Martine, bylo pro vás splněným snem stát s tátou před kamerou, nebo jste se toho spíš obával?

Když jsem s tátou točil poprvé, obával jsem se toho, ale rychle mě vyvedl z omylu. Od té doby ho beru jako super kolegu a hrozně dobře se nám spolu pracuje. Teď už jsem věděl, do čeho jdu, a těšil jsem se.

Zdroj: VLM

Choval se před kamerou jako váš táta, který vás třeba opravoval, nebo jako kolega?

Je super kolega v tom, že mi do ničeho nekecá. Toho jsem se bál úplně nejvíc. Někdy mi dá dobrou radu, aby to vyznělo lépe, ale že by mě režíroval či tlačil do něčeho, co by mi bylo proti srsti, to se nikdy nestalo. O to víc jsem rád, že v Záhadných případech jsme nehráli příbuzné, ale lidi odjinud, to se hrálo ještě lépe. Byla to zábavná změna.

Je to takový váš rodinný seriál, protože tam hraje i vaše manželka Sára. Jaké to bylo, když přišla nabídka hrát všichni pospolu?

Super to bylo. Trošku jsem bál toho, že jsme spolu se Sárou ještě před kamerou nestáli. Je to vždycky vrh kostkou, respektive padesát na padesát, jestli to klapne, či ne, jestli to bude fungovat i před kamerou, jako to je za kamerou... Ale naštěstí to funguje. Aspoň z mého dojmu to tak je. Pracovalo se nám hrozně hezky a doufám, že to nebylo naposled.

Bavíte se s manželkou doma o práci, nebo si ji domů netaháte?

Jelikož jsme ve stejném divadle a točili jsme spolu ve stejném seriálu, tak se o ní bavíme. Ale není to tak, že bychom se nad něčím stresovali, je to o tom, že si třeba spolu řekneme dialogy, které nás druhý den čekají. Tudíž si můžeme dělat bonusovou domácí přípravu, že si zopakujeme texty na představení, když jdeme hrát. Myslím si, že je to v pořádku, ale umíme se bavit samozřejmě i o něčem jiném než jen o práci.

Když spolu trávíte většinu času jak doma, tak i v práci, potřebujete pak i nějaký čas být od sebe?

Ne, my jsme v tomto jiní než většina párů. Vlastně nás čas o samotě moc nebaví. Většinou se snažíme nacházet věci, které nás baví společně. I když jsme spolu ve stejné práci a vrátíme se z té práce domů, tak chceme být spolu. Je fakt, že mým koníčkem je hraní her, a to Sáru moc nebaví. Někdy si hraju a ona někam odjede, ale je to málokdy. Chodíme spolu na procházky, na filmy, chceme trávit chvíle společně.

Jaké pro vás bylo vstoupit do hereckého světa se slavným příjmením? Setkal jste se i s předsudky, že tu cestičku máte vyšlapanou?

Jasně, že se s tím člověk setká, musí s tím počítat. Měl jsem štěstí, že jsem vstup do těch vod měl postupný. Táta už byl slavný, když jsem byl ještě malinký, lidi ho zdravili na ulici. Takže jsem se s tím začal sžívat už odmalička. Pak jsem v patnácti šel na konzervatoř, což bylo taky docela brzo. Tam jsem s tím byl konfrontovaný. Posléze jsem se odebral do Brna, kde ta pozornost nebyla taková, což byly krásné roky. V Divadle Husa na provázku mě přijali jako rodina. Tam mě to připravilo na nejvíc věcí jak kariérně, tak i osobně. Vrátil jsem se do Prahy silnější a zocelenější. Samozřejmě těch názorů je spoustu, ať kladných, či záporných. Někdy máte něco jednoduššího, že jste synem slavného herce, někdy to máte těžší. Ale zároveň říkám, když se mě lidi ptají, jaké je to být synem někoho slavného, že nevím, protože jsem vyrůstal jen v těchto okolnostech. Těžko se to porovnává.

Kdo z rodičů byl u vás doma přísnější?

Rozhodně máma. Táta byl se svými představeními často na cestách, nebyl moc doma, takže to vše padlo na mámu. V pubertě jsem nebyl vůbec hodný kluk.

Zdroj: iGlanc.cz