Natalie Golovchenko ze Zlaté labutě: Dita neřeší kila navíc nebo co si o ní kdo myslí

Natalii Golovchenko můžete znát ze seriálu Ulice, v němž hraje Jarku, zdravotní sestřičku v zubní ordinaci. Od února se herečka objevuje také v seriálu Zlatá labuť, kde jí připadla role prodavačky Dity.

Představte nám prosím svoji Ditu.

Dita prodává kosmetiku a dělá manikúru. Přestěhovala se z vyššího patra do oddělení módy, kde se všechno odehrává. Je to veselá a temperamentní holka, která si zažila svoje a rozhodla se žít teď a tady a nic si nebrat osobně. Má hodně energie, je velmi pozitivní a touží po tom si najít nějakého muže, přesněji řečeno milence. Lásky se bojí, ale líbilo by se jí najít si chlapa, který o ni bude pečovat. Dá se říct, že to zkouší na všechny, ale s kým jí to nakonec vyjde, to se nechme překvapit.

Zdroj: Youtube

Co to znamená, že se přestěhovala z vyššího patra?

Čtvrté patro se zavřelo kvůli Němcům a jediná kosmetika a s ní i Dita se přestěhovaly do stejného patra, jako je móda. A Dita se tak dostala do dějových linek postav, které už diváci znají. Velmi rychle se uchytila a začala bydlet v penzionu, kde bydlí prodavačky z módy Alena, Eva a Bára (Simona Lewandowska, Beáta Kaňoková a Marta Dancingerová – pozn. red.) Dá se říct, že Dita do téhle šílené doby vnáší pozitivní energii. Velmi ráda si prozpěvuje, směje se, Dita se nikdy nenudí a s Ditou se taky nikdo nenudí, otázkou je, jestli to všem bude sympatické. Jsem ráda, že můžu hrát právě Ditu, je pro mě inspirací a výzvou.

V čem?

V tom, jak nic neřeší, jak se nestydí před nikým a ničím, je sama sebou. Prozpěvuje si před ostatními, užívá si život teď a tady. Docela jí závidím tu její lehkost bytí, přála bych si mít tolik sebelásky, jako má Dita, ona neřeší, jestli má o pár kilo víc nebo jestli si o ní někdo pomyslí něco špatného. To musí být strašně osvobozující. Ale jak už jsem zmínila, později se dozvíme, proč je taková, že její chování má své důvody.

Vybavíte si z natáčení Labutě nějaký obraz, na který jen tak nezapomenete?

Je jich určitě víc, ale jeden mi opravdu hodně utkvěl v paměti, protože se mi spojil s válkou na Ukrajině, která se mě blízce dotýká. Evokoval ve mně pocit, jaké by to bylo, kdybych se dozvěděla, že válka na Ukrajině skončila. Ta seriálová situace se mi tak nějak propojila s představou budoucnosti a dost mě emocionálně zasáhla. Samotná scéna je trochu o něčem jiném, ale ta doba má vlastně s dnešní válkou na Ukrajině hodně spojitostí.

Nakousla jste tohle téma. Jak vy jako rodilá Ukrajinka, která ale od dětství žije v Česku, tuto situaci vnímáte?

První půlrok jsem žila v jakési bublině, mlze, řešila jsem jenom válku a snažila se organizovat různou pomoc. V Kyjevě, kde jsem se narodila, žije pořád můj strýc s rodinou a taky tam máme hodně přátel. Snažíme se s nimi být pořád v kontaktu. Člověk si ale po nějaké době uvědomí, že musí jít dál, že nemůže žít v ustavičném stresu. Zní to hloupě, ale i na válku se dá zvyknout. Pořád ji řeším, pořád se o ní bavíme, pořád tady bohužel je, ale už tím nežiju. Zorganizovali jsem několik charitativních akcí na podporu Ukrajiny, třeba UA Lovefest pro Save Ukraine nebo 364 dní, akci pro Koridor UA, obě jsou to neziskovky, které vozí humanitární pomoc do válkou zasažených míst. Ta pomoc je pořád potřeba, ale už je mnohem těžší takové akce dělat.

Narodila jste se v Kyjevě, ale pak jste žila v USA, kde měla vaše maminka – vědkyně – práci. Čemu se věnuje?

Věnuje se lymeské borrelióze. Studuje klíšťata a hledá lék na tuhle nemoc. Když mi bylo pět, přestěhovali jsme se právě kvůli její práci do Českých Budějovic.

Proč právě tam?

Protože v Budějovicích je velké parazitologické centrum. Jižní Čechy jsou endemická oblast pro lymeskou borreliózu, a proto ji tam hodně studují. Já jsem se pak odstěhovala kvůli škole do Brna a pak do Prahy, ale maminka a sestra Valerie s rodinou žijí v Budějovicích. A teď je v Budějovicích i naše babička, kterou jsme přivezly z Kyjeva, když začala válka.

Sestra vás prý přivedla k herectví?

Chodila do dramatického kroužku a já šla v jejích stopách a herectví jsem si pak po dlouhém rozhodování vybrala i jako profesi. Její láska k herectví ale také stále neutichla, hraje v amatérském divadle.

Zlatá labuť je pro vás novinka, ale diváci vás už čtvrtým rokem s přestávkami sledují v seriálu Ulice.

Ano, Jarka je vlastně taky pozitivní postava, bezprostřední holka, která touží po rodině, ráda čte, vaří, jí a stará se o druhé. Je rozvedená, ale s dětmi svého bývalého manžela se pořád stýká. Jarku taky velmi ráda hraju, je takové moje rodinné já. (smích)

Prý jste Ulici sledovala jako holka?

Sledovali jsme ji jako kulisu. Přesně v době, kdy jsme si sedali k večeři, byla v televizi Ulice, a tak jsem vlastně vyrůstala s osudy „uličníků“.

Mohli jsme vás vidět také v seriálu 1. mise, v němž jste hrála – tuším – Rusku?

Bělorusku, která šla proti režimu, měla za sebou věznění, byla týraná a znásilňovaná a měla velká psychická traumata. Tahle role byla velmi náročná, Světlana měla posttraumatický stresový syndrom, nemohla spát, protože se jí pořád vracelo to, co si prožila. V seriálu jsem měla malou dcerku Jelizavetu, hrála ji Milena Konstantinová. Je moc šikovná, pořád se všichni spolu i s její maminkou rády potkáváme. Milena v herecké kariéře pokračuje, chvilku byla v Zoo, hrála i v seriálu O mě se neboj. Věnuje se i tancování a dalším koníčkům, cíleně si jde za herectvím, jsem si jistá, že o ní ještě uslyšíme. (smích)

Zahlédla jsem vás taky v seriálu Vytoč mého agenta, co dalšího jste ještě natočila?

Já tam mám malou roli recepční. Natočila jsem třeba ještě jeden zahraniční seriál, premiéru bude mít na podzim, ale nevím, jestli ho uvidí i diváci tady. Režíroval ho můj oblíbený dánský oscarový režisér Thomas Vinterberg, a i přesto, že i tam mám menší roli, tak na tuhle spolupráci jsem moc pyšná. Chtěla bych se do budoucna víc zaměřit i na práci se zahraničními produkcemi a využít znalost cizích jazyků, mluvím kromě češtiny anglicky, ukrajinsky, rusky a německy.

Také prý pracujete na nějakém vlastním filmu?

Připravujeme s několika dalšími lidmi film – generační výpověď o mileniálech – a rozjíždím už i další projekty. Rozhodně se nepovažuju za scenáristku, nevystudovala jsem tenhle obor, ale byla bych ráda, aby byla scenáristika jednou doplněk k mé herecké profesi.

Ve filmu jste zatím štěstí neměla, takže se dá říct, že si píšete svou první filmovou roli?

Já věřím, že to štěstí brzy přijde, ale ano, kdyžtak mám v záloze svoje filmy. (smích) To znamená, že se prostě musejí stát skutečností.