Případ nemocného Martínka, na jehož léčbu se vybralo 150 milionů, spojil i díky tobě celé Česko. Jaký máš pocit, když víš, že síla tvého Instagramu je tak velká, že dokáže i zachránit život?

Úspěch sbírky pro Martínka určitě nevisel jen na mně. A vůči pozitivní síle Instagramu jsem hodně skeptická. Vím totiž  z vlastní zkušenosti, že může být dost ošemetný. 

Jak to myslíš?

Internet se proti tobě může velmi rychle otočit. Jeden den jsi oblíbená, ale ten další můžeš být zas šíleně nenáviděná a je velmi snadný se do takové situace dostat… Teď jsem si to zas ověřila, když jsem se zastala LGBTQ komunity po nemístném vyjádření herce Michala Novotného proti gayům. Rázem jsem měla několik dní po sobě plnou schránku s opravdu nenávistnými zprávami. To mě dost rozhodilo, i když bych na hejty měla být už zvyklá. 

Přesto jsi vnímána jako „dobrá víla“, nemyslíš?

Těžko říct, ale je fakt, že se na mě lidi často obracejí s velkou nadějí a očekáváním. A já je většinou zklamu, protože nejsem schopná všem ani odpovědět, natož jim pomoct. 

Bojím se tě zeptat, jak asi vypadá tvoje mailová schránka s žádostmi o pomoc. Kolik žádostí denně ti přijde?

To bychom se asi nedopočítaly. Chodí mi na můj Instagram, na můj mail, taky na mail nadačního fondu, na jeho Instagram… Ale jsem ráda, že se lidi nebojí říct si o pomoc a že mi věří. Jen s výzvami na sbírky musím šetřit, protože kdybych každý den sdílela nějakou sbírku, tak to už nebude tak efektivní a nikdy nikomu nepomůžeme. Jsem si vědoma, že i sdílení sbírek může lidi začít štvát. 

Naznačila jsi mi, že i když jsi dokázala výrazně přispět tomu, že se na Martínka vybralo tolik peněz, stejně tě lidi zasypali i hejty. Můžeš být konkrétnější?

Lidi si vždycky něco najdou. Přišly mi zprávy ve stylu: „Dobrý, tak tady vybereme 150 000 000 na jedno dítě, ale kdyby se to bejvalo rozdělilo, mohli jsme zachránit víc dětí.“ To je naprosto nesmyslnej argument. To je, jak kdyby někdo vyčítal chirurgovi, že někoho operoval dvanáct hodin, když mohl místo toho udělat čtyři tříhodinové operace. Blbost. 

Jak vypadá aktuálně tvůj tým v nadačním fondu Radovan?

Je obrovský! Jsme tři. Já, můj manžel Petr a kamarádka Linda. Já jsem tam ten rozšafnej bohém, co chce zachraňovat svět, a oni dva mě vracej zpátky na zem a říkají mi, co můžeme a co ne. Krásně se doplňujeme. Oba mají navíc obrovský srdce a taky rozumějí administrativním věcem, na který já prostě nemám mozek. Jo a pak máme k ruce samozřejmě právní a účetní firmu, bez těch by to nešlo. A videomedailonky ke sbírkám s námi jezdí točit kamarádi z agentury Socialpark, taky obrovský srdcaři. Mám štěstí na lidi kolem sebe.

Na rozdíl od některých infuencerek tebe nikde moc není vidět. Proč?

Čím jsem starší, tím méně mi tohle něco říká. Nedělá mi dobře být středem pozornosti. Teď se pohybuju spíš mezi lidma z charity, stýkám se s několika kamarádkami a to mi nějak stačí. Letos jsme se ale s Petrem zamýšleli, že asi budeme muset začít chodit občas na nějaké akce, samozřejmě v rámci šíření dobra, že už to není jen o nás, ale o našem nadačním fondu. Prostě občas sundat crocsy a obout lakýrky.

Těšíte se?

Popravdě, moc se nám nechce, protože nám je opravdu dobře doma, kde se hrabeme v hlíně nebo dovádíme s dětmi. Jsme fakt takoví vesničtí bulíci, ale jo, je to fajn. Na červený koberce mě moc neužije. Vyhledávám spíš klid než pozornost, i když to možná na Instagramu nevypadá. Rodinný život byl pro mě vždycky sen, který teď žiju.

Když se ohlédnu zpět, byla jsi single máma v podnájmu. Za posledních pět šest let jsi ovšem vybudovala dům, firmu, nadaci. 

Když nad tím přemýšlím, před lety by mě asi nic takového ani nenapadlo. Tehdy jsem šla s malým synem sama zpátky do podnájmu a budoucnost byla nejistá. No a vidíš. Dopadlo to dobře. Ale jak už to v životě bejvá, přijdou jiné srajdy. 

Související články

Jaké?

Začala jsem bojovat s úzkostmi a panickými atakami. Jako kdyby si mozek řekl: „Nenene, tohle je moc velkej klid, něco se musí dít. Tumáš!“

Možná proto, že vstřebáváš víc a víc těžkých osudů?

To nevím, mně pomáhá pomáhat. Cítím se užitečná, mám z toho radost. To nebude ono. Ale já nikdy nebyla úplně psychicky stabilní člověk. Vždycky to někde uvnitř bylo. (smích)

Celý rozhovor najdete v aktuálním čísle časopisu Glanc.

Zdroj: časopis Glanc

Související články