem nabral před natáčením za tři měsíce asi deset kilo svalů. Měli jsme trenéra a výživovou poradkyni. Ale byl to bolestný proces, každé dvě hodiny jíst a pořád do sebe cpát protein. Pak jsme deset kilo zase hubli, Honza ještě o něco víc. Poslední dva tři dny ani nejedl a možná tak den ani nepil, takže ve scéně ve vaně je úplně vyšťavený. Mašíni měli skvělou kondici, sportovali, byli připraveni utéct, pro ně bylo přirozené být fit. Nekouřili, nepili, takže my jsme dodržovali stejný režim, v té době jsme s Honzou taky žili zdravě, dodržovali stravovací plán, nepili alkohol, chodili brzo spát a tak. Povzbuzovali jsme se, když jeden ztratil motivaci nebo byl vyřízený, a hecovali jsme se. Přípravou na film jsme žili. A natáčením pak samozřejmě taky. Kdyby se objevil další projekt s podobně nosným tématem, klidně bych do toho šel znovu. Stálo by mi za to znovu obětovat čas, energii i pohodlí.
Jaký máte po natočení filmu na Mašíny názor?
Mám na ně svůj názor, ale bylo by to na hodinovou diskusi. A nerad bych o něm mluvil, když jsem ještě film neviděl.
Ztvárnil jste taky Josefa Hasila v sérii Král Šumavy: Fantom temného kraje. Co pro vás bylo nejtěžší na tomhle natáčení?
První řadu jsme natáčeli v květnu a hráli jsme si na to, že je podzim. Měl jsem na sobě zimní bundu, pod ní další vrstvy oblečení, historický samopal, který je docela těžký. V několika scénách jsem běhal po kopcích nahoru a dolů a naháněli mě pohraničníci. Nějak jsem se přehřál a dostal jsem horečku přes devětatřicet stupňů Celsia. Na dva dny jsem odpadl a nemohl natáčet. Pak mě taky bodla včela a já měl silnou alergickou reakci – a ještě jsem měl nějakou alergii v očích. Byl jsem vyřízený, ale neposlouchal jsem svoje tělo a snažil se porazit únavu. Natáčení mi pomohlo uvědomit si, kde mám svoje hranice. V tom už jsem se snad poučil.
Dotáčíte další dvě série, jak se osud Josefa Hasila bude vyvíjet dál?
Jeho příběh je známý nejen z knihy Davida Jana Žáka. Josef Hasil se pak dostane do služeb americké zpravodajské služby CIC a v dalších dílech se odehrává i velmi dramatická linka s jeho ženou Marií (hraje ji Gabriela Heclová – pozn. red.). Druhou a třetí sérii natáčíme souběžně a je v nich celá řada zajímavých linek dalších postav. Třeba linka Marie s Bauerem, kterého hraje Jirka Mádl, pak skvělá linka Denise Šafaříka a Petra Uhlíka, kteří hrají pohraničníky. Druhá i třetí série jsou plné dynamiky a zvratů, myslím, že diváci se mají na co těšit.
Když se v poslední době objeví nějaký zajímavý projekt, většinou v něm figuruje i vaše jméno. Jak vnímáte, že jdete z role do role, že se vezete na jakési úspěšné vlně?
Máte pravdu, je to jako vlna a já jsem rád, že nás obsazují hodně i s Honzou dohromady. Těší mě, že často natáčím s lidmi, které už znám z jiných projektů, člověk má pocit, jako kdyby se vracel tak trochu za kamarády a domů, pak si večer na hotelu dá pivo a pokecá a druhý den se zase potkáme na place. Moje skeptické já si je ale vědomé toho, že za rok, dva nebo víc přijdou jiní Hesové a Nedbalové. Teď jedu na vlně a užívám si tu jízdu, ale je mi jasné, že se na ní nevezu navždycky.
Hrajete hodně dramatické role, přitom jste vystudoval muzikál. Měl jste v plánu být muzikálovou hvězdou?
Muzikál jsem vystudoval proto, že mě nevzali na konzervatoři na činohru. A muzikálu se tady vůbec nechci věnovat. Až na výjimky, jako jsou třeba některé kusy v Hudebním divadle Karlín, mě české muzikály neoslovují. Když chci vidět pořádný muzikál, jedu do zahraničí. Tam si vždycky sednu na zadek z toho, jak herci hrají, tančí, zpívají, jak je nazvučená scéna a jaká je výprava. Viděl jsem třeba Bídníky, Billyho Elliota, chtěl bych vidět Knihu Mormonovu.
Tatínek Richard Hes byl tanečník a choreograf, maminka Marcela dřív taky tančila. Taneční konzervatoř vás nelákala?
Vůbec ne. Já jsem v patnácti miloval hip hop a všechno, co bylo mimo, pro mě bylo trapný. Šest let jsem tancoval v hiphopové skupině. Na taneční konzervatoři je nejvíc klasiky a já se odmítal učit balet. Ale se zpěvem jsem měl dlouho problém a nevěřil jsem si. V patnácti jsem hlavně vypadal pořád jako dítě, sotva na dvanáct.
Co třeba dlouhodobé seriály? Oslovují vás jejich tvůrci?
Oslovují, ale já v nich hrát nechci. Pár nabídek jsem dostal, a odmítl jsem je. Ale s úctou a respektem. Vím, že mám štěstí, protože mám spoustu jiné a zajímavější práce a můžu dělat projekty, které mají nějakou výpovědní hodnotu a posunou mě. A že moje rozhodování neovlivňují hypotéka a dvě děti.
V jednom seriálu vás teď ale vídáme, i když ne v dlouhodobém. V Kriminálce Anděl hrajete mladého a lehce arogantního vyšetřovatele Radima Fišera.
Radim Fišer se do týmu dostal na přímluvu svého táty, proto se na první pohled jeví jako protekční spratek. Trochu nevychovaný, dřív mluví, než myslí, zbrklý, prostě mladé ucho. Ale postupem času – aspoň jsem se o to snažil – se mění, už nebude takový outsider a bude víc součástí party vyšetřovatelů a tým bude ještě stmelenější. Než jsem do Kriminálky naskočil, už jsem se dobře znal s Markem Taclíkem a Jirkou Langmajerem. Jediní, s kterými jsem se ještě nesetkal, byli David Švehlík a Helena Dvořáková. Ale i s nimi jsem se skamarádil a troufám si říct, že mezi námi vzniklo hezké pouto a strávili jsme společně sedm hezkých měsíců. Moc se těším na natáčení další série, které má začít po Novém roce.
Máte dvojče Olivera, který se herectví nevěnuje. Jak moc jste na sebe napojení?
Lidi si často myslí, že dvojčata chodí stejně oblékaná a doplňují za sebe věty, že stejně přemýšlejí. My to tak měli asi do patnácti let, kdy jsme ještě společně bydleli. Ale v osmnácti jsem se odstěhoval a teď přijedu za mamkou a za bráchou tak jednou za dva tři týdny. Brácha hrál jako dítě v taneční show Gladiátor na Křižíkově fontáně v Praze a pak v nějakých reklamách, stejně jako já. A tím s herectvím skončil, našel se v jiné profesi, rád pracuje se dřevem.
V době covidových restrikcí jste s bráchou pomáhali mamince se stavbou chatky, je to tak?
My jsme jen asistovali zedníkům a truhlářům. Byli jsme jen podržtaškové. (smích) Ale brácha, který je manuálně zručnější, byl samozřejmě užitečnější. Já jsem maximálně kopal nějakou jámu nebo přidržoval šroubky. (smích) Fyzická práce mě baví, člověk si při ní vyčistí hlavu – a hlavně je za ním něco vidět.
Mluvil jste o tom, jaké kamarádské pouto vzniklo mezi vámi všemi, kdo jste natáčeli Kriminálku Anděl. S Helenou Dvořákovou jste si prý porozuměli až tak, že jste se společně vydali na cestu po Indii…
V červenci, když natáčení skončilo, jsem přemýšlel, že bych rád někam odjel. Klidně sám, abych si to vyzkoušel. Helena říkala, že se v srpnu chystá do Indie a ať letím s ní. Tak jsem se přidal. V Indii jsme zjistili – i díky tomu, co jsme zažili –, že si skvěle rozumíme, a stali se z nás dobří kamarádi. Měli jsme základní kostru toho, kam se chceme jet podívat, ale byli jsme nuceni improvizovat. Tam pevný čas moc neplatí, musíte se naučit jít s proudem. Přijmout situaci – i když je bizarní – a poslouchat Indy, kteří se o vás starají, abyste tam neumřeli. Indii buď člověk přijme, nebo nenávidí až do svého odletu. Člověk si může říkat takové ty běžné fráze, jako že Indově mají tak málo a jsou stejně šťastní, jaká je tam bída a podobně, ale jejich význam pochopí, až když tam je. Když jsem přiletěl z Dillí, kde je podle nějakých statistik největší špína a největší hluk, měl jsem pocit, že v Praze je neskutečné ticho. Člověk si fakt najednou uvědomí, že luxus je třeba mít pokoj sám pro sebe. Spousta Indů sdílí celý život pokoj s někým jiným. Žijí v domě, kde se narodili a kde i umřou, žije tam několik generací. Nemají možnost se odstěhovat. Nic takového jsem do té doby nezažil. Díky téhle cestě se dokážu nad některými věcmi povznést, nechávám je víc plynout. Příští rok chci jet znovu někam do Asie, abych se zase zklidnil, dokázal pracovat líp se stresem a zase si vyčistil hlavu, abych nevyhořel.
Řešíte syndrom vyhoření?
Naše generace je extrémně zahlcená informacemi a obsahem ze všech možných médií, má k tomu blíž, proto je důležité začít dřív s nějakou psychohygienou a začít se o sebe starat.
Zažil jste i v Indii nějaký moment, kdy jste si sáhl na dno?
Několikrát, a dokonce jsem strávil i noc v nemocnici, což byl nejhorší zážitek v mém životě. Náš kamarád nám vařil nějaké kari a myslím, že to kuře nedovařil. Moje tělo zareagovalo šestihodinovým šokem, kdy jsem měl horečku, neustále jsem chodil na záchod, taky jsem zvracel. Po šesti hodinách naprostého vysílení mě Helena zvedla a odvezla mě do nemocnice, kde mi dali kanylu a antibiotika, byl jsem totálně dehydratovaný. Takhle zle mi nikdy nebylo, už jsem v hlavě psal mamce dopis na rozloučenou. V nemocnici byla strašná špína, bordel, hluk, přelidněno. O pacienty se tam starali bez roušek, bez dezinfekce, kanylu mi natřikrát píchal nějaký student, protože zkušenější doktoři na to nemají čas. Pak mě odvezli někam, kde prý si odpočinu – což byla ohromná místnost, spíš hala, kde bylo dalších asi sto padesát lidí, všichni mluvili, telefonovali, někdo křičel, někoho tam dokonce operovali. Byla to noční můra, nespal jsem, pořád jsem měl křeče v břiše, byl tam smrad a nedýchatelný vzduch. V Dillí je těžký a prašný vzduch, ujdete kilometr a máte pocit, jako byste běžela maraton. My jsme do Indie navíc jeli bez očkování. Ale Helena je terminátor. Mě to kari skolilo, jí nebylo vůbec nic. (smích)
Teď vás čeká co?
Do listopadu natáčím Krále Šumavy, taky mám nějaká představení – v Hudebním divadle v Karlíně Bodyguarda, v Divadle NoD Tři Heterány a další. V prosinci budu mít volno na svátky a možná někam vyrazím. Chtěl bych ten zimní čas poprvé v životě strávit někde v teple, podívat se třeba na Bali. Ještě uvidím. Od ledna pak začínáme natáčet další řadu Kriminálky a do toho budu zkoušet Klec bláznů ve Švandově divadle.
Nezastavíte se. Kde je v tom čas na nějaký vztah?
Jedině po večerech. Když dohraju nebo dotočím, jedu za svou skvělou dívkou, která není z herecké branže. Je úžasná. A to je všechno, co vám o ní řeknu. (smích)
Zdroj: TV Magazín
