Arvéd je vaše první opravdu velká role a rovnou takhle nepřehlédnutelná. Užíváte si trochu ten „star“ pocit?
Pozornost vnímám, ale ne extrémní. I když bych mu to moc přál, zas takovou návštěvnost v kinech tento typ filmu mít asi nebude, aby to ze mě udělalo nějakou star. Ale všechno kolem si užívám, to ano.
Zaznamenala jsem výkřiky, že Český lev je jasná věc.
To je hezký, že to tak někdo vnímá, ale co bych k tomu měl říct. Každé ocenění herecké práce je hezký, i nominace je dobrá, o tom něco vím (Michal Kern měl dvě divadelní nominace za roli Puka ve Snu čarovné noci v Národním divadle, pozn. red.). Ale právě tehdy se mi stala hodně trapná příhoda, takže jsem už opatrnej…
Co se stalo?
Nemohl jsem jít na vyhlašování, byl jsem v divadle. A kamarád novinář mi poslal během večera fotku nominačního lístku, kde bylo v mé kategorii zakroužkovaný moje jméno a k tomu napsal: Blahoželám. A já jsem dostal hysterickej záchvat, že jsem to vyhrál. Gratulovalo mi celý divadlo. Už jsem snad děkoval i rodičům a pánubohu. Jenže já to nevyhrál! Za chvíli jsme se dozvěděli, že vyhrál Standa Majer. No trapas šílenej. Pak jsem tomu kamarádovi psal… „Majer!“ A on: „To je pravda, ale pre mňa si najlepší!“ Uf! Já tam brečel. „Děkuju všem, nádherný… všem to přeju zažít.“ Trapas! Týden mi pak bylo blbě. Ne, že jsem to nevyhrál, já jsem s tím vůbec nepočítal, Standa to dostal zaslouženě, byl jsem přesvědčenej, že to dostane on, ale ta esemeska od novináře mě úplně rozhodila. Blbě mi bylo z toho trapasu, uf. Takže takový já mám vztah k cenám.
No tak to věřím, úplně jsem se orosila… Je ve filmu Arvéd nějaká scéna, kterou máte hodně rád, nebo naopak u které jste se v kině kroutil?
Mám rád každý okamžik toho filmu. Viděl jsem ho třikrát. Poprvé jsem měl panickou ataku a nemohl jsem dýchat. Pak jsem si zvykl a v Uherském Hradišti a v Praze jsem si to už krásně užil. Ale je tam pár scén, kdy mám pocit, že jsem strašně odhalenej. Já jako Michal Kern, že tam je ta „pravda“, kdo jsem já…
Které scény to jsou?
To asi nechci prozrazovat. Ale týká se to nějaké touhy k někomu patřit. To téma samoty, osamění. A to je pro mě asi nejsilnější. Arvéd je protiúkol, temná postava, ale paradoxně mám pocit, že jsem tam párkrát úplně odkopanej, jdu s kůží na trh nejvíc, jak jsem kdy šel.
O tom někdy u filmů přemýšlím. Zejména, když herci a herečky hrají něco intimního, a vlastně vůbec nejde o „postelové scény“, ale právě o tu intimitu. Že je to samozřejmě „hrané“, ale stejně odhalují sami sebe, jak vypadají v intimních okamžicích…
Myslím, že to tak je. Pokud herectví není autentické, pokud to není alespoň trochu duševní prostituce, tak to úplně nefunguje. Ale zahrát se dá všechno, zvlášť u Arvéda samozřejmě…
Jeho projev je exaltovaný, teatrální, a to i v té intimitě.
On takový byl. Ale i když hrajete takhle, vycházíte ze sebe, prodáváte i sebe. U Arvéda je to ale hraní na entou. Byly tam chvíle, kdy jsem hodně přemýšlel nad tím, co hraje, a je jasné, že sám něco hraje, a kdy hraje, aby něco maskoval, kdy hraje, že teď je autentický, a kdy je třeba opravdu autentický – jsou tam takové okamžiky, ale jen okamžiky, pak sekne a je zase tím teatrálním, okázalým Arvédem. A je tam pár momentů, kdy si připadám úplně nahatej… Dlouho jsem nemohl přijít na to, jak ho hrát. A pak najednou, jako by ve mně začalo růst semínko. Šel jsem za Vojtou (Maškem, režisérem, pozn. red.) a řekl jsem mu: „Mám ho. Nedokážu ti to popsat, ale je tam.“ Začal mi prostupovat tělem, úplně mě to rozvibrovávalo. Najednou jsem měl pevnou půdu pod nohama, ani jsem se nebál, že budu „moc“. Upřímně, mě baví hrát, aby to bylo „moc“.
V našem dřívějším rozhovoru pro Deník N jste mluvil o tom, že jste pár měsíců před covidem prožil syndrom vyhoření. Už zase skáčete přes kaluže?
Je to pryč. Covidová pauza mi strašně pomohla. Ale jako opatrně. Hodně věcí jsem přehodnotil, omezil jsem nějaký aktivity. Souviselo to totiž celé s uvědoměním, že herectví je strašně nevděčný povolání, i v tom, jak moc je herec závislý na ostatních, sám neovlivní skoro nic. Kolem čtyřicítky mi to způsobilo syndrom vyhoření a trošku i odpor k tomu povolání…
Zvažoval jste, že budete dělat něco jiného? Nechtěl jste si zkusit režii nebo něco, kde byste měl v rukou otěže?
Nemám takové ambice. Jsem stresař, kdybych měl jako režisér nebo producent zodpovědnost za ostatní, tak to by s mou psychikou nešlo dohromady. Vůbec.
Byl jste to dítě, které chce být hercem odmalička, nebo to přišlo později?
Až na gymnáziu v Břeclavi. Vybrali mě do divadelního souboru Regina a hned mě to chytlo, hned jsem věděl, že tohle chci dělat a tvrdě jsem si za tím šel. Chtěl jsem to tak hrozně moc, že teď už to vlastně ani nechci… Na střední škole bylo divadlo moje vášeň, vlastně donedávna. Divadlo a herectví, to byl můj život. Už ne. Pořád si toho povolání vážím, ale vím, že to je v mžiku to „nejnižší“ povolání. Musíte dělat věci, které nechcete, je to nahoru dolů, se mnou to strašně mává.
Nejsou to zbytečně silná slova?
Často to tak cítím. Divadlo budu hrát dál, neopustím je, začínáme zkoušet dvě nové věci, ale musím opatrně. A musím dělat něco, co mi dává smysl. V komerčním divadle jsem dělal věci, které jsem dělat nechtěl. Osm let.
To jste vydržel dlouho.
Živilo mě to. Ale styděl jsem se i za to, co jsem hrál.
Ale nejde z toho odejít? Jako z patologického vztahu? Nebo si to člověk pořád nějak alibizuje?
Ano. Myslím, že jsem ještě odešel dřív, než by mě to začalo opravdu drtit. Omlouval jsem si to tím, že hraju na „umělečtějších“ scénách – ve Studiu Hrdinů, v Národním, v Městských divadlech. Ale viděl jsem, jak se někteří herci, kteří v tom zůstávají dlouho, dostanou do momentu, že je jim to jedno. A když vám je něco jedno, tak to je z mého pohledu nejhorší stav, propad někam, kde nechci být. A já jsem si najednou uvědomil, že si říkám, že je mi to jedno… To byl budíček. Konec, pryč. Myslím, že i proto jsem pil.
Michal Kern
Ve filmu Arvéd
Narodil se ve Valticích, dětství prožil v Podivíně. Herectví na DAMU studoval v letech 1999–2004. Během studia hostoval v Divadle na Fidlovačce a Národním divadle. Od roku 2004 byl dva roky v angažmá ústeckého Činoherního studia. Od roku 2006 je na volné noze. Vidět jste ho mohli např. i ve filmech Zoufalci, Ženy v pokušení, Láska je láska, PF 77, Aplaus, Automatic for the People. Objevil se i v americkém filmu Aféra s náhrdelníkem v hlavní roli s Hilary Swank. Seriálovým fanouškům je známý z Ulice, Ordinace v růžové zahradě nebo Pojišťovny štěstí. V osmidílném sitcomu Stylista ztvárnil roli manažera jménem Boho.
Před covidem jste se léčil se závislostí, více než dva roky nepijete. Tehdy jste pil, protože jste se za sebe styděl?
A nevážil jsem si sám sebe.
To mě vrací k Arvédovi. Nejen totalitní režimy kupčí se svědomím a s „duší“, že? Někdo dělá práci, za kterou se stydí, možná opravdu kvůli holé existenci, ale často je za tím strach ze změny, lepší peníze, touha být známý…
Určitě. I v téhle době existují instituce, které fungují jako malé diktatury, a může to být klidně i divadlo. Ale dá se z nich odejít a člověk neriskuje vězení nebo život, jen nepohodlí, nejistotu… Ale nikoho nesoudím, já třeba neživím rodinu, takže mé rozhodnutí bylo i v tom snazší. Ale měl jsem pocit, že v takové malé diktatuře jsem. Hodně se tam mlčelo. I ve smlouvě jsem měl, že nesmím říct o divadle nic negativního, nesmělo se říct, že představení není dobré, že herečka, kterou z osobních důvodů někdo protežuje, nemá talent. Všichni to vědí, ale mlčí. A vy pak taky skloníte hlavu. Mlčel jsem a tiše jsem souhlasil. Konformita. Jak v jiným režimu… Když jsme chystali Arvéda, hodně jsem pátral, jak v sobě objevit tu dobu. Komunismus. Byl jsem malý dítě, měl jsem krásný dětství, byli jsme dělnická rodina, žádný problémy, cestování mě jako malýho nezajímalo, takže jsem žádné tlaky necítil… Samozřejmě dnes vím, co se dělo, ale nedokázal jsem se do toho nějak dostat pocitově. Neměl jsem čeho se chytnout. A pak mi došlo, že v divadle jsem prožil analogii. Bál jsem se říct pravdu, postavit se tomu. Našel jsem zárodek toho prožitku… A pak ten zárodek nezvětšujete, až v sobě najdete ten strach. I v tom je ten film aktuální.
Co byla poslední kapka, že jste odešel?
Nějaký konflikt. Dlouho jsem si to různě omlouval, pak přišel nějaký moment, že jsem si řekl: Dost. Rozhodnutí pak bylo rychlý. Nejdřív úleva, ale pak tříměsíční výpovědní lhůta a dohrávání. Bylo to náročný.
Bojíte se, že byste do pití zase mohl sklouznout?
Tohle je boj na celej život. Ve chvíli, kdy si myslím, že se mě to už vůbec netýká, tak se objeví rizikový momenty.
Třeba večírek po premiéře, kde všichni cinkají skleničkami sektu?
Když pijou ostatní, vůbec mi to nevadí. Společnost pro mě není v tomto ohledu nebezpečná. Moje riziko je, když stojí někde láhev vína a nikdo okolo není. Nebo když běžím v létě po městě a na zahrádce restaurace stojí opuštěná nedopitá sklenička vína. Zooom… Tělo pořád prahne, chtělo by to čapnout a vzít si to. Musím si to vždycky uvědomit. „Ne, takhle ne. Díky, ahoj, měj se… závislosti.“
Na DAMU jste byl ve stejném ročníku jako Daniela Špinar, bývalá šéfka činohry Národního divadla, která sama po iniciativně studentů a studentek DAMU „Ne!musíš to vydržet“ mluvila o řadě traumat a příkoří, která se na škole děla. Jak na studium v tomto smě
Pamatuju si situace, které člověka traumatizovat mohly, ale já na DAMU prožíval druhou pubertu. Některé věci bolely, ale bral jsem je, že patří k tomu procesu, nezraňovalo mě to. Ale mně taky nevyhrožovali, že mě vyhodí kvůli netalentu. Naopak, skoro vždycky mi řekli, že dobrý, že talent dobrý, jen třeba mám víc prorazit hlavou zeď, že mám být odvážnější. Ale pořád taky opakovali, kdy už konečně dospěju. Každopádně někteří spolužáci žili ve stresu. Představte si, že přijdete do prváku, šťastní, že vás přijali, a hned první hodinu vám řeknou: „Tři z vás nepostoupí do druhého ročníku.“
To zní krutě. Otázka je, co je motivace a zdravá soutěživost, a co už je spíš zadupávání osobností a vyvolávání strachu.
Zažil jsem mnohem těžší věci až po DAMU. Ale už jsem si řekl, že nechci pracovat s lidma, kteří vědomě ubližujou. Jsem každopádně strašně rád, že se to téma otevřelo. Ne!musíš to vydržet pro mě bylo divadelní událostí roku 2021. Dali té divadelní společnosti takovou ťafku! Otevřela se nebývalá diskuse. A věci se daly do pohybu, už jen, že je na DAMU ombudsman, za kterým může kdokoliv přijít. To může hodně pomoct.
Zdroj: časopis Glanc